Medicína v Africe je jedinečná

9. září 2018
Nemocnice ve vesnici Fanuel byla před třemi lety postavena z pálených cihel, přestože nikdo z místních v tak luxusním domě nežije

Už sedm let se čeští a slovenští zdravotníci z neziskové organizace International Humanity vracejí do afrického Malawi. Z Evropy odlétá každý z nich se dvěma taškami léků a dalším zdravotnickým materiálem. Zpět z Afriky se po třech týdnech vrací s kilogramy zážitků. Tentokrát je doprovodila i reportérka Českého rozhlasu. Postřehy z cesty jste mohli slyšet ve vysílání Magazínu Leonardo Českého rozhlasu Plus a také v Experimentu na Radiožurnálu.

Přestože naše zavazadla doslova přetékala nejrůznějšími medikamenty, první kroky šéflékaře mise Rastislava Maďara po příletu do hlavního města Lilongwe vedly do velkoskladu léků. Snad nejdůležitější bylo koupit antimalarika, protože malárie je v Malawi obrovským problémem. „Teď je tu sice období sucha, protože je právě zima, i tak ale očekáváme velké množství případů. Pro děti do pěti let může být malárie smrtelná, při opakovaných infekcích končí často epilepsií. Ačkoli jde o nemoci, které jsou tady vedle HIV infekce a podvýživy nejběžnější, v místních nemocnicích na ně často léky nemají,“ vysvětluje lékař, který je u nás uznávaným odborníkem na cestovní medicínu.

Nízkonákladová nemocnice ve vesnici Fanuel vznikla před třemi lety právě na jeho popud. Lékaři zprvu ordinovali v místním kostele a škole, později se po dohodě s náčelníky rozhodli postavit nemocnici. „Jedna z místních žen nám darovala pozemek a další lidé pak společně pálili cihly na její stavbu, ačkoli nikdo z nich v domě z pálených cihel nežije,“ podotýká Rastislav Maďar, který si na každou misi bere vždy nový tým lidí. Letos byly jeho součástí praktická i zubní lékařka, dvě zkušené zdravotní sestry a jedna dobrovolnice, která na místě působila jako laborantka.

Rastislav Maďar vede od roku 2004 neziskovou humanitární organizaci International Humanity

Azungu, azungu!

Ještě než se tým pustil do práce, čekal ho důležitý rituál. Místní lidé si našich zdravotníků velmi považují, a tak je každoročně vítají tancem a zpěvy. „Děkují tak lékařům za to, co pro ně dělají,“ vysvětluje Aaron Maluwa. Pro naše lékaře je nepostradatelný - je nejen překladatelem z čičevštiny, jíž se tu mluví, ale i správcem financí, které prostřednictvím dárců z Česka a Slovenska do Malawi putují. Život ve Fanuelu a okolních vesnicích se podle něj za posledních sedm let zásadně změnil.

„Lidé se naučili základům hygieny. Postavili si například záchody. Je to sice jen díra do země, ale i to pomáhá, ubylo například cholery. Snížil se také počet dětí s podvýživou. V okolí nemocnice už najdete dítě s nafouklým bříškem jen výjimečně,“ dodává Aaron. Přestože sám pochází z velmi chudé rodiny, povedlo se mu vystudovat vysokou školu a dnes pracuje jako ředitel muzea ve městě Blantyre.

„Lidé tu žijí velmi skromně, v hliněných domech se střechou ze slámy, jídlo si vaří v kotlíku na ohni. Přesto jsou ale spokojení a šťastní,“ vypráví. Když o den později sedáme do auta, abychom vyložili léky v blízké nemocnici, zase vyvoláváme velkou pozornost. Atrakcí jsme hlavně pro děti, které na nás vesele pokřikují „azungu, azungu“, což v místní řeči znamená cizinci.

K zubaři beze strachu

Doma pracuje zdravotní sestra Markéta Břusková v Domě sociálních služeb Městské nemocnice v Ostravě-Radvanicích, teď ale spolu s další sestřičkou Jarmilou Siverovou třídí stovky léků. Pootevřenými dveřmi se díváme na chodbu, kde už několik hodin sedí pacienti a čekají na vyšetření. „Můžete vidět tisíckrát film, fotky nebo poslouchat přednášky, ale když sem přijedete a vidíte to naživo, je to neskutečně silný zážitek,“ shrnuje první dojmy.

