Neškodilo by poslouchat se navzájem, myslí si zpěvák Michal Prokop
Rocker, v nedávné minulosti politik s dobrou pověstí, moderátor a autor knižní podoby televizních rozhovorů Krásný ztráty, vysokoškolský učitel. Po desetileté pauze, kdy působil jako poslanec a náměstek ministra kultury, se v první dekádě nového tisíciletí úspěšně vrátil na hudební scénu. Michal Prokop koncertuje, vydává nová alba a poslední dobou taky bilancuje. Vznikl o něm televizní dokument Až si pro mě přijdou a svůj životní příběh odvyprávěl i v knize Ztráty a návraty.
V poslední době jste jakoby ve dvojím ohni. Na jedné straně spousta „bilančních“ příležitostí – Síň slávy, film, kniha, na druhé nové hudební aktivity. Jak tu zvláštní schizofrenii snášíte, nejste z toho vzpomínání maličko unaven?
Někdy ano, trochu se bojím, abych se moc neopakoval. Práce na knize i na filmu, ačkoli mapují totéž a ačkoli se náhodou jejich uvedení na veřejnost sešlo v jednom období, to jsou úplně „jiné opery“. Film, kde má režisér k dispozici padesát sedm minut, do kterých musí vtěsnat celých těch čtyřiasedmdesát let mého života, nutně vede ke zkratce a k určité stylizaci. A je to hlavně dílo režiséra Jiřího Vondráka, jak mě on vidí. Pro mě bylo napínavé, jak si s tím poradí. Vždyť jsme natočili jedenáct sedmdesátiminutových harddisků jen mého povídání! A k tomu archivy, nejen ty hudební. Zatímco kniha, jejíž definitivní podobu vymyslel Michal Bystrov, je daleko víc i moje dítě. Je mnohem podrobnější. Je tu spousta věcí, které film jen naznačil, je tu větší prostor pro má politická a televizní léta. I pro rodinu a pro současnost. A samozřejmě hlavně pro muziku, všechny moje desky, projekty, comebacky, spoluhráče, klíčové koncerty, ale i pro některé společenské události, kterých jsem se účastnil v různých etapách života.
Stačila vám k tomu všemu paměť, nebo jste si v průběhu let dělal poznámky či vedl deník?
Nikdy jsem si žádné poznámky, natož deník nevedl. Takže nevylučuju, že si některé věci nepamatuju přesně, některé trochu jinak než moji kolegové, kteří u toho byli. A na některé věci jsem třeba úplně zapomněl. V knížce je několik takových příběhů, ve kterých mě popisují kolegové, třeba vzpomínka Petra Jandy na jednu událost ze stávky v roce 1989 nebo vzpomínání Hanky Ulrychové, jak jsem ji v osmašedesátém vzal poprvé v životě na jazzový koncert Laca Décziho do Reduty.
Patří k lidské přirozenosti, že když něco uděláme špatně, instinktivně se to snažíme na někoho svést, nebo se z problému vylhat, případně svou účast na nesprávné věci popřít. Vy to ve filmu ani v knize neděláte – jak to dokážete?
Nevím, jestli je tohle otázka pro mne, spíš by to chtělo nějakého psychoanalytika, aby to posoudil. Mě napadá jediné – možná že díky tomu, že jsem s výjimkou několika let v devadesátých letech už od roku 1968 na volné noze, byl jsem nucen za tu svou, sice ohraničenou, ale více méně přece jen svobodu platit i značnou dávkou odpovědnosti. Za všechno, co jsem udělal. A tak prostě vím, že člověk má vždycky možnost se nějak rozhodnout. Někdy správně, někdy třeba blbě. A to platí v dobách, kdy se daří, i v dobách, kdy se nedaří, byť i v důsledku vnějších okolností.
Jste k sobě kritický i při líčení věcí, které nejsou až tak zavrženíhodné, nikomu jste neublížil, nikoho neudal. Ale tvrdě hodnotíte svou účast v pop music.
