Na západ, mladý muži, na západ!

Domluva termínu trvala celý rok. Jiří Planner pobýval často u své přítelkyně Olgy Matuškové na Floridě, doma v Los Angeles řešil zdravotní potíže úměrné svému věku, do Prahy jel sice na návštěvu za starým přítelem Jiřím Suchým a dokončit knihu pamětí s Pavlem Kosatíkem, ale v Praze jednoduše nebyl patřičný prostor se poznat, začít si důvěřovat a natáčet.

Ničeho se nebál

„Musíte přijet za mnou domů, tady budeme mít klid!“ Podařilo se to letos v červnu. S Jiřím Plannerem jsme v zahradním domku pod palmami natáčeli plné dva dny. Z fotografií na stěnách se na nás usmívali jeho nejbližší „američtí“ přátelé: Jiří Voskovec, Waldemar Matuška, Miloš Forman nebo Jan Tříska, svědky rozhovoru byly také obrazy Jiřího Šlitra nebo Jiřího Suchého. „Z oken sousedních domů nás hlídali odstřelovači,“ usmíval se Jiří Planner při vzpomínce na návštěvu Václava Havla už coby prezidenta.

„Odmítli jsme pustit ochranku za vrata domu. Trvali jsme na tom, že je to naše soukromá večeře.“ Jiří Planner se nikdy nikoho a ničeho nebál, to ho přivedlo nejen k tomu, položit pevné základy Semaforu, ale také odjet do vysněného New Yorku a pracovat pro Svobodnou Evropu.

Jiří Planner (1935) se narodil v Praze a válku prožíval coby dítě jako jedno velké dobrodružství, „obklopen esesáky“, protože Plannerovi bydleli kousek od jejich hlavního stanu. Pocházel z klerikální rodiny, navštěvoval oddíl vodních skautů a právě hodnoty skautingu byly pro jeho život rozhodující. Hovoří o těžkostech dostudovat arcibiskupské gymnázium, o peripetiích „urovnat poměry s dělnickou třídou“, popisuje středoškolské anabáze na zdravotnické škole v Karlových Varech. Od mládí měl kolem sebe pevná přátelství, veselou společnost, miloval hudbu (sám hrál na klavír, v kostele na varhany dokonce šlágry), uměl rozjet zábavu i v tak tvrdé době, jakou byla padesátá léta. Jako zdravotník z kádrových důvodů pracovat nemohl. Jeho strýc František Planner byl papežským komořím ve Vatikánu a komunistický režim ho prohlásil za hlavu centrální špionážní služby. Jiří Planner po sériích výslechů nakonec rozvážel náklaďákem po Praze pečivo, ale i tuto „veleváženou“ profesi bral s humorem sobě vlastním. V Karlových Varech byl činný na faře pátera Bendy, v místních barech a na kolonádě poznává pro svůj další život osudové lidi, včetně Jiřího Suchého nebo Waldemara Matušky, kterého pak přivedl do Prahy a do Semaforu.

Ředitel neprovozu

Osudy Jiřího Plannera nás dále zavedou do konce padesátých a začátku šedesátých let, kdy se plně zapojuje do dění v Redutě, poznává „tichého a plachého chlapce“ Jiřího Šlitra. Vzpomíná na manžele Sodomovy, na skvělou atmosféru ilegální podzemní činnosti, která přitahovala publikum jako magnet. „Přerostlo to fízlům přes hlavu, a tak z toho mohl vzniknout Semafor,“ říká a popisuje další a další stěhování Semaforu, amatérské začátky a později vyprodaná představení půl roku dopředu. „Stal jsem se ředitelem provozu, protože tam zpočátku žádný nebyl, a být ředitel neprovozu bylo dobré. Brzy jsme se profesionalizovali, měli jsme až padesát zaměstnanců, i když pracovali na volné noze. Zpívalo u nás mnoho rockových zpěváků. Kromě čau se mluvilo anglicky,“ usmívá se Jiří Planner a vrací se plný obdivu k nepoetické poezii Suchého, k jeho nádherné češtině a umění Šlitra udělat z jeho textu šlágr.