Před nemocnicí stojí ve frontě stovky lidí, v provozu jsou tři ordinace. Rastislav Maďar si bere na starost děti, Veronika Štěpánková, která doma pracuje jako praktická lékařka, pečuje o dospělé a své nástroje v zubní ordinaci si už připravuje i Kristína Halmová, která pracuje jako stomatochiruržka v Onkologickém ústavu sv. Alžběty v Bratislavě. S několika rukavicemi kvůli vysokému riziku HIV infekce posazuje na obyčejnou plastovou židli prvního ze svých pacientů. V jeho tváři se ale žádný strach ze zubního křesla nezračí. Krátce nato se ukazuje, že zdejší pacienti snášejí bolest mnohem snáze než ti naši. „Jsou velmi odhodlaní, někteří by možná ani nepotřebovali anestezii,“ vypráví Kristístrana na, která má k ruce sestřičku Markétu.

Kristína Halmová v Malawi působí jako zubní lékařka

Když vpodvečer společně sterilizují nástroje v kotlíku na ohni, líčí mi své zážitky. Mluví třeba o mamince, která ani během trhání zubu nepřestala kojit svoje miminko. „Nedá se to popsat slovy, ještě teď mám z toho husí kůži,“ popisuje nadšeně Markéta. „Teď už sterilizujeme třetí várku. Sterilizátor tu sice je, ale není funkční. A i kdyby byl, pravidelně tu vypadává elektřina, takže by se na něj stejně nedalo spoléhat,“ usmívá se sympatická lékařka Kristína, která musí na rozdíl od své praxe doma na Slovensku mnohem častěji sáhnout k radikálnímu řešení. Kazy tu totiž spravovat nemůže. „Těch malých, které by se daly řešit plombou, je tu stejně málo. Pacienti mají většinou zuby zasažené do hloubky, takže jim je hlavně trhám. Jedné paní jsme jich vytrhli deset, jinému muži sedm,“ říká věcně.

Kotlík plný nástrojů už bublá a venku se mezitím setmělo. Malawi leží na jižní polokouli, a tak je tu teď zima, tma padá kolem šesté hodiny večerní. Kristína s Markétou si nasazují čelovky a vracejí se ke svým pacientům.

Aids je stále tabu

Stejný zdroj světla využívají také Rastislav Maďar a Tereza Krčíková v ordinaci pro děti. V Česku Tereza působí jako učitelka na základní škole, tady je ale jejím úkolem odebírat dětem z bříška prstu krev. Výsledek antimalarického rychlotestu se lékař dozví do pěti minut. I Tereza pracuje kvůli svému bezpečí v rukavicích. Ve venkovských oblastech Malawi může být virem HIV nakaženo až osmdesát procent lidí. Celkem trpí touto nákazou podle odhadů až třetina populace.

Do ordinace vstupuje starší muž s malým synem, který má nafouklé bříško. „Je plné tekutiny, což způsobuje nízký příjem bílkovin. Obvykle to děti nebolí, nevnímají to jako handicap. Jenom se jim s tím samozřejmě velmi těžce pohybuje,“ vysvětluje mi Rastislav Maďar. Lékař na rodiče apeluje, aby dítěti zpestřili stravu. Mnohé děti na venkově jedí jenom kukuřičnou kaši, která sice hladové strávníky nasytí, ale živiny potřebné k růstu jim nedodá.

Lékař radí otci, aby dítěti dával i sóju, luštěniny nebo vajíčka. Zajímá se také o to, jak se daří jeho dalším potomkům. Ukazuje se, že muži už tři děti zemřely a že jejich matka je HIV pozitivní. Otec si ale nepřipouští, že jeho děti zemřely na AIDS, nemoc, která je tady v Malawi i přes velkou osvětu stále ještě tabu. „Počet testovaných lidí je v Malawi menší než počet netestovaných, takže kdokoli z našich pacientů může být HIV pozitivní,“ doplňuje Rastislav Maďar. Léků proti retrovirové infekci je přitom v Malawi dostatek. Problém je však v tom, že lidé je musejí užívat po celý zbytek života. A protože jsou nemocnice daleko, mnohdy je časem vysadí.

Pavučiny pro štěstí

Tým International Humanity pracuje nejen v nemocnici ve Fanuelu, která funguje celoročně, ale i na odlehlých místech, kam zřejmě ještě nikdy žádný lékař nezavítal. Vydáváme se proto na sever, směrem k národnímu parku Kasungu. Spíše než na lékaře se tady lidé se svými zdravotními obtížemi obracejí na přírodní léčitele.

