Nohama pořád na zemi. Herec a cimrmanolog Miloň Čepelka nepropadá iluzím
Miloň Čepelka je muž mnoha profesí. Začínal jako učitel na základní škole, ale už počátkem 60. let se stal redaktorem Československého rozhlasu. Zde se seznámil s Jiřím Šebánkem, pozdějším duchovním otcem Járy Cimrmana a potažmo celého divadla. Také Miloň Čepelka patří k jeho zakládajícím členům. Kromě toho píše básně, novely, povídky i texty k písním, a dokonce začal tvořit básně ve starojaponské formě haiku. Loni v září oslavil 85. narozeniny.
Proč jste se v roce 1954 rozhodl studovat zrovna na Vysoké škole pedagogické v Praze?
Ten impulz se zrodil na gymnáziu, přesněji řečeno na Jedenáctileté střední škole v Dobrušce. Když se rozplynul můj sen o studiu divadla, herectví nebo dramaturgie, rozhodl jsem se jít na kantořinu, protože jsem si velmi považoval svých učitelů na základce v Opočně.
Po vysoké jste v letech 1958–1961 vyučoval na základní škole v Novém Kníně. To bylo na umístěnku?
Ano, tenkrát to jinak nešlo. Přišla domů do Opočna poštou doporučeně a chvíli jsem hledal na mapě, kam mě to osud hodlá zavést. Nakonec jsem tam byl rád, i když jen krátce, protože jsem tam našel nejlepší přátele, s nimiž si rozumím dodnes.
Jak se přihodilo, že jste se stal v roce 1961 redaktorem Československého rozhlasu?
To když mi v redakci literárního měsíčníku Plamen řekli, že tam v armádní redakci působil básník Karel Šiktanc a teď za něj někoho hledají. Já měl z kantořiny už od začátku zaječí úmysly. Chtěl jsem pracovat někde, kde bych byl blíž literatuře, protože jsem se už od dětství pokoušel psát básničky a v té době už mi jich i časopis Plamen pár otiskl. Šel jsem se do rozhlasu představit a šéfredaktor Slávek Vondrášek mě vzal a zařídil, aby mě školství propustilo.
V armádní rozhlasové redakci jste se spřátelil s Jiřím Šebánkem, což bylo pro vaši další kariéru klíčové.
S ním jsem si padl do noty velmi rychle. Byl o šest roků starší, měl už s redakční prací zkušenosti, dal jsem si od něho rád poradit. A zalíbil se mi jeho anglický styl žertování.
Kdo přišel s nápadem založit Nealkoholickou vinárnu U Pavouka?
Na to neumím odpovědět přesně. Ale v té době už jsem přemluvil svého kolegu z vysokoškolských studií Zdeňka Svěráka, aby se k nám do redakce přidal, když tam bylo místo, a tak myslím, že to vyplynulo z jejich vzájemné spolupráce. Při tvorbě fiktivních přenosů z té vinárny si spolu dobře rozuměli, a to jak při psaní, tak v interpretaci. Byl to zdařilý hudební pořad, posluchače překvapovala účast zahraničních orchestrů a sólistů i originální humor plný nadsázky.
Jiří Šebánek přišel s nápadem založit si vlastní divadlo a vymyslel také fiktivní postavu Járy da Cimrmana. Kdo byl jeho předobrazem?
Ani nevím, těžko říct, když už se přítele Šebánka nemůžu zeptat. Nedávno jsem kdesi četl, že prý jméno získal náš Jára po nějakém hokejistovi. To je možné, ale nic o tom nevím. Vím, že Jiřímu se líbila Járova dvojdomost. To bylo rozhodující. Že je způle Čech a způle Rakušan. A ta zdomácnělá doslova spousta německých jmen v Čechách a českých v Rakousku.
Čtěte také
Čtvrtého října 1967 se uskutečnila premiéra první hry Akt nově vzniklého Divadla Járy Cimrmana. S jakou vizí jste do této činnosti vstupovali?
Že se tím budeme bavit. A že se z toho třeba vyvinou další příležitosti, jak se přiblížit k uskutečnění dětského snění o divadle.
V počátcích Divadla Járy Cimrmana byla vedle Jiřího Šebánka druhou stěžejní osobností tohoto souboru režisérka Helena Philippová. V čem spočíval její největší přínos?
Byla motorem, který nás hnal k tomu, aby se snění stalo skutečností. Měla zkušenosti z jiných divadel. Byla u začátků Divadla Na zábradlí i Semaforu, spolupracovala s Divadlem Spejbla a Hurvínka, v rozhlase byla u začátků vysílání na VKV a dávala si velkou režijní práci s těmi rádobyživými přenosy programů Vinárny U Pavouka. Věděla, co chce, a uměla to vydupat ze země.
Z jakého popudu se zrodila myšlenka, že v Divadle Járy Cimrmana nebudou vystupovat ženy?
