Mám psaní v genech

Vlastimil Vondruška
Vlastimil Vondruška

Vlastimil Vondruška je mužem, který se nebojí propojovat historii s románem či naučnou literaturou. Dosud napsal zhruba šedesát románů, dvacet populárně naučných knih, několik divadelních her i rozhlasových dramatizací a scénář k historickému filmu Jménem krále. Kromě toho se věnuje také publicistice. Jeho historické romány vycházejí i v Německu.

Za svou tvorbu obdržel státní vyznamenání a radu dalších ocenění. Radioservis vydává jeho napínavou detektivku z rudolfínské Prahy, nazvanou Bratrstvo křišťálu. CD mp3 vychází 1. listopadu v rámci Velkého audioknižního čtvrtka.

Než se dostaneme k titulu detektivky, zastavme se nad číslem vašich prodaných knih. Je jich více než 1,3 milionu. Na základě toho lze asi říci, že u nás roste zájem čtenářů i posluchačů 0 historii. Vnímáte to stejně?

Mám teorii, že zájem lidí o historii roste vždycky, pokud společnost prochází krizí identity, kdy se lidem vnucují ideologie, kterým nerozumějí, bojí se jich nebo je přímo odmítají. Pak se logicky obracejí k tomu, co je prověřené dějinami. Lidé s nadšením přijímali Aloise Jiráska v době, kdy česká společnost bojovala o svá politická práva proti vídeňské vládě. Historická literatura, ale i filmy byly populární za protektorátu, stejně jako v časech komunismu.

Po roce 1989 přestal být o českou historickou literaturu zájem, protože lidé žili nadšením z nových možností, plnili si své sny a představy. Tehdy jsem nemohl pro svou prvotinu najít nakladatele, všichni chtěli vydávat americké bestsellery. Jenže z každého snění jednou procitnete. A čím zmatenější představy o tom, jak by měla moderní společnost vypadat, se hlásají, tím ochotněji se lidé vracejí ke kořenům, a tedy 1 k historické literatuře. Takže s ironickou nadsázkou bych měl říci, že za svůj úspěch děkuji kromě jiného současným ideologům tuhého evropanství, genderu a multikulturalismu.

Jde samozřejmě o nadsázku, protože na tom jistě úspěch vašich knih nestojí. Máte vynikající propagaci, ale ani to asi není to jediné, proč lidé vaše knihy kupují. Něco je na nich přitahuje...

Jistě, teď budu hovořit vážně a bez nadsázek. Knihy můžete psát tak, že chcete být umělcem, který se vznáší na křídlech své inspirace. A je vám celkem jedno, zda někoho oslovíte, protože uspokojujete v první řadě svou potřebu realizovat se. Takové knihy dostávají často různá ocenění, protože bývají zajímavé a svým způsobem mimořádné. Leč potíž je ta, že na lahodných ústřicích si pochutná jen málo lidí. Pokud chcete něco nabízet, nemůžete myslet na sebe, ale na toho, pro něhož je vaše snažení určeno. Ať už jste kuchař, nebo spisovatel. Já osobně si myslím, že smyslem umění je dávat lidem naději a víru v to, že život pozemský je krásný, má smysl, stojí za to ho žít a bojovat za své místo na slunci. A to znamená, že tyhle hodnoty musím čtenářům nabízet. Musím přemýšlet, jak to udělat, abychom si rozuměli, abychom byli naladěni na stejnou vlnu. To považuji za základ úspěchu mých knih.

Pravda ale je, že vy nesedíte skromně v koutku a nečekáte, až si vás někdo všimne. Ročně vystupujete v desítkách knihoven, poskytujete médiím rozhovory, píšete do novin, vystupujete v divadle. Považujete tyto aktivity za součást svého spisovatelského řemesla?