No, to je třeba jedno z těch mých blbých rozhodnutí, i když jsem ho učinil v době, která byla blbá. Ale tahle muzika mě nikdy neoslovovala, jen se mi zdálo, že v ní můžu přežít. A ukázalo se, že mi to moc nešlo.
No dobře, ale proč máte pocit, že jste se „brodil v bahně,“ jak tvrdíte? Byť ty písně vznikaly ve špatné době a schvalovali je normalizátoři, některé byly docela k poslouchání. A vy jste dělal, co jste mohl… Proč je tak paušálně odsuzujete?
Neodsuzuju je všechny. Třeba semaforský Miláček z Kytice z dvaasedmdesátého určitě není stylově to, proč jsem se kdysi rozhodl, že budu zpívat. Ale v kontextu úžasné Suchého a Havlíkovy hudební hříčky funguje. A má nádherný text, tak typický pro poetiku Jiřího Suchého. Snad pak ještě jeden gospelový singl s Rytířovým textem Zaklínám snese poslech i dnes. To ostatní je slabota, poslouchat to nedokážu.
Čtěte také
Po letech politického angažmá jste se vrátil na pódium. Co vás nejvíc překvapilo, změnila se hudební scéna hodně? A k lepšímu, nebo horšímu?
Teď už jsem v muzice znovu naplno čtrnáct let, takže už mě nepřekvapuje. Ale návrat po albu Poprvé naposledy byl opravdu nečekaný, neměl jsem moc představu, jak to funguje. Z branže jsem odešel ještě za socíku a vrátil jsem se do tržního showbyznysu, i když jsem i v dobách své politické dráhy tu a tam někde na jevišti s Vláďou Mišíkem jako host vystoupil a i když jsem se zúčastnil několika gramoprojektů. Ale nebylo to nikdy naplno a na moje jméno. K tomu, abych posoudil, jestli se scéna změnila k lepšímu nebo k horšímu, se necítím být dost v obraze. Scéna je určitě mnohem bohatší, ale přiznám se, že některé její segmenty, zvláště ty mladší, prakticky vůbec neznám.
Kterých aktuálních hudebních počinů si nejvíc vážíte?
To je těžké, vždyť když jsem se dostal do té andělské Síně slávy, prakticky nikoho z dalších držitelů Ceny Anděl jsem neznal a s výjimkou skupiny The Atavists mi ani jejich muzika nic neříkala. Teď se mi ale líbila poslední deska Vládi Mišíka Jednou tě potkám, ale to je můj vrstevník.
A kterých vlastních projektů si vážíte?
Snad že se nám podařilo uvést do života festival Krásný ztráty Live, proběhl už čtvrtý ročník a chodí skvělé publikum. A to i v tom loňském nešťastném covidovém roce plném zákazů a omezení. A že lidi chodí na naše koncerty, to nejvíc.
Co říkáte postřehu recenzenta, že máte zajímavě „zestárlý hlas“, něco jako Cohen… A že i kvůli tomu se váš comeback mimořádně povedl?
Recenze nekomentuji. Pokud jsou pochvalné, tak mě samozřejmě těší, pokud jsou kritické, vždycky přemýšlím, jestli se recenzent náhodou netrefil do nějakého i pro mě sporného místa, kde cítím Achillovu patu. Pokud ano, vím, že má pravdu. Pokud ne, hodím to za hlavu.
Máte radost z textů „na míru“, vzniklých jen pro vás? Třeba od Pavla Šruta?
Mám. Ale nejsou ani lepší, ani horší než ty, co si vybírám sám.
Po listopadu 1989 sice zamířila řada umělců do politiky, ale málokdo v ní zůstal. Po kratším či delším čase odešli, včetně vás. Proč se symbióza umělců s politikou neosvědčila? A většinou stále neosvědčuje?
