Letenský bard s irskou krví
S Vladimírem Mišíkem jsme se sešli na Letné. Kde taky jinde. V téhle vsi uprostřed hlavního města, dnes tak dobré adrese, je legendární zpěvák od narození doma a zvěčnil ji ve spoustě písní. Na Letenské pláni taky v listopadu 1989 zpíval stovkám tisíc demonstrujících o lásce, která je jako večernice, a stal se jedním ze symbolů sametové revoluce. Dnes si ale politiku drží radši od těla, a tak náš rozhovor točil hlavně kolem hudby, která mu šla vždycky nejlíp.
A platí to i v jeho dvaasedmdesáti: s novým albem Jednou tě potkám se dokonce ocitl na čele žebříčku nejprodávanějších desek u nás.
Vzpomenete si ještě na ten listopadový víkend před třiceti lety kousek odtud, na Letenské pláni?
Byl to zážitek. A hodně vzrušivej. Nejen pro mě, na tribuně byli všichni nervózní, včetně Václava Havla. Všem se tam třásl hlas, nám s Olinem Nejezchlebou zase ruce, protože bylo snad sedm pod nulou. Ale když s námi část toho davu začala zpívat Variaci na renesanční téma, to mi běhal mráz po zádech.
Spoustě lidí, aspoň podle prodejů a recenzí, běhá mráz po zádech při poslechu vašeho nového alba Jednou tě potkám. Titulní píseň s verši Václava Hraběte jste nazval zpovědí. Jak tomu rozumět?
Václav Hrabě báseň napsal jako velmi mladý muž, což je zvláštní, protože Jednou je o konci životního příběhu. I když text můžeme interpretovat i tak, že vypráví o setkání člověka s andělem nebo s velkou životní láskou, pro mě je to píseň o smrti. Právě tohle je na poezii krásný, že si v básni můžete dosadit pointu podle vlastní představivosti.
Jak dlouho jste tu báseň znal?
Právě, že jsem ji neznal. Až v průběhu natáčení desky s ní přišel producent Petr Ostrouchov, když jsme usoudili, že nám mezi novými písněmi chybí poezie. Petr pak zašel do svého oblíbeného knihkupectví a nakoupil štos básnických sbírek. Taky Hraběte. Jak jsem si myslel, že ho mám kompletně načteného, tak báseň Jednou jsem asi přehlédl. Ze všech sbírek, co Petr přinesl, jsme nakonec vybrali ještě další čtyři básně, u kterých jsme usoudili, že by je mohl zpívat dvaasedmdesátiletý bard.
Sáhl jste nejen po Hraběti nebo Gellnerovi, což jsou jména, která ve vašem případé asi nepřekvapí, ale jak jste si objevil Bohuslava Reynka?
Máte pravdu, Reynka jsem ještě nikdy nezhudebnil, ani Ortena. Na Reynkově textu Zarmoucen v klidu se mi líbilo, že je to takovej poetickej obraz samoty, kdy člověk začíná uvažovat, co s ním bude dál. Teda ne že bych zrovna já nebyl obklopen milovanou rodinou, ale čas od času se vám přihodí, že se prostě cítíte sám. A Gellnera jsem naopak zařadil, aby celé album nebylo tak na vážno.
Po mnoha letech jste nenatáčel s kapelou ETC..., ale s Petrem Ostrouchovem a jeho skupinou Blue Shadows. Proč?
S ETC... jsme o desce pořád jen mluvili, ale dlouho nikdo nic nepřinesl. A když, tak toho bylo málo. Začal jsem mít strach, abych nové album ještě stihnul, ne snad kvůli věku, ale hlavně s ohledem na svoji kondici. Takže jsem oslovil Petra Ostrouchova. Původně jsme zamýšleli, že by nové písně nahráli alespoň někteří členové ETC., ale Petr mě přesvědčil, abysme to udělali s muzikanty, se kterými dlouho spolupracuje a navzájem si sedí. Natáčelo se skoro naživo, tak na třetí dobrou, což bylo pro mě jako zpěváka příjemný. Už léta jsem toužil udělat desku takhle postaru. Jako s Flamengem.
Jak to vaši dlouholetí spoluhráči vzali? Nepovažovali natáčení s jinou kapelou za zradu?
Myslím, že ne, všichni vcelku chápali, proč to tak je. Už dlouho jsem uvažoval o sólový desce, kde by byly spíš jednodušší písničky bez rozsáhlejších instrumentálních partů. Myslel jsem, pravda, spíš na spolupráci se staršími muzikanty, třeba s Radimem Hladíkem, když ještě žil. Dopadlo to takhle. Chlapci v ETC jsou ale v pohodě, známe se tak dlouho, že konflikty snad ani nehrozily. A písničky z nové desky, ty bigbítovější, už s ETC hrajeme na koncertech.
Ve skladbě Brothers se vracíte ke dva roky staré události, kdy jste díky dokumentu Nechte zpívat Mišíka zjistil, že váš otec, americký voják, nepadl v Koreji, jak jste si celý život myslel, ale že v USA žil, a to až do roku 2007. Napadá mě - vaše maminka to taky nevěděla? Nebo vám to jen neřekla?
Spíš si myslím, že mi to nechtěla říct. Přece jenom se psala padesátá léta a hlásit se k otci, americkému důstojníkovi, by pro mě asi nebylo úplně jednoduchý. I když ne, že by se třeba v Plzni v pětačtyřicátém nepřihodilo něco podobnýho. Mamka se s tátou potkala po válce v Německu, když prchala ze Slovenska před Rudou armádou. Pracovala jako pomocný personál u slovenského Červeného kříže, v lazaretu, a dostala se až k demarkační čáře v jednom německém městečku, kde na ně mávali Amíci. Některá děvčata přeběhla a byla z toho jedna velká láska. Až na to, že můj otec byl už v té době ženatej a měl v Americe dvě děti. Když se vrátil domů, tak jich měl ještě dalších pět. Ale maminka o něm vždycky mluvila jako o velké lásce a pak už se nikdy nevdala.