Jak už jsem řekl, bez dobrého marketingu dnes nikdo na trhu neobstojí. A kniha, ať se tváří jakkoli, je zbožím jako cokoli jiného. Jenže aktivity, o kterých teď hovoříme, mají pro mne ještě jiný, a to podstatný význam. Umožňují mi setkávat se se čtenáři, nebo si alespoň přečíst jejich postřehy, ale také kritiku. V knihovnách s nimi diskutuji a mnohé jejich nápady či připomínky mi při psaní pomáhají. A nejde samozřejmě jen o detaily, ale i o celkové vyznění jak příběhů, tak charakterů postav. Vytvořil jsem určité typy literárních hrdinů a čtenáři sami určují hranice, kam mé postavy mohou až zajít, abych je nezklamal. Takže jen namátkou - Oldřich z Chlumu nikdy nesmí být nevěrný své manželce Ludmile z Vartemberka a panoš Ota se zase nikdy nesmí oženit. A mí vyšetřovatelé, ať již je to rytíř, nebo zemský úředník, musí mít takové vlastnosti, aby čtenář uvěřil, že nad zlem zvítězí.

,,Já se celý život snažím naše předky pochopit, a to, co o nich píšu, je mé přesvědčení, které vychází z mých znalostí a z práce s prameny," upozorňuje historik a spisovatel Vlastimil Vondruška.

Takže život idealizujete?

Vrátím se k tomu, o čem jsem hovořil před chvílí. Umění má dávat lidem naději a víru. Zla a problémů má každý kolem sebe tolik, že by bylo hloupé to v románech znovu opakovat a unaveného a smutného čtenáře přivést do ještě větší deprese. Literatura je vždycky stylizací reality a to znamená, že si autor musí vybrat, zda má lidi rád a chce je potěšit, nebo je potěšit nechce.

Ale přesto, není to tak trochu podbízení se vkusu čtenářů? A směřování ke komerci?

Našel jsem o sobě pohrdavý komentář, že jsem „jen“ komerční spisovatel. Já jsem ale na to hrdý. Co je špatného na tom, že autor píše tak, aby lidé jeho knihy četli s potěšením? Knihy se přece píšou, aby byly čteny, jak říkal Umberto Eco. A mé knihy se rozhodně čtou, takže to je pro mne důkaz, že si se čtenáři rozumím. A různé chytré poznámky na tom nic nezmění. Pokud tedy chcete, svým způsobem život idealizuji. Popisuji reálný život, ale snažím se v něm hledat to dobré. Proto v mých příbězích vítězí spravedlnost a čest.

Dá se odhadnout, jaké čtenáře vlastně máte? Jsou to převážně ženy, nebo muži?

Většina čtenářů u nás se řadí spíše do kategorie lidí středního a staršího věku, ale z knihovních setkání vím, že mám i čtenáře mladé. A co mne těší, nečtou mne jen ženy, které jsou samozřejmě pilnějšími čtenářkami, ale i muži. A některé muže jsem dokonce k četbě přivedl. Sami se mi s tím při besedách svěřují, nebo mi to špitají jako tajemství jejich manželky. Jedna mi dokonce napsala, jak je mi vděčná, protože její manžel nikdy nečetl a jeho literární vzdělání skončilo u kocoura Mikeše, a to má ještě dojem, že ho nepřečetl celého. A teď se najednou dal do četby mých románů, čte jeden za druhým a večer o nich spolu diskutují.

Uměl byste odhadnout, od jakého věku lidé vaše knihy čtou?

Za svého nejmladšího čtenáře považuji jistého Vojtíška z Moravy. Po jedné besedě za mnou přišel tatínek s knihou Fiorella a Bratrstvo křišťálu, abych do ní napsal věnování malému Vojtíškovi. Zeptal jsem se ho, kolik je chlapci let.
A on mi odpověděl: „Na podzim se narodí.“

A když už jsme u sociologického pohledu na vaše čtenáře, existují nějaké „profese“, o nichž víte, že vaše knihy čtou s velkým zájmem?

