Lidé jsou hodní, jen to často nevědí

Co vás nasměrovalo k psychiatrii?

Šel jsem na medicínu s představou, ze budu praktickým doktorem. Ale ve čtvrtém ročníku, když jsme měli už hodně klinických předmětů, se mi zdála psychiatrie strašně přitažlivá, navíc tehdy - byl rok 1959 - zavřeli tatínka mého kamaráda. Zinscenovali proces se sedmi nebo osmi doktory za to, že ordinovali zčásti soukromě, kamarádův táta navíc provozoval homeopatii. Pak u nás kamarád několik měsíců bydlel, protože měli zapečetěný byt a maminka se mu sesypala s těžkou depresí. Právě jeho napadlo, abychom se šli podívat na psychiatrii. Takže jsme se tam oba dostali víceméně náhodou, jak šel život. Chvíli jsme tam fiškusovali - tak se říká pomocným medikům, potom jsme šli za docentem Lubomírem Hanzlíčkem do Bohnic. Hanzlíček byl blázen a taky úžasný člověk, uplatňoval psychofarmaka ve velkém, otevřel dosud uzavřené oddělení a za jeho působení začali být agresivní šílenci tvůrčí lidé. Tam jsem se asi rozhodl, že budu dělat psychiatrii.

Avšak předtím, když jste se hlásil na gymnázium, tehdy jedenáctiletku, jste měl kádrové potíže kvůli strýci, politikovi Prokopu Drtinovi.

Ano, tehdy strýc ještě seděl, až někdy v roce 1960 se vrátil z kriminálu. Dodnes mi občas někdo předhazuje, co jsem musel být zač, když jsem se přesto dostal na fakultu. A já marně vysvětluju, že po Chruščovově odhalení Stalinových zločinů na dvacátém sjezdu sovětských komunistů v padesátém šestém nastal takový šok, že na rok zrušili kádrový strop! Takže jsme tehdy šli na fakultu bez ohledu na příbuzenské svazky. Strýc Prokop potom podepsal Chartu. A pak zas podpis stáhl. Estébáci na něj totiž šli chytře, odvezli ho před ruzyňskou věznici a laškovali: „Je tu hezky, co?“

Vy jste si ale po zkušenostech z rodiny nedal pokoj. Kromě jiného jste za normalizace pomáhal disidentům, když potřebovali krytí, lékařské potvrzení či se na čas uklidit na psychiatrii. To každý psychiatr nedělal.

To je přece normální. V naší rodině to byla tradice. Moje maminka dostala metál za protinacistický odboj.

Jako psychiatr vyznáváte a prosazujete psychosomatický přístup k pacientům. Uplatňovat vztahy mezi „psyché“ - duší a „soma“ -tělem, to přece musí vzít za své každý doktor, vždyť je to ve prospěch pacienta! Přesto vás není moc...

Když se sejdeme, naplníme jednu malou místnost. Psychosomatický přístup má totiž strašné zádrhele, pro doktory je to složité.

V čem?

Když medicína začínala, ještě měla být o člověku. Ale věda chtěla ten komplikovaný biologický stroj zvaný člověk zjednodušit, proto nás René Descartes naučil, že člověk je - ve zprůměrovaném smyslu - inteligentní mašina. Jenže člověk má nejen tělo, ale i duši, a tu duši nehodlala církev pustit. Zůstala tedy v její péči. A Descartes doporučil medicíně, ať člověka pojednává jako rozumný stroj, nemoc je potom porucha provozu rozumného stroje. Doktor je ten, který přichází, zjišťuje a dle svých možností s tím něco udělá. To je ještě docela přijatelná redukce.

Doktor tedy měl spravovat pouze tělo?

V podstatě ano. Když do toho začnete míchat emoce, zkomplikujete to. Vždyť medicína jaktěživo emoce nestudovala, sotva dvacet let se ví, že to jsou tělesné děje! Nebrala v úvahu, že smutný člověk je úplně jiný stroj než veselý. Není taky divu, doktor má dost co dělat, aby se našprtal „tělo". Takže ví, že pacient s angínou má dostat antibiotika, ale už se nenaučil, že když pacient bude dobře imunitně vybaven, angínu zvládne daleko líp. A když je třeba nezaměstnaný, bude s ní bojovat déle. Jakmile ale původní model „stroje" začnete doktorům obohacovat, mnohé zmatete. A oni si nechtějí komplikovat život, prosím vás, nějakými emocemi! Přitom jde právě o ten celostní pohled: pacient-ředitel je jiný než pacient-vrátný. Nejenže myslí jinak, ale má i jinačí chemii. Když oba budou mít tlak sto osmdesát na sto a dáte jim tutéž pilulku, tak jednomu tlak půjde dolů a druhému ne.

Běžného doktora tedy nezajímá pacientovo zázemí?

Nezajímá ho, že jeho pacient je naštvaný, nešťastný, rozvádí se. Přitom vy, doktor, spoluurčujete, jestli jeho dyáda bude harmonická, či konfliktní.

Není ten nezájem způsoben i tím, že medicína se hodně specializovala? Ten, co umí tlusté střevo, dělá tlusté střevo a nic jiného, a kdo umí ORL, všímá si jen uší, nosu a krku...