Já myslím, že se to nedá paušalizovat. Období, kdy jsme do politiky vstupovali my, bylo mimořádné. A myslím, že mnozí z kolegů, kteří jako umělci tenkrát šli do voleb, ani neměli v úmyslu se politice vážně věnovat, jen v té době revoluční euforie chtěli svými jmény zaštítit nějaký zásadní politický pohyb. Pak se vrátili ke své profesi, někteří plánovaně, jiní prostě proto, že pochopili, zač je toho loket. Já byl jiný případ, brzy jsem pochopil, že je to profese a že se ji chci naučit. A vydržel jsem v ní asi deset let. Pak už se mi zdálo, že si s politikou nemáme oboustranně co nabídnout, a odešel jsem i já. Někteří kolegové z kumštu se vraceli a opět odcházeli zpátky – Milan Kňažko, Martin Stropnický, Michael Kocáb. Ale to vůbec neznamená, že se neosvědčila symbióza umělců s politikou. U nás to byl Václav Havel, jinde třeba Ronald Reagan, tam to fungovalo náramně.
Mám dojem, že i když jste z politiky odešel z vlastní vůle, přesto vás svým způsobem trvale přitahuje. Třeba váš televizní pořad Krásný ztráty, to byly rozhovory s politiky. Taky vaše působení v Radě Českého rozhlasu se týkalo politiky. Ucházel jste se o veřejné funkce, působíte v zastupitelstvu obce, v níž bydlíte… Je to tak, že vás politika stále baví?
Jasně, zajímá mě to pořád, i když na konkrétní politickou práci už ani náhodou nemyslím. Ten zbytek energie, který ještě mám, potřebuju ke své práci, na jeviště, kam se snad ještě vrátím. A taky nejsem dost splachovací, abych dokázal ustát tu současnou politickou garnituru, ze které se ten náš porevoluční étos už dávno, až na pár čestných výjimek, úplně vytratil.
Jaké základní poznatky jste si odnesl ze svého tehdejšího angažmá?
Že politika je koncentrovaný konflikt, na který musíte mít náturu. Že je to neustálý pohyb, žádný klid na práci, žádné – nerušit, makáme. Že je to ale tak správně. I když je v praktické politice občas hodně špíny, v zásadě jde o činnost důležitou, nutnou. A ostrakizovat politiku jako disciplínu, což se dnes zhusta mezi lidem i v médiích děje, je hloupé a škodlivé. Taky jsem si odnesl přesvědčení, že rozdílné politické názory jsou normální, ale ten, kdo je politicky jinde než já, není proto ještě můj nepřítel. Tedy samozřejmě v demokratické společnosti, v demokratické politice. A že by občas neškodilo poslouchat se navzájem.
Několikrát se uvažovalo, že budete ministrem kultury. Chtěl byste jím být teď, v tomto rozložení sil a postavení kultury a umění ve společnosti – a nemyslím tím koronavirovou krizi?
V epilogu knížky Ztráty a návraty na tuhle otázku odpovídám zhruba takto: „Vůbec nelituji, že jsem nedosáhl na některé pozice, o které jsem v určité době usiloval.“ Což neznamená, že mě postavení kultury a umění v naší dnešní společnosti netrápí.
Celý rozhovor s Michalem Prokopem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Michal Prokop: Vím že jsem prošel obdobími, na která nemohu být pyšný
Je jeho srdci stále nejbližší bigbeat? Jak vzpomíná na své moderátorské období? A chystá příští rok hudební oslavy svého životního jubilea? Moderuje Marie Retková.
-
Kamaráde, ty bys měl zpívat! Osudy Michala Prokopa
Rozhlasové vzpomínání zpěváka, kytaristy, skladatele, moderátora a (bývalého) politika natočil další rocker, frontman ze skupin Jasná Páka a Hudba Praha, Michal Ambrož.
-
Havel by dnes v přímé volbě nepostoupil ani do druhého kola, myslí si hudebník Michal Prokop
Hudebník a bývalý politik Michal Prokop se ke své politické minulosti hrdě hlásí a nesouhlasí s tím, že 90. léta jsou nejhorším obdobím naší historie.