To je taky v mlhách. Kromě Heleny Philippové mezi námi žádná žena nebyla. Ona sama hrát nechtěla, stačila jí režie, a Jirka, snad aby měl tento jeho literární syn další zvláštnost v povaze, vymyslel tezi, kterou údajně Jára razil, že totiž ženská na jeviště nepatří. O tom jsme nedebatovali, to jsme vzali jako fakt, protože nám to skýtalo další příležitosti k jisté originalitě nového divadla. Ostatně mužské hraní ženských rolí – nic nového pod sluncem.
Proč se Jiří Šebánek s nově vzniklým souborem Divadla Járy Cimrmana tak brzy rozešel?
Důvody byly trochu koncepční, ale nejvíc osobní. Oni si se Smoljakem od začátku, jak se říká, nesedli. Lidská psychologie, náklonnost k někomu nebo naopak odtažitost od něho mají hluboké, často neznámé a jiným nepochopitelné kořeny. Nemusí být ani logické a můžou být i malicherné. Nebo naopak pramení v chování, v našich vlastnostech. Jeden hlavní důvod byl, že Smoljak, když jsme ho přizvali na zakládající setkání, prohlásil, že má vstupenky do kina a že zakládat nové divadlo v éře Semaforu je hloupost. To mu iniciátor Šebánek nikdy neodpustil, od toho se odvíjela jeho nechuť. Je to minulost, už se mi v tom nechce vrtat.
V Divadle Járy Cimrmana jste se stal jedním z expertů na ženské role. Objevil jste za ta léta divadelní praxe svůj fígl na věrohodné ztvárnění těchto figur?
Expert je silné slovo. A fígl žádný nemám, ani jsem o něm nikdy nedumal. Stačilo pozorovat svět a ženy na něm, včetně nejbližších příbuzných a spolužaček.
V nedávno natočeném televizním dokumentu Štace Miloně Čepelky hovořil Zdeněk Svěrák o tom, že na rozdíl od něho, který hraje víc za sebe, hrajete vždy za svoji postavu.
To si on myslí. Ale tak jako já i na jevišti pořád vím, kdo jsem v civilu bez kostýmu, tak i on dobře ví, že je nejen Svěrák, ale chtě nechtě musí trochu být i hostinským nebo divadelním šmírákem Prácheňským.
Jste skvěle disponován pěvecky, čehož hojně využíváte ve svých rolích. Absolvoval jste někdy hlasovou průpravu pod odborným vedením?
Nikdy. Jen ve škole jako všichni ostatní mí vrstevníci. Za našeho dětství a mládí se hodně zpívalo. Stačilo jen zbavit se trémy a ostychu.
Působil jste i v umělecké skupině Salón Cimrman, kterou založil Jiří Šebánek s Karlem Velebným. V čem se lišila její poetika od Divadla Járy Cimrmana a který z ansámblů vám více seděl?
Salón Cimrman nebyl divadlem, ani jím nechtěl být. Vycházel z literárních tvarů, ne z dramatických situací a dějů. A jeho humor byl trochu výlučnější, možná intelektuálně náročnější a tím asi obtížnější. Mě bavila práce na obou hřištích právě proto, že byla na každém jiná.
Z jakého důvodu Salón Cimrman ukončil svou činnost?
V době divadelních stávek v listopadu 1989 Jirka Šebánek vyhlásil, že Salón Cimrman vstupuje do stávky nepřetržité. Popravdě řečeno, on už se necítil zdravotně nejlíp, uvažoval už delší dobu o tom, že skončí. Protože v Praze neměl Salón Cimrman stálý provozní sálek, byl odkázán na ježdění po republice a to ho vyčerpávalo.
Proč jste, na rozdíl od svých kolegů, nehrál častěji ve filmech s cimrmanovskou tematikou?
Protože jsem nepřišel filmování na chuť. Necítil jsem se na to, s kamerami jsem se nestihl tak spřátelit jako předtím v rozhlase s mikrofonem.
Věnujete se také moderátorské profesi. Co by neměl postrádat dobrý spíkr?
Dobrou znalost češtiny, a to pokud možno všech jejích stylů a úrovní. To je těžký úkol, zvláště když obecná úroveň jazykového vzdělání je dnes zanedbávaná. Podívejte se na výsledky maturitních zkoušek z českého jazyka a na úroveň vyjadřování obecně.
Vzpomínám si, že jste v říjnu 2001 moderoval slavnostní koncert v Hudebním divadle v Karlíně u příležitosti nedožitých 90. narozenin Karla Vlacha. Jaký byl váš vztah k této osobnosti?
Veskrze obdivný. Jsem ze swingové generace, zažil jsem ještě éru takzvaných lidovek a univerzálních orchestrů z doby první republiky i nastupující styl vycházející z amerického jazzu. A právě toho byl Karel Vlach představitelem, navíc tak šikovným, že uměl úspěšně plout mezi rozbouřenými vlnami oficiální nepřízně k tomuto druhu zábavné a taneční hudby za druhé světové války i později za komunistické vlády.