A jaká tedy byla její „oficiální verze“?
Řekla mi takovou dost nepravděpodobnou věc - že dostala dopis od tátova kamaráda, kde psal, že otec padl. Ale asi mě chránila, chtěla, abych po tom nepátral. Což se stalo, vyrůstal jsem s vědomím, že otec prostě není mezi živými.
Když jste se v roce 2017 setkal s dalšími potomky vašeho otce, předpokládám, že to byl šok i pro ně.
Úplně první setkání proběhlo s dvěma americkými bratry a jejich manželkami a dcerami, kteří přijeli na premiéru toho dokumentárního filmu do Čech. Čekal jsem je na Letišti Václava Havla, šíleně nervózní, protože ta situace byla tak mimo normál, skoro v rovině zázraku... Ale oni vešli do letištní haly, úsměv na rtech, obejmuli jsme se a bylo jasný, že jsme příbuzní. Samozřejmě jsme museli překonávat jazykovou bariéru, protože i když se pořád snažím učit, moje angličtina není úplně spontánní.
Písničku Brothers na albu zpíváte s irským písničkářem Paulem Bradym. Jak se přihodila tahle spolupráce?
Petr Ostrouchov potkal Bradyho na nějakém festivalu v Praze a nabídnul mu e-mailem naši nahrávku, což byl vlastně jen demáč se zpěvem. No a Brady to během tří neděl poslal zpátky se svým anglickým partem. Je zajímavý, že prarodiče mého táty přišli do Ameriky právě z Irska, takže to má ještě tenhle souběh. V žilách mi koluje trocha irské krve, spolu s tou slovenskou a americkou, k tomu jsem se narodil v Praze... Když potkám takový ty hrdý Čechy, vždycky se jich ptám: Tak co, jsem Čech, nebo nejsem Čech?
Na nové desce máte i písničku Pět hospod a jedna ulice, situovanou sem na Letnou. Cestou na rozhovor, Šmeralovou ulicí, jsem taky napočítal pět hospod...
Ve Šmeralce je hospod dost, ale ta píseň je o ulici Keramické, kde bydlím. Tam bývalo taky pět restaurací, teď už jsou tam jen čtyři. V písničce se zpívá i o oprejskaným baráku naproti našemu bytu, „výhled temný, po kusech se drolí“... Ten dům, to bývala taková barabizna, kterou někdo koupil a vůbec se o ni nestaral, takže jakkoli se všude na Letný opravovaly fasády, já koukal z okna na tohle. Text písně Pět hospod a jedna ulice mimochodem napsala moje žena a šila mi ho přímo na míru.
Jméno Mišík už dnes není známé jen díky vám, ale i zásluhou vašeho syna Adama, který taky zpívá a dělá muziku, byť trochu jiný žánr než vy. On ale původně směřoval k herectví, ne?
Nejdřív kopal za Sokol Troja, což se mi líbilo, protože já taky jako mladej hrával fotbal, dokonce za Duklu Praha. Adamův příběh je o tom, jak být ve správnou chvíli na správném místě. Chodil do dětského divadelního souboru Radar, kam jednou přišla paní ze štábu filmu Honzy Hřebejka Kráska v nesnázích. Sháněla syna k Anně Geislerové a uviděla zrzavou Adamovu kštici. Pozvala ho na casting, kde bylo sto kluků, ale on to dal. Pak si zahrál svou první roli, a když byla premiéra, tak chodil po červeným koberci a byl strašně pyšnej.
Jak to mezi vámi a Adamem funguje muzikantsky - posloucháte se navzájem, chodí si k vám pro radu?
Sem tam něco vyřvává v koupelně, takže ho poslouchat musím. Ale i já si někdy doma zazpívám, aby se hlasivky prokrvily, takže mu nemůžu nic vyčítat. Občas za mnou přijde a pouští mi svoje písničky. Když se ptá, jestli se mi líbí, říkávám mu: „Hlavní je, aby se líbily tobě.“ Já moc neumím posoudit muziku, kde je příliš počítačů, ten zvuk nemusím, mně se ty barvy prostě nelíbí. Mám radši přirozenej zvuk nástroje, třeba když si Olin Nejezchleba vezme violoncello anebo když v hospodě někdo zahraje na kytaru. To kompjutr by se asi v hospodě nechytil.
Taky váš starší syn Maťo je muzikant, hrál na kytaru třeba v Tata Bojs nebo v kapele Anety Langerové. Uvažovali jste někdy o společném projektu?
Občas si uděláme radost a uspořádáme rodinný koncert. První jsme měli asi před dvěma lety v Lucerna Baru. Přibíráme i moji ženu, která má taky svoji kapelu, a dceru Barunku. Ta zase vystudovala DAMU a hraje třeba v Divadle Minor v představeních pro děti.
Jak vlastně vypadá složení vašeho publika na koncertech? Převažují vrstevníci?
Vrstevníci už dávno ne, ti sedí doma a možná už ani nemůžou chodit . To si trošku dělám srandu. Vždycky se ptám, kolik je v sálu důchodců, a pak jim věnuju písničku Ztracený podzim. Chodí i mladí, spíš děvčata, která inklinují k těm poetičtějším věcem. Převládají ale lidi od třiceti do šedesáti - ale i ti šedesátníci vypadají docela „fresh“.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
