Proč má Eva tři ruce?

Michaela Vetešková

V červnu odvysílalo Rádio Junior desetidílný seriál Dílna malého novináře, který si můžete poslechnout na webu Rádia Junior. Seriál, který děti zábavnou formou seznamuje se základy novinářské práce, připravila vedoucí kulturního zpravodajství Českého rozhlasu Michaela Vetešková. Ta v následujícím rozhovoru objasňuje, proč by se mediální výchova měla zavést i na prvním stupni základních škol.

Jak vznikl nápad na rozhlasovou Dílnu malého novináře?

Začnu zeširoka. Před třemi lety jsem se rozhodla, že vydám knížku, která dětem přiblíží dějiny 20. století, především vznik samostatného Československa a klíčové roky 1938, 1948 a 1968. Vydavatelé odmítali knihu vydat, protože představuje riziko, že ji lidé nebudou kupovat. Až vydavatelství Verzone – ve spolupráci s Radioservisem – tuto výzvu přijalo. Kniha má název Jak maminka vyprávěla o 20. století.

Proč knihu o 20. století nechtějí rodiče dětem kupovat?

Nemyslím si, že reportážní pohádky o komunismu či únorovém převratu rodiče dětem běžně kupují. Je to náročné téma. Rozhodla jsem se ale jít jinou cestou a nabízet knihu dětem formou besed na školách či v knihovnách.

Smyšleným zprávám snadno podléhají i děti, říká Michaela Vetešková. Založila Dílnu malého novináře

Michaela Vetešková

Vedoucí kulturního zpravodajství Českého rozhlasu přednáší na vysoké škole a se svými knihami jezdí po republice. Píše takzvané reportážní pohádky a vychovává tím malé novináře. O její práci si s ní povídá Stanislav Jurík.

Vytvořila jsem koncepci, kde jsou děti jakoby na tiskové konferenci, dostanou průkazky malého novináře, přičemž moje vlastní děti vytvořily masky, které si děti na besedě mohou nasadit, kdyby se styděly. Vyprávím jim, jak se dělá rozhovor či jak se pracuje s mikrofonem. Následně je rozdělím do skupin. Někdo dělá třeba rozhovor s telefonem, který byl ve zlínském mrakodrapu rodiny Baťových, nebo s cínovým vojáčkem z krabice, který připomíná, že čeští a slovenští muži chtěli v roce 1938 bránit svou vlast. A knížka se najednou začala díky besedám velmi dobře prodávat. Nyní chystáme už třetí dotisk.

Ve vašich pohádkách mě zaujala role maminky, která přichází z práce až večer a vypráví dětem pohádky. Tento model boří zažité stereotypy...

To vychází z mého života. Já jsem skutečně přicházela večer domů z práce a manžel se staral o děti. V knize je holčička Maruška, to je moje dcera Luisa Marie. A chlapeček Míša je můj syn Fabián Michael. Původně jsem tu knihu psala pro moje děti.

Jak tedy vznikl nápad na rozhlasovou dílnu?

Díky besedám jsem si uvědomila, že děti o práci novináře vůbec nic nevědí. Tak mě napadlo, že pro ně připravím dílnu malého novináře, se kterou budu jezdit po školách a po knihovnách po celé republice. To jsem také začala dělat a některé děti měly na besedách tak skvělé hlášky, že jsem si je jako typická rozhlasačka nahrávala. Nakonec jsem si řekla, že udělám rozhlasovou dílnu malého novináře.

Poslouchají podle vašich zkušeností děti ještě rozhlas?

Ne, minimálně. Znají maximálně stanici Radiožurnál od rodičů z auta. Rádio Junior znají spíš pražské děti. Když děti poslouchají rádio, tak jen hudební – Evropu 2, Blaník. Víc znají televizi.

Poslouchají děti na prvním stupni podcasty?

Ano, hodně. Ale jen hudební. Skoro žádné mluvené slovo. Sama jsem z toho byla dost překvapená.

Dokážou tak malé děti rozlišit pravdivou informaci od nepravdivé?

Velmi málo. Netuší, co znamenají slova jako důvěryhodnost, objektivita, nestrannost nebo nezávislost médií. Právě proto to dělám. Potkávají mě jako skutečnou novinářku a váží si toho, že za nimi jezdím, často zdaleka. Snažím se s nimi pracovat. Hraju s nimi často takovou hru. Řeknu jim, že jejich spolužačka Eva má dvě ruce, pak mají zavřít oči a zkouším na nich takovou obdobu mediální masáže. Říkám jim pořád dokola, že Eva má tři ruce. Říkají to nahlas, šeptají, zpívají, dupou, vše po dobu dvou minut. Potom odvedu pozornost, ukončím hru a zeptám se: Kolik má Eva rukou? Nevěřila byste, kolik dětí řekne, že tři. Většina.

Čí myslíte, že to je chyba?

Celé společnosti. Nejen školy, ale i nás rodičů a médií. Na prvním stupni děti mediální výchovu nemají a myslím si, že by měly. Stačilo by nějaké základy zařadit třeba do prvouky: například kdo je to youtuber nebo že není nutno všem informacím v médiích věřit... Na druhém stupni už mediální výchova občas je a na středních školách také. Na malé děti se ale nikdo nezaměřuje. Přitom mám sedmiletého syna a vidím, jak je to v tomto věku důležité. Ale s takhle malými dětmi si musíte hrát, a to každý nedokáže nebo nechce. Uvědomuji si, že dělám velmi důležitou věc. Mám výhodu, že jsem vystudovala dramatickou výchovu a hrála jsem dřív divadlo pro děti. Navíc píšu už několik let pro děti pohádky a jsem novinářka. Tou jsem se tedy stala omylem.

Jak to?

Nechtěla jsem být novinářka, ale pracovala jsem během studia v rozhlase, dělala jsem nejprve zprávařku a poté moderátorku. A natolik mě to vtáhlo, že se tomu věnuji a vůbec toho nelituji.

Chystáte nějaké pokračování rozhlasové Dílny malého novináře?

Mám spoustu nápadů, určitě budu v něčem podobném pokračovat, ale nechte se překvapit. V září vyjde třetí dotisk knihy Jak maminka vyprávěla o dvacátém století a tam budou čtyři nové pohádky, protože učitelé si na besedách vyžádali pohádku o roce 1989 a rozpadu Československa. Do knihy navíc vložím sešit malého novináře, kde bude přepis některých věcí, které zazněly v rozhlasové dílně, jako co je to koncese, veřejnoprávnost nebo press. Sešit bude interaktivní, děti si do něj budou moci psát či kreslit a plnit úkoly.