Jste pravidelným rozhlasovým posluchačem?
Už dávno ne. Ale v srdci jsem rozhlasákem pořád.
Které pořady patří mezi vaše oblíbené?
Meteor na Dvojce. Na Vltavě Osudy. A reprízy některých starých pořadů, pokud o nich zvím. Ze stařecké sentimentality. A hudbu poslouchám raději z desek a cédéček a flešek. Protože tu si vybírám podle nálady.
Jak jste spokojen s verbální úrovní rozhlasových moderátorů?
Už jsme na to narazili. Střídavě oblačno. Teď přidám, že na můj vkus dnes už skoro všichni hovoří příliš rychle. Ale asi je to tím, že všecko je rychlejší, často mám podezření, že se asi rychleji točí i zeměkoule. Ačkoli to by musely být kratší dny, a nejsou. Třebaže se kratší zdají, ale to má důvody psychologické, to je zdání, zatímco kulometná rychlomluva je fakt. Nebo ne?
V současné době se podílíte na nahrávkách řady audioknih. V čem spatřujete kouzlo této disciplíny?
Jednoduše: baví mě to. Vždycky mě bavilo číst nahlas. Už když nám pan řídící Hanuš v Opočně ve druhé či ve třetí třídě rozdával dramatické texty pohádek, my jsme je vsedě v lavicích hlasitě četli a on nás učil, co je ve větě významově hlavní a důležité a co vedlejší.
Kterého počinu si v tomto směru nejvíce považujete?
To ať posoudí jiní, tolik jsem toho zase neudělal. Ale nejvíc mě potěšilo, že jsem mohl pro paní režisérku Jindřišku Novákovou načíst Seifertovu Píseň o Viktorce. A tři z Čapkova Devatera pohádek.
Jste nejen prozaikem a textařem písní, ale začal jste psát také básně ve formě haiku, k čemuž vás přivedl váš celoživotní přítel, hudební skladatel Luboš Sluka. Jak k tomu došlo?
Když mi Luboš prozradil, že haiku píše, nechtěl jsem za ním zůstat pozadu. Jsem okouzlen tím, jak tato střídmá básnická forma nutí autora být co nejsdělnější a současně co nejstručnější.
Píšete pravidelně, nebo nárazově?
Podle toho co. Věci pravidelné pravidelně. Ostatní, až když to na mě přijde nebo když se rozhodnu či něco slíbím. Sliby jsem zvyklý dodržovat.
Máte dobrý sitzfleisch?
Jak kdy.
Byl někdo z našich či světových spisovatelů vaším vzorem?
Těch je moc, ale nevím, jestli jsem je kdy bral přímo jako vzory.
Měl jste svůj herecký idol?
Ne. Ale na jevišti jsem nejvíc obdivoval Václava Vosku.
Na čem nyní pracujete autorsky i interpretačně?
To je tajné, abych to nezakřikl.
Co jste si přál k uplynulým půlkulatým narozeninám?
Ještě nějakou tu chvíli – nebo raději nějaký ten rok – vydržet.
Jak se udržujete v tak vynikající kondici?
Překvapuje mě, že tak často kdekdo mluví o mé kondici. Ještě chodím, ještě mluvím, ještě dýchám, ale všecko to dá někdy dost námahy. Hlavně abych měl chuť, ta je důležitá. Nemám-li ji, jsem rád, že se k ní zatím pokaždé aspoň přemluvím.
Na co se těšíte v nejbližší době?
Bude to znít divně, ale na letní prázdniny bez divadla. Když je něčeho moc, je toho příliš, během roku mě mrzí, že mám málo volných večerů. A mám-li je, že je nedovedu využít k častější návštěvě jiných divadel, koncertů, výstav a tak podobně. Ale těším se, že můj přítel Jiří Hovorka v Českých Budějovicích nakreslí pěkné obrázky k mému už čtvrtému Deníku haiku, ve který odvážně doufám.
Prozradíte své životní motto?
Zůstat nohama pořád na zemi a nepropadat iluzím.
Související
-
Podobenství smrti i život plný štěstí zachycují básně Miloně Čepelky
Verše spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana vám představí studentka JAMU Eliška Bochová.
-
Cimrmanolog Miloň Čepelka neztrácí humor ani v 85 letech
Vášnivý čtenář a strážce i znalec češtiny, autor hororových příběhů, působivých sonetů i písňových textů Miloň Čepelka slaví narozeniny.
-
Přál bych si, ať vydržím tak dlouho, dokud nebudu trapný, prozrazuje Miloň Čepelka své přání
„Doufám pevně, že se narozenin dočkám, a to je jediný pocit, který mám. Jak se říká krásným zastaralým záporovým genitivem: proti věku není léku,“ glosuje.
