Kufry mám sbalený
Písničkář Xindl X slaví rovných deset let na české hudební scéně. Za tu dobu napsal a nazpíval řadu hitových písní, natočil několik originálních videoklipů a vydal pět nápaditých alb. Dovede si hrát s jazykem jako málokterý jiný textař a pod svým skutečným jménem Ondřej Ládek přiživuje i svou vedlejší profesi dramatika a scenáristy, v níž se dosud prosadil nejvýrazněji jako spolutvůrce sitcomu Comeback.
První písničkářskou dekádu Xindl X završí velkým podzimním turné a také novou deskou Sexy Exity. Napsal ji v souladu s titulem alba - na útěku.
Původně jste sliboval albový výběr největších hitů, místo toho je tu deska nových písní. Proč ta změna?
Nejdřív jsem si myslel, že by bylo fajn oslavit deset let na scéně výběrovkou. Jenže mám taky novou kapelu, a tak jsem si říkal, že by s ní bylo dobré něco natočit, aby nás lidi neznali jen z pódií. Z původní představy dvou tří písniček jsem jich ale najednou měl sedm a už nebylo daleko k tomu, napsat celou desku.
Jak se proměnila vaše studiová práce za těch deset let, co natáčíte?
V podstatě každá moje deska zatím vznikala jinak, snad jen poslední se dělala hodně podobným způsobem jako ta před ní. Možná je to tím, že v momentě, kdy přijdu na to, jak něco dělat, mám nějakou podvědomou touhu to zase rozbourat. Abych cítil to dobrodružství. U téhle desky jsme většinu nových věcí udělali s kapelou v produkci našeho basisty Radima Genčeva, aby to znělo podobně, jak to budeme hrát na koncertech. Ale u některých písní mi přišlo, že tímhle způsobem budou znít staře, nebo z nich nedostanu to, co bych chtěl, tak jsem je nahrál jen s kytarou a producent Dalibor Cidlinský je pak doprogramoval ve studiu.
Má nová deska nějaké ústřední téma? Píšete tematická alba?
Tematické desky nepíšu, ale většinou mi tak vyjdou. Když už mám třeba půlku písniček napsaných, najdu v nich nějaké pojítko, které se pak snažím zachovat i ve většině ostatních věcí. Nové album je o útěcích, což zní docela příznačně. Proběhl brexit, mluví se o czexitu, lidi mají dojem, že když jim něco nevyhovuje, je nejjednodušší z toho utéct. Příznačné bylo i to, že jsem tu desku začal psát v momentě, kdy jsem rozpustil jednu sestavu kapely a odjel na půl roku do Španělska s tím, že nevím, jestli se vůbec vrátím. Takže jsem psal na útěku.
Motiv útěku je i v dalších písních.
Tematicky je to hodně pestré. Píseň Alenka ve světě za displejem je o útěcích do reality Facebooku a jiných sociálních sítí, pak tam jsou písně o útěcích ze vztahů, písnička Trochu slávy je zase o útěku od mladických ideálů a doby, kdy jste věděl, co chcete, do časů, kdy už všechno děláte jen ze setrvačnosti.
„Kufry mám sbalený a v nich úplně všechno, před čím odsud utíkám,“ zpíváte v jedné ze skladeb. Kdybychom to měli vzít doslova, před čím byste nejradši „zdrhnul“?
Třeba před komunisty. Nebo před lidmi, co mají sklon ke zkratkovitým řešením. Před tím, že tady spousta lidí volá po starých pořádcích v naději, že se tím vyřeší jejich sociální problémy. Je to jako se vztahy, mnozí utíkají před partnerskými problémy do jiných partnerství, ale pokud si ty problémy nevyřeší sami v sobě, ponesou si je s sebou.
Myslíte si taky, že naše společnost je rozdělená na dva nesmiřitelné tábory?
Je fakt, že člověk se cítí ve své sociální bublině bezpečně, ale pak vystrčí hlavu a zjistí, že půl národa má úplně jiné priority a že třeba svoboda mezi ně nepatří. Pro mě není strašidelné ani tak to, kdo sedí ve vládě, jako spíš to, že si je tam lidi sami zvolili.
Jak jste se vlastně ocitnul ve Španělsku?
My jsme tam nejdřív odjeli jen na dovolenou, ale pak jsme zjistili, že se na stejné místo stále častěji vracíme. Až jsme tam nakonec trošku zapustili kořeny. Výhledově bychom chtěli žít střídavě ve Španělsku a tady. Myslím, že bonus z toho může být nejen v tom, že máme místo, kam jezdit na dovolenou. Chtěl bych, aby z mých dětí vyrostli spíš Evropani, kteří už nebudou cítit jazykovou bariéru a nebudou mít strach odejít za prací někam ven. V momentě, kdy budou mít školy v angličtině nebo ve španělštině, získají daleko větší možnost uplatnění a třeba i mnohem víc kamarádů. Mám hodně přátel pocházejících z emigrantských rodin a získal jsem dojem, že jsou daleko průbojnější a ve světě se neztratí.
