Dělat si radost společnou prací

9. září 2018
Adam Plachetka a Kateřina Kněžíková

Jsou nejznámějším párem českého operního světa: Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka. Za pár dní očekávají Kateřina s Adamem přírustek. Tentokrát ne živý, ale v podobě nového CD, které obsahuje árie a duety z oper Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Jmenuje se Každý jen tu svou a vydává ho Radioservis. K rozhovoru jsme se sešli koncem srpna ve Vídni.

Jak se vám žije na konci prázdnin?

Kateřina Kněžíková: Pro mě byly pracovně odpočinkové. Léto jsme strávili v Salcburku, a i když tam Adam vždycky hodně pracuje, letos se naskytly také volné dny a mohli jsme podnikat různé výlety. Konec prázdnin byl naopak hodně pracovní - dva dny jsem učila na Letní hudební akademii Tomáše Netopila v Kroměříži a tamtéž o den později stipendisty v programu MenART, který je součástí Nadačního fondu Magdaleny Kožené ZUŠ Open. Nu a začátkem září mě čekají samostatné koncerty.

Adam Plachetka: Já jsem letos v létě zpíval v Salcburku Papagena v nové inscenaci Kouzelné flétny. Premiéra byla 27. července a představení mě moc bavilo. Bylo ve všech směrech poněkud bláznivé, ale myslím, že celkem smysluplně. Režisérka Lydia Steier nechala příběh vyprávět z perspektivy tří géniů, navíc přidala mluvenou postavu dědečka, kterou ztvárnil Klaus-Maria Brandauer. A já - původně ptáčník -jsem byl řezník, co prodává drůbež.

Už 14. října vás čeká v Praze další premiéra - role Přemysla ve Smetanově Libuši. Jaké záludnosti skrývá tahle role?

Adam Plachetka: Nu, nemyslím si, že by role Přemysla byla herecky nějak záludná - přece jen je tahle Smetanova opera sledem živých obrazů a asi v ní nebudeme hledat žádné zásadní psychologické zádrhele. Ovšem je to výzva po hudební stránce. Vzpomínám si, jak se ještě na škole o mně bavil jeden z profesorů s mým kamarádem a ptal se, co zrovna studuji. Spolužák odpověděl: „Figara, Giovanniho, Guglielma...“ A pan profesor opáčil: „Jen jestli by neměl dělat taky nějaké ty opravdové role!“ Tak si myslím, že Přemysl taková opravdová role je.

Podzim budete mít hektický. V době, kdy budou vrcholit zkoušky na Libuši, začnete ve Vídni pracovat na Berliozových Trojanech...

Adam Plachetka: Ano - budu přejíždět mezi Prahou a Vídní, doufám, že těch pár zkoušek s orchestrem, jež mě na podzim čekají, proběhne v pořádku a všechno si „sedne“.

Kateřino, vy jste si také před dvěma roky splnila svůj smetanovský sen - v Ostravě jste zpívala Mařenku v Prodané nevěstě.

Kateřina Kněžíková: V minulé sezoně jsem měla Mařenku zpívat v Ostravě několikrát, ale vzhledem k těhotenství jsem to musela zrušit. Moc ráda bych ji zase znovu zpívala! Nicméně bych chtěla překročit hranice Moravskoslezského kraje a zazpívat si Mařenku i jinde. Mám jedno přání: do konce kariéry si splnit všechny smetanovské sopránové role. Začínala jsem Barčetem, pokračovala Blaženkou, Mařenkou... Nevím, kam mě můj hlas pustí, zda jednou i k Libuši, k Ludiši z Braniborů, ale vím, že již uzrál na Jitku z Dalibora nebo Katušku z Čertovy stěny. Jen kdyby se ten Smetana víc hrál! Ale třeba Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě zamýšlí uvést do roku 2024 v rámci velkého smetanovského cyklu všechny jeho opery.

Adam Plachetka: Připojuji se. Ani já bych se nezlobil, kdyby došlo na víc. Snad neprozradím nějaké tajemství, ale měl bych se účastnit nového nastudování Dalibora v pražském Národním divadle. Často se mě ptají na Kecala z Prodané nevěsty. Troufnul bych si na něj asi jen ve venkovní produkci, která by se přizvučovala. Tahle role je přece jen hlubší a musel bych se přepínat, aby mě nepřehlušil orchestr. Bylo by zajímavé někdy uvést Prodanou nevěstu podle původního zápisu, kde se počítalo s mnohem menším obsazením orchestru a hrálo se na jiné struny. V takovém provedení bych asi Kecala zvládl i akusticky.

Adam Plachetka a Kateřina Kněžíková

Vaše slova svědčí o tom, že se interpretace a možná i nároky posluchačů někam posunuly.

Adam Plachetka: Také si to myslím. Možná je to adaptace na fakt, že je kolem nás mnohem víc hluku a všechno chceme slyšet silněji a mohutněji. Z toho vyplývá, že se bohužel hlasy dřív unaví a málokdo stihne dozrát, protože zkoušíme stále nové a nové role...