Hodně čtenářů mám mezi lidmi, kteří vykonávají stresová povolání, mezi lékaři, právníky či manažery. I v jejich případě platí to, že četba je jakási očista od toho nepříjemného, co přináší realita. Jeden soudce mi kdysi řekl, že kdykoli se vrátí z beznadějného zasedání, kde by chtěl potrestat lotra, který si nic jiného nezaslouží, ale nemůže ho potrestat, protože mu to nedovolí desítky procedurálních kliček a nekonečných odvolacích řízení, náladu si vždycky spraví Oldřichem z Chlumu, který trestat může a trestá. Vím také, že mám velké množství posluchačů audioknih mezi lidmi, kteří tráví hodně času za volantem. Třeba mezi řidiči kamionů. A pár žen mi řeklo, že s oblibou poslouchají mé příběhy při žehlení či jiných domácích pracích. Jak vidíte, to spektrum je hodně široké.

Řekl jste, že román je určitá stylizace skutečnosti. Jak se na vaše knihy dívají kolegové -profesionální historici?

V každém oboru lidského konání máte lidi moudré a lidi malicherné, historiky nevyjímaje. Několikrát jsem se potkal se svými učiteli z univerzity a nesmírně mne potěšilo, že mé knihy čtou. Mimořádně respektovaná profesorka českých středověkých dějin, které jsme se všichni u zkoušek báli, mi řekla, že tam nemám ani moc chyb. A kdo ji zná, ví, jaká to je pochvala! Po internetu samozřejmě kolují různé často i neuctivé připomínky k mým knihám, ale ty pocházejí většinou z dílny různých poloamatérů. Jenže na sociálních sítích, kde se často píše pod pseudonymy, těžko poznáte, co je kvalifikovaný názor a co jen jedovatá slina.

Vlastimil Vondruška

Jako novinářka se tedy zeptám, jaké chyby jste ve svých knihách objevil - co se vám vymklo z ruky?

Faktografické žádné, a pokud mi něco uteče, není to věc zásadní. Tu nejfatálnější chybu jsem učinil před deseti lety, kdy jsem napsal, že Kunhuta byla dcerou uherského krále Bély IV., ale ona byla jeho vnučkou. První, kdo to odhalil, byla má maminka a vyslechl jsem si své! Jinak ty takzvané chyby vycházejí z toho, že lidé mají různé představy o tom, jak naši předkové žili. A pokud autor líčí tu dobu jinak, hned tvrdí, že tomu nerozumějí.

Ale to se přece dá ověřit v kronikách a jiných zprávách, které se nám dochovaly.

Velice složitě. Problém je totiž v tom, že se nám o životě lidí, zvláště těch prostých, dochovalo písemných zpráv nesmírně málo. Abyste z nich rekonstruovala psychologii, morálku a představy tehdejších lidí, musíte toho znát opravdu hodně. Já se celý život snažím naše předky pochopit a to, co o nich píšu, je mé přesvědčení, které vychází z mých znalostí a z práce s prameny. Pokud nějaký autor dojde k jiným závěrům, rozhodně to neoznačuji za chybu. Každý máme prostě jinou metodu a jiný pohled na svět. Takže ani historici nejsou jednotní. Ale ti se samozřejmě vyhýbají slepým místům, o kterých nevíme nic. V románu to nejde, tam musíte představit svět barevně a v úplnosti. Proto si musím pomáhat metodou francouzské historiografie, která radí pokusit se do středověku vcítit. Protože ti lidé nebyli zase tak odlišní a mnohé jejich ctnosti a nectnosti jsou logické a stejné, jako máme my.

V knihách o Fiorelle popisujete Prahu doby císaře Rudolfa II. a svět alchymistů. Nakolik je reálné, aby se dcera alchymisty převlékla za chlapce a pracovala s otcem v dílně?

Od středověku platily různé cechovní a jiné předpisy, které povolovaly ve většině profesí jen mužskou práci. Jenže vždycky se to obcházelo. Pokud žena ovdověla a chtěla dál rodinnou živnost provozovat, často se vdala za svého tovaryše, aby měla „firmu“. Pokud to byl ale lempl, pak práci řemeslníka konala ona, jak dokládají třeba zápisy chebského hrnčířského cechu. Zeny téměř vždy uměly manželovo řemeslo, neboť třeba pekař si brával za manželku ženu z pekařské rodiny. Pokud bylo třeba, pak v dílně pomáhaly i dcery. I to je doloženo různými zápisy o kontrolách, které cechy prováděly.