Vy už jste studoval ve svobodných poměrech, přesto cítíte cizí jazyky jako problém?
Myslím si, že mám angličtinu dost slušnou, ale přesto je pro mě problém dělat muziku v angličtině, fungovat na mezinárodní úrovni. Byl bych rád, kdyby generace mých dětí už tohle necítila.
V nové písničce Byznys zpíváte o lidech, kteří své vztahy upravují podle toho, kdo se jim zrovna hodí. Je pravděpodobnost setkání s takovými lidmi v showbyznysu vyšší než jinde?
Jedna věc je hudba, druhá showbyznys. V showbyznysu se hudba opravdu stává obchodním artiklem a může se stát, že lidé s vámi kamarádí jen proto, že jste pro ně komerčně zajímaví. V opačném případě vás klidně odstřihnou.
Myslíte vy sám, když píšete nové písničky, i na to, aby se líbily?
Písničky pro mě nejsou autoterapie, ale samozřejmě mě na koncertě baví interakce s lidmi. Snažím se, aby moje věci byly sdělné a srozumitelné. Aby se líbily lidem, chcete-li. Což ale neznamená, že bych jel v nějakých mustrech a psal celý život jednu úspěšnou píseň.
Jak vlastně píšete? Kolik procent skladeb je hotových nejdřív textově a pak teprve přichází na řadu muzika?
U písniček, které píšu pro sebe, začínám u textů. A někdy mě při tom rovnou napadne i melodie. Na nové desce nejsou až na výjimky skladby, u nichž by byla první hudba, tedy až na dvě, které původně vznikly na texty Petra Uličného pro zpěváka Richarda Mullera. Jednou se mi totiž ozval Richardův producent a požádal mě o zhudebnění několika Uličného textů. Jenže mi po nějaké době už opomněl říct, že mezitím začal novou desku pro Richarda Mullera psát Ondřej Brzobohatý.
V momentě, kdy deska 55 vyšla, jsem měl už osm melodií. Dvě se mi hodně líbily, tak jsem si je nechal pro sebe. Ale jak už je člověk znal s tím původním textem, bylo hrozně těžké se od nich oprostit.
U jedné písničky jsem to vyřešil tak, že jsem ji poslal Mirce Miškechové, která napsala sloku a kus refrénu, a pak už jsme to dopsali společně. Po písni Cudzinka v tvojej zemi tak vznikl náš další duet.
Jak by vypadalo Mullerovo album 55, kdyby se ho nakonec neujal Ondřej Brzobohatý, ale vy?
Musím přiznat, že jsem si tu desku doteď neposlechnul. Slyšel jsem jen ty písničky, které se hrály v rádiích. Ale moje album by asi bylo folkovější, melancholičtější, aspoň podle toho mála, co jsem z výsledné podoby desky slyšel.
Patříte k vyhledávaným autorům. Odmítáte hodně?
Odmítám. Protože potřebuju mít čas na svoji muziku a nechci, abych se v textech opakoval. Radši toho napsat míň a dobrého než hodně špatného. I když je pravda, že letos jsem psal docela hodně, za poslední půlrok mám asi dvanáct písniček pro jiné interprety. Musím trošku zvolnit, další zakázky už budu zvažovat.
Na novém albu zpíváte, že radši než „na fejsu se bavíte fejs tu fejs“. To je hezký obrat, ale vy jste přece na sociálních sítích docela aktivní. Je to dnes pro zpěváka nezbytnost?
Nezbytnost to je, ale současně si myslím, že jsem aktivní o dost míň, než by bylo třeba. Skoro úplně jsem vypustil Facebook, protože mi přišlo, že už je zahlcený politikou a dopředu danými názory, že lidi se jen chtějí vyjádřit a nezajímá je, co si myslí ostatní. Tak jsem přešel na Instagram, kam už dávám jen fotky z koncertů a dovolené... Mám vážně dojem, že pro generaci, pro kterou jsou sociální sítě zásadní, jsem takový dinosaurus. Radši si zajdu se známým na kafe, než abych si s ním psal po síti a osobně ho viděl bůhvíkdy. Taky mi vadí vytváření anonymních hrdinů, kteří na Facebooku vykřikují, ale „fejs tu fejs“ by tolik odvahy neměli.
Co jako písničkář říkáte na bojkot Andreje Babiše, jak ho vyhlásil Tomáš Klus a přidali se i další hudebníci? Mají podobné aktivity význam?