Kateřina Kněžíková: Stále se klade otázka, kde jsou ty velké hlasy, které bývaly kdysi. Podle mě v tom není takový rozdíl. Dříve nebyly větší hlasy, více se pracovalo s dynamikou a plastičností zvuku orchestru, často bylo menší obsazení a vývoj nástrojů mluví sám za sebe. Také režijní nároky nebyly tak obrovské, jako je tomu dnes.

V září vychází CD s áriemi a duety ze Smetanových a Dvořákových oper, první společné s vaším mužem, případný název by mohl také být Tak tvrdošíjná dívko jsi...

Kateřina Kněžíková: To mohl. Ale není! Jmenuje se Každý jen tu svou... a pro mě není jen první společné s Adamem, ale vůbec první CD, co jsem nahrála. Záměrem této nahrávky bylo udělat si radost společnou prací a především oslavit 100. výročí republiky.

Adam Plachetka: Relativně obtížně se mi vybíral repertoár, protože zásadní smetanovské barytonové árie už vyšly na live nahrávce s Robertem Jindrou v roce 2014. Možná bude dost kritických hlasů, že jsme na toto CD zařadili árie, které nejsou pro můj hlas - ale jsem přesvědčen, že samotné árie nejsou na rozdíl od celých rolí nijak hluboké a sedí mi. Byla by škoda si je odpírat jen kvůli interpretační tradici.

Zazní na CD i společné duety?

Adam Plachetka: Velmi málo. Dvořák ani Smetana toho pro naše hlasy moc nenapsali. Takže posluchači uslyší jen My cizinou jsme bloudili z Jakobína a duet Ludiše a Tausendmarka z Braniborů v Čechách.

Jak se na přípravě CD odrazil váš společný život?

Kateřina Kněžíková: Nevím, jak bych na tuto otázku odpověděla. Adam přijel, natočil a odjel. Adam Plachetka: Kromě duetů jsme se u mikrofonu nepotkali. Kateřina Kněžíková: Mě natáčení moc baví. Člověk to může dovést takřka do bezchybnosti. Můžete se vracet, opravovat, vybírat tu nejlepší variantu... Když studuji nějakou operu, mám nejraději hudební zkoušky. Dávat význam každé čárce mezi větami, každé hudební značce, hledat novou podobu hudebního díla a vycizelovat ji co do nejdokonalejšího tvaru. To mě naplňuje.

Přestože Dvořák ani Smetana moc duetů pro soprán a basbaryton nenapsali, uslyší posluchači na novém CD Kateřiny Kněžíkové a Adama Plachetky i My cizinou jsme bloudili z jakobína a duet Ludiše a Tausendmarka z Braniborů v Čechách.

Na CD jsou árie ze Smetanových a Dvořákových oper. Který z těchto dvou skladatelů je pro zpěváka obtížnější?

Adam Plachetka: Pro mě jednoznačně Dvořák. Na škole nás strašívali Smetanou. Ale když se podíváte do partitury, zjistíte, že Smetana je dost podobný Wagnerovi v tom, že nám ho dělají těžší, než by měl být. V partiturách obou skladatelů je často zaznamenáno například ztišení orchestru před nástupem hlasu. Fráze jsou vedené tak, aby hlasu svědčily. Zatímco Dvořák chce slyšet nějakou barvu a není pro něj podstatné, jak se jí dosáhne.

Kateřina Kněžíková: Když srovnám Dvořákovy opery a oratorní díla, musím říci, že ve Dvořákových oratoriích se cítím komfortněji. Naopak bych řekla, že operní Smetana mi sedí více než Dvořák. Ať tak či onak, jejich dílo je vysoce inspirativní záležitostí. A to na přetřes ještě nepřišla tvorba písňová...

Kateřino, patříte k předním interpretkám oratorního repertoáru. Máte vřelost v hlase, víte, o čem zpíváte. Proč tak inklinujete k tomuto repertoáru?

Kateřina Kněžíková: Inklinuji k oblasti vokálně-instumentální a komorní obecně. Kantáty, oratoria, písně atd., to je repertoár, ve kterém se má duše raduje a plesá. A speciálně Dvořák byl v tomto Bohem políben. Pro mě asi není vemlouvavější, citlivější a vřelejší hudba než ta Dvořákova.

Které dílo pro vás znamená nejvíc?

Kateřina Kněžíková: Dvořákovo Stabat mater. Začnete zpívat a s prvními takty máte pocit, že se přesouváte do jiné dimenze. Ne nadarmo ho měl Jiří Bělohlávek nejradši.

Však jste také zpívala ve Stabat mater na koncertu k uctění památky Jiřího Bělohlávka...