„Naposledy jsem byla u šamana před týdnem. Řekl mi, že jsem prokletá, a snažil se mě bolestí zbavit, ale nic se nezměnilo,“ svěřuje se Rastislavu Maďarovi mladá žena. V okolí žaludku má ještě čerstvé drobné jizvy. Vznikají tak, že šaman jemně nařízne kůži a do rány vpraví tmavý prášek přírodního původu. Jeho složení je tajemstvím každého šamana. „Zatím jsme nezaznamenali ani jeden případ, kdy by nám pacient potvrdil, že se po zásahu přírodního léčitele jeho stav zlepšil,“ konstatuje lékař. Gladwell Chimtande, který našim lékařům v roli překladatele s péčí o pacienty pomáhá a který má u místních lidí velký respekt, říká, že v Malawi lidé na tradiční medicínu věří. „Někdy funguje, někdy ne. Záleží na tom, o jaký typ nemoci jde,“ vysvětluje. „Učíme ale lidi, aby se zdravotním problémem nejdříve navštívili lékaře. Potíž je v tom, že je pro ně často nemožné jít do nemocnice. Dalším problémem je, že v nemocnicích léky často nemají. Proto se lidé pořád obracejí na tradiční léčitele,“ připomíná známou bolest Malawi.

Léčitelé jsou tady doslova na každém kroku. Zdejší vláda pro ně připravila speciální vzdělávací kurz, studují o víkendech čtyři roky a poté obdrží speciální certifikát. Najdou se ale i šarlatáni, kteří se přesouvají z jednoho tržiště na druhé a nemocným lidem prodávají „nic“ za velké peníze. Jednoho z nich potkáváme o něco později v obci Mchinji. Na zemi má rozprostřené bílé plátno a na něm v nejrůznějších miskách prášky všech možných barev. „Nejčastěji u mě lidé kupují medicínu na lepší potenci a na bolesti. Tyhle pavoučí sítě jsou pro štěstí, ale musíte se s nimi pravidelně mýt. Štěstí vám přinesou i tyto roztrhané bankovky. A když smíchám prášky z těchto tří misek, pomůže to vyhnat zlé duchy z vašeho domu,“ vysvětluje prodejce. Odpověď na otázku, jak přesně fungují, sice nezná, libuje si ale, že je o ně velký zájem.

Kozy pro chudé

Kromě poskytování zdravotnické péče podporuje nezisková organizace International Humanity také rozvoj malawijského venkova tím, že nejchudším rodinám rozdává kozy. Podmínkou však je, že obdarovaná rodina musí první narozené kůzle věnovat jiné chudé rodině. „Je to pro mě obrovská pomoc, teď už se snad o své čtyři vnuky nějak postarám,“ říká stařík o holi, který si pro kozu přišel pěšky ze sedm kilometrů vzdálené vesnice spolu se svými čtyřmi vnoučaty. Rodiče dětem zemřeli, zřejmě podlehli HIV infekci.

„Koza je pro zdejší lidi něco jako účet v bance s vysokým úrokem, pro děti je to základ do dalšího života,“ vysvětluje Rastislav Maďar. Na tuto kozu se složili známí lékařky Veroniky Štěpánkové. Ta se teď s nimi fotí, aby mohla doma ukázat, že zvíře poslouží lidem, kteří ho opravdu potřebují.

„Bylo to dojemné, ale člověk o těžkém životě zdejších obyvatel nemůže příliš přemýšlet. Abychom mohli léčit pacienty, musíme si držet odstup,“ říká mladá lékařka, která považuje účast na misi za velký přínos. „Viděla jsem mnoho diagnóz, se kterými bych se doma nikdy nesetkala, například lepru nebo pacienta, který byl naprosto strnulý. Rodina ho přinesla se vzpaženýma rukama, všechny svaly na těle měl sepnuté, na bolestivé podněty nereagoval,“ popisuje Veronika. Právě tento případ vyvolal mezi našimi lékaři snad nejvzrušenější debaty.

Nakonec rodině poradili, ať pacienta pošlou rychle do nemocnice, protože na jeho léčbu na místě neměli podmínky. Rodina to vyřešila po svém - muže polila studenou vodu. Zanedlouho přišel do ordinace zpět, už po svých...

„Medicína v Africe je zajímavá tím, že se člověk potkává s exotickými nemocemi, ale také se stavy, které jsme u nás nikdy neviděli a zcela jistě nikdy neuvidíme,“ uzavírá šéflékař mise International Humanity Rastislav Maďar. Nejen on se už teď do Malawi příští rok zase těší.

Spustit audio
autor: Andrea Skalická