Věřím, že pro Tomáše to význam má. Ale nevím, jestli to něco změní. Spíš si myslím, že se lidi poplácají po zádech v rámci své sociální bubliny, ale určitě nepřesvědčí voliče Babiše, ti si spíš řeknou, že ten špatnej je Klus. Dokud v Babišových médiích nezačnou člověka cenzurovat, je asi lepší do nich chodit a říkat, co si myslíte, než dobrovolně vyklidit pole. V momentě, kdy by se ta cenzura spustila, tak už je to samozřejmě něco jiného.
Studoval jste scenáristiku na FAMU, ale utekl jste od toho. Proč?
Z FAMU jsem úplně neutekl, bakaláře jsem dodělal. Pak jsem se pokoušel scenáristice věnovat, ale záhy jsem zjistil, že psaním filmových scénářů se u nás člověk neuživí. Takže jsem chvilku dělal v reklamce a pak jsem se dostal k seriálu Comeback. To byla zajímavá zkušenost i tím, že to byl vlastně první český sitcom. Bavilo nás to, i když na spoustu věcí jsme si museli přijít metodou pokus-omyl. V té době se mi začala rozjíždět hudební dráha a přece jen mi přišlo daleko zajímavější dělat hudbu sám za sebe než psát seriál, kde jsem jen jeden z deseti tvůrců.
Byl to skok do nejistoty?
Byl, kdybych zůstal v televizi, asi bych se jako scenárista mohl živit dál, v dalších seriálových sériích. Naproti tomu muziku jsem ze začátku trochu dotoval. Současně jsem ale věřil tomu, že nastala ta příhodná doba udělat desku, vyrazit na Zahradu a na Portu, trochu do toho šlápnout. A že bych si později mohl vyčítat, že jsem to nezkusil.
Zmínil jste Portu. Jaké byly reakce ortodoxních folkafiů na to, co jste předváděl?
Čekal jsem, že to bude trošku kontroverze, ale přijetí bylo veskrze pozitivní. Na Portě jsem si uvědomil, že jsem vlastně asi fakt duší folkař. Nakopla mě, získal jsem sebedůvěru na to, vystupovat i sám s kytarou. Díky tomu jsem ty první roky pořád hrál a hrál, kde to jenom šlo.
Myslíte, že vám v textafiské profesi pomohla praxe v reklamce - třeba v údernosti vyjádření, ve schopnosti zkratky?
Pomohla mi v hledání témat. Když člověk dělá v reklamce a vymýšlí slogany na produkty, kdy vynáší pozitiva a zatajuje negativa, tak si pak po nocích musí spravovat karmu. A třeba začne psát o spotřební společnosti z té druhé stránky. Ale pracovat s jazykem jsem se musel naučit už daleko dřív, než jsem v reklamce začal dělat. Pomohla mi i FAMU, protože když člověk musí denně psát a formulovat, tak ho to profesně určitě posune. Na druhou stranu je něco jiného psát scénáře pro seriál a písničky, ve kterých má jít o vaši vnitřní pravdivost.
Hráváte i na festivalech, letos v létě třeba na Okofii. Je nějaký, kde jste ještě nehrál a kde byste si zahrát chtěl?
Lákalo by mě zahrát si na festivalu někde v zahraničí. I když je tu ta jazyková bariéra, říkám si, že hudba je univerzální jazyk. Párkrát se stalo, že na můj koncert zabloudili cizinci a pak mi ho pochválili, tak si říkám, že muzika asi fakt může promlouvat i bez znalosti textů.
Chystáte se na turné k desátému výročí své existence na scéně. Kde vás můžou lidi čekat?
Turné zahájíme dvěma říjnovými koncerty na Slovensku a následovat bude třináct vystoupení v Čechách a na Moravě. Objevíme se asi v největších prostorách, co jsme kdy hráli, a na pódiu nás taky bude nejvíc v historii. Šestičlenná sestava plus hosté Mirka Miškechová, Sabina Křováková a Petr Luftner, s nimi si na všech koncertech zazpívám několik duetů a navíc se budou střídat na postu předkapely.
Dá se nějak shrnout, co jste za tu dekádu na scéně zjistil, nějakou zásadní zkušenost, poznání?
Přijde mi, že je asi lepší ignorovat osvědčené recepty a být svůj. To je to, co lidi ocení nejvíc. Někdy se člověk strašně snaží dělat hudbu tak, jak se zrovna „má dělat“. Kdybych ty recepty sledoval a sázel na ně, možná bych psal úspěšnější písně. Ve finále jsem to ale já, kdo s těmi písničkami tráví na pódiích tu spoustu času, takže je asi lepší napsat si je tak, aby vás i po letech bavily.