Kateřina Kněžíková: S Jiřím Bělohlávkem jsem nastudovala Stabat mater i Dvořákovo Requiem. Byla to ta nejlepší škola, jakou jsem mohla mít. My jsme si s panem dirigentem moc rozuměli, i mimo pódium. Vzpomínám si, jak mi jednou volal kvůli koncertnímu nastudování Její pastorkyně a dlouze se mi omlouval, že mi nemůže nabídnout jinou roli než Barenu. S vděčností a radostí jsem ji hned přijala, protože zpívat pod jeho vedením mi bylo vždycky nesmírnou ctí. On měl velký cit pro zpěváky a vždycky se snažil orchestr „krotit“ tak, aby to zpěvákům maximálně vyhovovalo. Byl mi také velkým rádcem v otázce repertoáru do budoucna a já tiše doufám, že na jeho slova dojde.

Již zmíněný koncert k uctění památky Jiřího Bělohlávka dirigoval Jakub Hrůša. Jak na tento koncert vzpomínáte?

Kateřina Kněžíková: Jako na velmi emotivní provedení, kdy se všichni semkli. Něco takového jsem nikdy nezažila. Navíc - za námi na jevišti visel obrovský portrét Jiřího Bělohlávka, jehož obličej se odrážel ve skle kabiny zvukaře, na kterou jsem měla výhled. Každé sólo jsem zpívala do jeho očí. Jakoukoli frázi, o kterou mě prosil na společných vystoupeních, jsem si vybavila. Snažila jsem se zpívat tak, aby on byl spokojený, aby se mu to líbilo. Byly to silné okamžiky. Na konci držel Jakub Hrůša ruce nahoře déle, než je zvykem, a my se nemohli dočkat, až je spustí, abychom mohli uvolnit ten obrovský tlak a napětí. A až Bělohlávkovy oči na nás už nebudou tak upřené. Slzy padaly...

Petr Veber napsal v bookletu CD, že natočit Smetanu a Dvořáka v roce výročí založení republiky je výrazem „samozřejmého vlastenectví“. Na velká slova jsme citliví, ale jsou hodnoty, které náš život utvářejí. Jak se na to díváte vy?

Kateřina Kněžíková: To je naprosto přesně řečeno. Nemám ráda patos, neuznávám ho ani v životě, ani v díle. Letos na Dvořákově Praze budu rovněž s Jakubem Hrůšou zpívat v oratoriu Svatá Ludmila. Když jsem tento úkol dostala, vzpomněla jsem si na všechny ty slavné pěvkyně, velké hlasy, které Ludmilu zpívaly, a uvědomila jsem si - protože role svaté Ludmily už ve mně rezonovala dlouho -, že ji musím zbavit právě patosu, který byl do interpretace Ludmily vkládán. Ludmilu chci interpretovat jako zbožného člověka, a ne jako patetickou heroinu.

Adam Plachetka: Znám svoje kořeny a jsem za ně vděčný. Na druhé straně - jak jsem věčně rozlítaný po světě - jsem tak trochu „všudezdejší“ a domov vnímám spíše jako lidi, které mám kolem sebe, než jako určité místo. Ovšem pokud jde o českou hudbu, vždycky se snažím dělat, co je v mých silách. I to je důvod, proč ji nahrávám. Říkám si, že si ji třeba někdo poslechne a napadne ho, že by mohlo mít smysl něco z toho inscenovat na jevišti. Nedělám si iluze, že by se mi podařilo protlačit Čerta a Káču na jeviště Metropolitní opery, ale třeba někdy něco vyjde.

Dvořákovu Prahu jste zahajovala vystoupením v Dvořákově kantátě Svatební košile. Chtělo by se říct, konečně...

Kateřina Kněžíková: To máte pravdu. Bylo to poprvé, co jsem Svatební košile zpívala. Dvakrát mi utekly na Pražském jaru, protože jednou jsem měla malou Adélku a podruhé jsem čekala Barborku. Konečně se mi to letos poštěstilo.

Vaše žena v jednom rozhovoru zmínila, že pracuje nadoraz a občas si nepohlídá hranice, které varují, že by měla zvolnit. Jak to máte vy?

Adam Plachetka: Snažím se být opatrný a nedávat si moc úkolů. Paradoxně tam, kde jsem nejdál, si nejvíc odpočinu. Když je odzkoušeno, chodím už „jen“ na představení, kvůli časovému posunu mívám i méně telefonátů. V sezoně mívám tak jeden až dva týdny, kdy je opravdu „našlápnuto“. Letos mě to čeká v lednu: ve Vídni Lazebník sevillský, v Brně zkoušky na Saula, do toho si musím odskočit do Bratislavy na Svatební košile, a až bude všechno nazkoušené, znovu celé kolečko s generálkami, pak s premiérami a hned nato přelet do Lublaně, kde znovu uvádíme Svatební košile. V těchto případech už sám neřídím, ale nechávám se vozit. Když si totiž vzpomenu, jak jsem v mladické nerozvážnosti po představení řídil na trase Vídeň-Praha nebo Salcburk-Praha, jímá mě dodatečně hrůza. Zvládnout se dá hodně, ale člověk na to musí mít určitý komfort a umět odbourat stres. Nehledě k tomu, že s rozrůstající se rodinou roste v člověku zodpovědnost.

Spustit audio
autor: Alena Sojková