Havlovy děti na Hrádečku i na Borech
Kladenská kapela Zrní působí na české alternativní scéně od roku 2001. Vydala pět studiových alb, dvě živá a taky hudbu k představení tanečního souboru VerTeDance Kolik váží vaše touha. K výročí sametové revoluce přichází s projektem Havlovy děti Havlovi, o kterém pro Týdeník Rozhlas vyprávěl zpěvák skupiny Jan Unger.
Jak vás napadla myšlenka na ucelený havlovský projekt a co vše je jeho součástí?
Prostě jsme měli Václava Havla rádi, on je pro nás symbolem pádu komunismu a svobody, jejíž třicáté výročí letos slavíme. Chceme se postavit za hodnoty, který šířil a který nám v dnešní společnosti přijdou často upozaďovaný, ne-li pošlapávaný. Konkrétně projekt vznikl takhle: Loni jsme na výročí Havlova úmrtí jeli na Hrádeček, zapálit mu svíčku a zahrát pár písniček, nedlouho nato nás oslovil kaplan borské věznice Blažej Pelán, jestli nechceme zahrát vězňům, což jsme moc rádi přijali - no a na Borech byl vězněn i Havel, a tak se nám to spojilo a už se to rozběhlo.
V roce 1989 jste byli malí kluci. Jaké máte na dobu, kdy se v Československu měnil režim, vzpomínky?
Krásný. Naši to hodně prožívali, pamatuju si tu jejich euforii, jejíž příčinu jsem nebyl schopen pochopit, ale chápal jsem, že to je evidentně něco úžasnýho. Taky si pamatuju, jak mi ta doba předtím přišla divná. Divná hudba, divný šedý domy, nelíbil se mi monumentální Pražskej hrad, takoví nelidský monumentální politici. A pak už se ségrou kreslíme OF na zamlžený okno, táta jde na Stouny, vítá Zappu na letišti, Havlův srandovní dobráckej obličej a stydlivost.
V čem je podle vás Václav Havel stále inspirativní?
V myšlence, že politika je součástí života, ne něco abstraktního, odcizenýho. Ze základem je lidství, morálka, úcta k bližnímu, úcta k menšinám, že stát nestojí jenom na ekonomice a trhu, ale jeho základ tvoří kultura ve všech svých významech, vztahy mezi lidmi, péče o krajinu, to je duší země. Chybí mi tu dneska apel na význam duchovního rozměru člověka a společnosti.
Chystáte opět živý koncert z Havlova Hrádečku. Co na váš plán říká Dagmar Havlová, které nyní chalupa patří?
Ještě přesně nevíme, jak to hraní bude probíhat, s paní Havlovou jsme o tom nemluvili. Zatím to máme v hlavách tak, jak to bylo loni. To znamená zahrát akusticky venku u místa, kam lidi chodí zapalovat svíčky, ale třeba se to ještě nějak vyvine.
V rámci projektu jste už některé akce uskutečnili - hráli jste ve zmíněné věznici Bory, kde Václav Havel za minulého režimu strávil rok a půl života. Jaké jste při tom zažívali emoce?
To byl jeden z nejsilnějších kapelních zážitků za celou dobu, co spolu jsme. Ohromně silný. Hráli jsme v centrální části věznice, odkud se do všech stran rozbíhají paprsky s celama. Před náma sedělo v několika řadách asi osmdesát vězňů, sdílejících společnej osud uvěznění, všichni ve stejným šedým obleku. Těžko si představit, co se jim honilo v hlavách, když před ně vylezla partička kluků, co zpívaj o svobodě, a pak si sbalej kufříky, pozdraví a odjedou si do světa. Ale my jim to chtěli předat, nenechat se sevřít strachem z nepřijetí a z nepatřičnosti, úplně se jim otevřít, aby něco vzniklo. A já mám pocit, že vzniklo. Ze v jednu chvíli to fakt dorostlo v něco silnýho, svobodnýho, nad lidskejma starostma a realitou. Měl jsem husí kůži. A když koncert skončil, byl jsem rozechvělej z toho, co jsem právě prožil.
Projekt Havlovy děti Havlovi je spojen i se sbírkou na pomoc znevýhodněným studentům. Jak jim lidé mohou pomoct?
Můžou kupovat na koncertech merch, zboží, jehož výtěžek jde na sbírku, anebo můžou posílat peníze přímo na účet. Všechny potřebný informace jsou na webu www.havlovy-deti.cz, kterej jsme k tomu účelu společně s Knihovnou Václava Havla založili.
V říjnu se chystáte do studia natáčet novou desku. Od posledního alba neuběhlo zase tolik času. Máte takový autorský přetlak?
Máme už hotovej materiál, asi šestnáct písniček, se kterýma jdeme do studia a jsme na to nesmírně zvědaví a natěšení, protože cítíme, že je to pro nás nový a zábavný. Nenazval bych to přetlakem, ale baví nás to pořád stejně, pořád jinak... A máme co říct.
Album Jiskřící jste točili v Madridu a hodně jste na ní experimentovali s elektronikou. Kde se chystáte natáčet na podzim a čím překvapíte tentokrát?
Tentokrát to uzemníme a vrátíme se do Jámoru, pražskýho studia Ondry Ježka, kde jsme točili starší desky Soundtrack ke konci světa a Následuj kojota. Zase tam s náma bude vedle Ondry i producent Jonatán Pastirčák, stejně jako u Jiskřící.
Od svého založení ušla kapela Zrní velký kus cesty. Máte ještě nesplněné cíle, nedobyté mety?
Pořád toužíme natočit nějakou skvělou desku, chceme přesněji vyjadřovat, co cejtíme, předávat to, bejt technicky schopnější, uvolněnější... To je asi nekončící cesta. A musíme vyprodat tu Carnegie Hall! To je prvotní slib!
