Od Radio-Journalu k Týdeníku Rozhlas

Už historicky první číslo přineslo na obálce velkou fotografii populární herečky, v tom se doba za téměř století nezměnila. Ovšem stojí za to přečíst si popisek: „Dramatická umělkyně pí Ema Švandová naslouchá v meziaktí koncertu Radio-Journalu přístrojem Standard.“ Tedy celá obálka byla jedna velká reklama - první a doufejme i poslední v historii časopisu.

Účinkující nechť se přihlásí

Co se psalo v prvním čísle? Čtenáři se dozvěděli rozdíl mezi radiotelegrafií a radiotelefonií, přečetli si zprávu technického ředitele Eduarda Svobody o první radiotelefonické produkci v San Francisku v březnu 1920, seznámili se s umělci, kteří v prvních dnech vysílání vážili dobrodružnou cestu do vojenského stanu v Kbelích. Velký význam byl přikládán technickým informacím typu Jak si možno opatřiti úřední povolení k zařízení přijímací stanice, Jak možno naslouchati koncertům a zprávám Radio-Journalu, Jak si zřídím přijímací anténu. Nejlépe vystihuje atmosféru pionýrských dob následující sdělení: „Umělci, kteří by chtěli účinkovati pro radio, hudebníci i pěvci, nechť se přihlásí v kanceláři Radio-Journalu, Praha II, Národní tř. 26, mezi 11. a 12. hodinou dopolední.“

Na rozdíl od současnosti, kdy je programům Českého rozhlasu věnováno jedenadvacet tiskových stran, se informace o programu Radio-Journalu vešly do jediné věty: „Hudební a pěvecké produkce, zprávy sportovní a povětrnostní vysílá RadioJournal denně v 7.20 a 8.20 več. ze Kbel u Prahy.“

V lednu 1924 už zabraly rozhlasové programy dvě třetiny strany, ovšem většina prostoru patřila výčtu evropských stanic s kmitočty a dobou vysílání. O programu se většinou čtenář dozvěděl toto: „Kurzy, zprávy a koncert. “

V létě 1924 se v časopise Radio-Journal objevilo slovo „rozhlas“, a to v článku redaktora Národních listů J. D. Richarda, který je spojil s bezdrátovým přenosem. Z jeho pera pochází i následující text varující černé posluchače, kteří neplatili koncesi: „Jsem přesvědčen, že mezi vámi, kdo tajně posloucháte náš i cizí rozhlas, je mizivé procento takových lidí, které jedině ostré tresty udržují v mezích alespoň snesitelného soužití s lidskou společností.

Jsem přesvědčen, že dřív než zákon po vás sáhne svou rukou, velká většina z vás se přihlásí dobrovolně. Jsou ovšem mezi vámi i takoví, pro něž bohužel bude nutno použít hrozeb. Nedomnívejte se, že nebudete prozrazeni spoléhajíce se na dobrou skrýš. Neprozradíte-li se sami, učiní tak vaši sousedé a nesmíte říci o nich, že jsou hanební udavači.“

Váš úspěch jest dokonalý

Důležitým datem v dějinách našeho rozhlasového časopisu je 3. leden 1925. Tehdy se měsíčník změnil na týdeník a je jím dodnes. Jen místo dnešního pondělí vycházel o sobotách. Z časopisu s titulní křídovou obálkou se staly noviny, které na deseti stranách přinášely programy, a k tomu dostal čtenář jeden článek o vybraném pořadu a pár technických informací. Jaká změna oproti stavu před jediným rokem!

V časopise rychle přibývalo reklam, kreslených vtipů, a hlavně článků, které psali především oba „otcové zakladatelé“ českého rozhlasu Eduard Svoboda a Miloš Čtrnáctý. V té době vrcholil boj Miloše Čtrnáctého o charakter rozhlasového programu. Jeho podstatu vyjadřuje otázka položená v časopise, „zda rozhlas podrží svou stoupající tendenci, aneb stane se pouze obyčejnou lidovou zábavou“. Týdeník Radio-Journal byl významnou tribunou tohoto zápasu: otiskoval názory pro i proti, formuloval zásady tvorby programu. Miloš Čtrnáctý tento boj prohrál ve prospěch lidové zábavy. Vysoké nároky na program se postupně snižovaly. Ale také stoupal počet koncesionářů.

S tím přibývala v časopise témata, která dokládají, jak rozhlas prorůstal každodenním životem společnosti. Například fotografie Vlasty Buriana, miláčka posluchačů v době, kdy jeho hvězdná filmová kariéra byla ještě v nedohlednu, nebo ohlasy prvních sportovních reportáží Josefa Laufera. „Ani svačiti jsem dnes nemohl, jak jsem byl rozčilen. Váš úspěch jest dokonalý a jistě nedostanete jediného lístku, který by byl proti tomuto vysílání,“ rozplýval se posluchač z Trutnova po fotbalovém zápase s Itálií.

Počátkem roku 1927 zmizela z názvu časopisu stejně jako z názvu rozhlasové společnosti pomlčka a stal se z něj Radiojournal. Jeho šéfredaktorem se po Miloši Čtrnáctém v dubnu toho roku stala další významná osobnost počátku českého rozhlasu - Miloš Kareš, šéf slovesného odboru a autor prvních českých rozhlasových her.

Rozhlasová laboratoř

Od samého počátku je rozhlasový časopis věrným odrazem slávy i propadů samotného rozhlasu. Bylo tomu tak i ve třicátých letech, která dodnes vnímáme jako zlatý věk rádia. Symbolicky tuto dekádu zahájil 4. června 1930 nevídaný skandál -hra Jana Grmely Požár opery. Diskuse, která se pak v časopise rozproudila, je svědectvím důležité role, jakou mu přisuzovalo nejen rozhlasové vedení, ale především veřejné mínění.