To si lidé tehdy tak málo vážili pořádku, řádu a zákonů?

Ale vůbec ne! Na dodržování zákonů dbali více než my. Ale uměli rozlišit, co je důležité a co je malichernost. Uživit se bylo základem jejich života, a proto se snažili si tuhle povinnost co nejméně znepříjemňovat, navzdory různým předpisům a privilegiím. A jsem zpátky u toho, jak interpretovat dochované prameny. Podle nich to vypadá, že se nesmělo skoro nic. Ale realita byla jiná, jak dokazují občasné zmínky.

Co kontroly, ty se přece prováděly? Proč to tolerovaly?

Ve středověku se kontroly řemeslníků prováděly často liknavě, spíše proto, že se to dělat muselo. Pokud jsou dnešní úřady rozumné, postupují stejně. Neobyčejný zážitek jsem měl kdysi v Paříži. To bylo v době, kdy jsem si ještě myslel, že se musí každý příkaz plnit. Tehdy u nás všichni šíleli, jak musíme zlepšit hygienu v restauracích, kde musí být oblé rohy místností, několik oddělených prostor pro vaření, bezdotykové vodovodní baterie a já nevím co ještě, jinak by hosté zemřeli v křečích na úplavici. Tehdy jsme spolu s mou ženou povečeřeli v malé stylové restauraci, kde nám mimořádně chutnalo. A protože jsme si s jejím majitelem, původem z Libanonu, padli do oka, ukázal mi zázemí, kde měli malou kuchyňku a nic víc. Říkal jsem mu, co v Evropské unii platí, a on mi s úsměvem odpověděl: „To ale u nás na Montmartru neplatí!“ A měl pravdu. Víte, zapšklý byrokrat je horší než morová rána a osvícený úředník by měl mít svatozář.

Vydáváte neustále řady knih, jezdíte po knihovnách, píšete do novin. Kde na to všechno berete čas?

Začnu opět mírnou nadsázkou. My komerční spisovatelé se musíme živit prací a nikoli z grantů a dotací. Proto nemám čas vysedávat v kavárnách a barech, nevymetám bujaré večírky a neutápím se ve splínu, který bych si hojil antidepresivy či mimomanželskými pletkami. Ziji spořádaně a ctnostně. A teď o něco seriózněji. To, co jsem řekl, je sice pravda, ale k tomu musíte připočítat fakt, že každý, kdo chce mít úspěch, tomu musí podřídit hodně ze svého soukromí. Úspěch není nárokovou stránkou života, ten si musíte zasloužit. Mám skvělou ženu, která mne podporuje, s níž si rozumím a mohu se o ni kdykoli opřít. Pro každou práci je rodinné zázemí naprosto zásadní. Navíc mě psaní nesmírně baví. Pro mne je to nejen zaměstnání, ale současně koníček. A neskromně bych ještě dodal, že mám psaní v genech.

Jak se jako spisovatel, který hlásá tradiční hodnoty, k nimž patří nesporně kniha tištěná, díváte na audioknihy?

Jak už jsem řekl, každé dílo má své čtenáře a posluchače, a podle mne je skvělé, pokud lze různými prostředky dílo zpřístupnit. Mám pár nevidomých přátel a vím, jak obrovskou službu jim mluvené slovo přináší. Proto nesmírně oceňuji všechny, kteří audioknihy vydávají, protože vím, že to je práce velice těžká a nákladná, a logicky se tedy nedá dělat pro zisk, ale pro věc samotnou. Takže není podstatné, zda je kniha tištěná, čtená nebo upravená jako rozhlasová dramatizace, podstatné je, aby čtenářům dávala radost, a pokud je to možné, i poučení.