„Když partaj přišla na to, co se děje ve Smečkách, už bylo pozdě, už se to nedalo zlikvidovat. Odtamtud nás sice vyhodili, ale hráli jsme dál po celé Praze i republice,“ líčí. Otevřeně a kriticky hovoří s ministrem vnitra Rudolfem Barákem a říká mu také o bývalém Divadle Oldřicha Nového, které chtěl Semafor získat. Následují historky o takzvané umělecké radě Semaforu, vzpomínky na legendární konkurzy do divadla, objev Karla Gotta v Alfě, sedmiletou zpěvačku Helenku Lukasovou i jejího otce, slavného fotografa Jana Lukase. Zmiňuje Williho Conovera, svůj velký vzor, kterého poslouchá v Praze z Hlasu Ameriky a netuší, že s ním jednou bude uvádět v New Orleans jazzový festival.

Mister Free Europe

„Hoši, ahoj!“ To byla poslední dvě slova, která od Jiřího Plannera slyší v Západním Berlíně zkoprnělí Karel Gott a Rudolf Rokl. Je těsně před Vánocemi roku 1963 a Jiří Planner míří hned poté na americkou ambasádu. Semafor je na vrcholu, ale Planner svůj sen o Americe neopouští. Pár měsíců před napínavou emigrací se seznamuje se svou budoucí ženou a celoživotní partnerkou, lékařkou Janou. Jiří Planner vypráví o prvních dvou letech v Mnichově, odkrývá, za jakých okolností se stal hudebním redaktorem Svobodné Evropy, s respektem a vděkem mluví o Zdeňku Eliášovi, Juliu Firstovi či Jiřím Kovtunovi. „Budu třeba metařem ve Spojených národech, ale chci do Ameriky! “ oznamuje v roce 1965 svým kolegům v Mnichově a šťastná hvězda mu opět přeje. Jeho programy změnily tvář Svobodné Evropy. Sám Planner o svých úspěších nehovoří, ale okamžité přijetí do newyorské redakce RFE hovoří za vše.

V New Yorku bydlí na Washington Square, poznává Jiřího Voskovce, zná se důvěrně s nejlepšími muzikanty nejen newyorské scény. Jeho blízkým přítelem je Ferdinand Peroutka, Václava Havla seznamuje v roce 1968 s širokým okruhem české emigrace v USA, je členem redakční rady Svědectví Pavla Tigrida. Duke Ellington mu říká Mister Free Europe a přednostně mu dává rozhovory. A ještě jedno přání si Jiří Planner plní - spojuje Jiřího Voskovce a Jana Wericha díky natáčení desky Relativně vzato. A pak ještě jednou, naposledy, a to za situace, kdy odváží do Prahy popel Jiřího Voskovce. „Aby byli s Werichem zase spolu,“ říká. „Tekly nám oběma slzy, když jsem už nemocného Jiřího vozíval z pouště k nám domů a cestou jsme hulákali na plné kolo:,Kdo to v poušti zmizel, odkud šel a kam...‘ A pak jsme pekli kuřata na vidličce, tady v tom krbu, a já mu pořád dokola musel vyprávět, jak ho Werich měl rád a obdivoval za to, že měl sílu zůstat v Americe.“

Po sedmnácti letech v New Yorku jde Planner opět vstříc dobrodružství, žene ho motto Go West, young man – Jdi na západ, mladý muži! Jeho dalším domovem se stává Los Angeles. S Jiřím Plannerem jsme si telefonovali před několika dny. Zase se chystal na Floridu: „Nějak to kolem mě ťuká. Miloš Forman odešel, Honza Tříska zemřel, teď Kája Gott... Ale já jsem měl tak naplněný život! Bude tam obrovská sranda a budeme tam pokračovat, jak říkával Ferdinand Peroutka.“