Od počátku třicátých let byl rozhlasový časopis tribunou názorů na teorii i praxi rozhlasové tvorby a také plnohodnotným spolutvůrcem kulturní atmosféry první republiky. Podívejme se třeba na krásné obálky, vycházející z poetiky knižních obálek Josefa Čapka nebo programů Osvobozeného divadla. V dobách největší slávy měl časopis 56 stran. Nelze vyjmenovat všechny autory ani témata, jimž se věnovali, proto jen namátkou zalistujme pár čísly a podívejme se na titulky.

Josef Hora: Vzpomínka na Jiřího Wolkera; Jiří Frejka: Rozhlasový žurnalismus; František Gel: Radio a policie; Marie Majerová: Konec pohádek?; Josef Laufer: Kopaná v rádiu... A spolu s nimi Jaroslav Křička, Frank Wenig, František Kubka, J. V. Pleva, Voskovec a Werich, Josef Träger, Vlasta Burian, Miloš Kareš.

Ústup a únik

Tohle všechno se změnilo po Mnichovu. V lednu 1939 se časopis přejmenoval na Náš rozhlas, vlastenecké odhodlání ale brzy vystřídala loajalita k německým vládcům.
Kulturně společenský magazín Náš rozhlas brzy zanikl, programy dále tiskl „věstník“ Týden rozhlasu.

Postačí malá ukázka vývoje na několika titulcích. Květen 1939: Domažlice, pevná vlasti stráž. Květen 1942: Smysl německo-italského spojenectví. Listopad 1944: Roztříštěné Benešovy iluze. Květen 1945: Vůdce padl za Německo.

V poválečném politickém vývoji přežíval časopis, opět s názvem Náš rozhlas, jako programový věstník bez jakýchkoli dalších ambicí. Po únoru 1948 se z něj velmi rychle vytratily zbytky všeho, co by připomínalo dávné diskuse, polemiky, kulturní činy. Na titulní stránce se skvěl politický úvodník, uvnitř program a něco málo informací o něm. Tento stav nedokázal změnit ani legendární válečný a norimberský reportér František Gel, který stál v čele redakce v první polovině padesátých let, než odešel učit na vysokou školu.

Krátce po jeho odchodu, v říjnu 1953, se název časopisu rozšířil. Nyní zněl Československý rozhlas a televise. Zpočátku zabírala informace o televizním programu jednu pětinu tiskové strany a měla formu redakčního článku. Symbióza se stále aktivnějším mladším sourozencem vydržela až do konce roku 1965, kdy si Československá televize založila vlastní programový časopis.

Od konce padesátých let působil rozhlasový časopis v ideologicky vyostřené společenské atmosféře jako nedostatečně chráněné, leč vděčně přijímané útočiště. Uchýlení do světa tradičních, alespoň částečně nepolitických hodnot mnohým sloužilo jako vítané řešení nedostatku svobodného mediálního prostoru.

V první polovině roku 1968 časopis věrně odráží atmosféru doby: krotké texty se rychle dramatizují, ke slovu se dostávají čtenáři, redakce přetiskuje volné novinářské texty i myšlenky zaznívající z rozhlasového éteru. Ještě 19. srpna 1968 mají čtenáři důvod k optimismu - v časopise nacházejí kromě jiného i dialog Felixe Holzmanna. Netuší, že další číslo vyjde až za měsíc...

Světový unikát

Největší změnou ve strnulém období normalizace byla patrně změna názvu: v prosinci 1972 se z Československého rozhlasu stal prostě Rozhlas. Zároveň s tím vydavatelská práva od Čs. rozhlasu převzalo vydavatelství Rudé právo.

Uchýlení do světa tradičních hodnot mnohým sloužilo i nadále jako náhradní řešení nedostatku svobodného mediálního prostoru - a netýkalo se to jen čtenářů, ale také například redaktora Jana Halase, který strávil v programovém časopise celé normalizační dvacetiletí a po změně režimu se stal vedoucím literární redakce Vltavy.

První zmínka o společenských změnách se na stránkách časopisu Rozhlas objevila 4. prosince 1989 - bylo to Prohlášení Občanského fóra Československého rozhlasu. Jeho členem byl i člen redakce Stanislav Pscheidt, který nahradil stávajícího šéfredaktora Vladimíra Pánka. Zdravotní problémy jej přinutily v dubnu 1993 redakci opustit, nahradil jej Jan Režábek. To už se časopis dva roky oficiálně jmenoval Týdeník Rozhlas. Počátkem devadesátých let s nástupem konkurence v éteru i na novinových pultech se profiloval nejprve jako průvodce rychle se měnícím světem veřejnoprávních, ale i komerčních rozhlasových stanic. Postupně se ale vracel k tomu, co jeho čtenáře zajímalo nejvíce - totiž k programům veřejnoprávního Českého rozhlasu.

Poté co se v roce 1998 obarvil a v roce 2001 změnil formát i složení rubrik, prodělal časopis v roce 2007 další výraznou změnu - přijal podobu klasického časopisu ve zmenšeném formátu a na kvalitnějším papíře. Tato změna vrací rozhlasový programový časopis vizuálně od novinové grafiky k časopisecké podobě, koncepčně pak - při zachování kulturního servisu - klade větší důraz na propojení časopisu s životem Českého rozhlasu. Zároveň slouží jako alternativa pro čtenáře nespokojené s úrovní bulvárních a společenských magazínů. Týdeník Rozhlas je dnes možná celosvětovým unikátem - časopisem orientovaným na veřejnoprávní rozhlasové vysílání, který si platí čtenáři, nikoli marketinková oddělení příslušných rozhlasů. Pro všechny, kdo jej připravují, je to úkol nelehký, ale důstojný.