Ano, a právě proto bychom chtěli psychosomatiku kotvit u praktických doktorů.

Někdejší rodinní lékaři to dělali: věděli, co pacienta trápilo loni, co všechno prodělal od narození, co jeho otec a dědeček, jak se trápí kvůli manželce.

S tím je dnes trochu problém. Praktici nemají čas. Moje dcera je praktickou lékařkou a málem si nestačí dojít ani na záchod, protože návštěvnost lékaře je u nás zhruba trojnásobná než na Západě. S každou maličkostí se běží k doktorovi.

Ale málokdy k psychiatrům. Proč k nim lidé neradi chodí?

Čeština má dva lidové výrazy pro duševně nemocné: blázen a šílenec. Blázen je lidem pro srandu, šílenec je pro strach. Tam ani tam není místo pro politování - z blázna máte legraci, toho nelitujete, takzvaných šílenců se bojíte. Psychiatrie má stigma, blázni i šílenci jsou pořád strkaní někam do izolace. Zatímco nemocnice se stavěly na konci města, blázince vždycky až za městem. V době, kdy postavili Bohnice, byly skoro tak daleko od centra města jako dnes Říčany.

Dnes jsou ale snahy jim zlepšit kvalitu života, nastěhovat je do normálních bytů, poskytnout jim práci. Nebo ne?

Děje se to, ale málo. Naše společenství je strašně xenofobní, navíc ještě požehnané „stranou a vládou" - ani jednoho imigranta! Všechno, co je jiné, je špatné. My to máme v sobě, ukloveme bílou vránu. A svět šílence nebo blázna je natolik jiný a nesrozumitelný, a tím pádem strašící, že já, spořádaný český občan, s ním nechci nic mít, bojím se ho.

Když to vztáhneme na potenciální psychiatrické pacienty.

No právě! Proto nikdo nechce chodit k psychiatrovi. Nechce patřit do toho světa. Kdybyste řekla, že chodíte třeba k psychiatrovi Martinovi Jarolímkovi, polovina kamarádů se vás asi začne stranit. Mimochodem, Jarolímek napsal krásnou knížku s pěkným titulem - Já blázním s vámi. Vyjádřil to i za mě - vždyť já jsem s blázny velice zadobře.

Proč máte ve zvyku přecházet od medicínských témat k aktuálním společenským či politickým problémům?

Cítím to jako určitý závazek. Musíte přece žít se svou společností, a pokud máte takovou pozici, jakou mám já, tak se společnost musíte snažit ovlivňovat. Jinak jste lempl. Jeden farář mi vysvětlil, že jediný hřích, který uznává, je hnch proti Duchu svatému. Smilnění a krádeže jsou běžné, ale provinit se proti Duchu svatému je velmi závažné. Myslel tím, že je hříšné nevyužít potenciálu, který nám Duch svatý svěřil. Měl pravdu.

Často se věnujete třeba tématu manipulace.

Je naléhavé. Už v šedesátých letech se psychiatr Stanley Milgram snažil zjistit, jak dalece jsou lidé manipulovatelní, kam až jsou schopni zajít ve své poslušnosti k autoritě. Jeho pokus ukázal, že dvě třetiny našich bližních mají potřebu být pod kuratelou autority. Anebo jinak: dvě třetiny našich spoluobčanů neunesou svobodu. Bohužel to stále platí. Svědčí o tom i naše současná politická situace.

Manipulace je nebezpečná, protože lidi nenápadně zbavuje svobody.

Ale jak je vidět, oni o to docela stojí! Řekněte mi, co tady komu chybí, v životě tu nebyl takový ekonomický boom jako dnes. Kdyby lidé jen trochu kriticky mysleli, uvědomí si, že nám to zajišťuje naše propojení s Evropou. Přitom mnohým z nich se v Evropě být nechce, jsou ochotni se zase nechat manipulovat od Ruska.

Hodně uvažujete i o výchově dětí. Co je v této oblasti podle vás hlavní problém?

První, co by se mělo dítě naučit, jsou hranice. Ze něco se může, něco ne. Je důležité, když člověk už od dětství ví o svých hranicích a limitech. A jestliže současná módní permisivní výchova - tedy shovívavý, ochranitelský, povolující až ústupný přístup - dovolí, aby tříleté dítě zadupalo na dospělého, a ten dospělý se před ním položí, místo aby pro něj byl autoritou, tak dítěti bere pocit bezpečí.

Proč jsou v rodinné výchově nedostatky? Rodiče nemají čas?

Ale houby, já myslím, že jsou líní. Je v tom nechuť nasazovat síly a hádat se s dítětem, přesvědčovat ho. A jiní zase sice bojují „v barvách" dítěte, ale úplně špatně. Mám v ambulanci několik zničených kantorek, které šly učit s nadšením, ale záhy vyhořely, když jim rodiče dětí už ve školce vysvětlili, co mohou, co musí nebo jak se má jejich dítě uspávat. Ve školce to dělají matky, ve škole spíš otcové. Jedné učitelce jakýsi tatínek pohrozil, že když jeho chlapec nedostane jedničky, propíchá jí kola u auta. Takže si myslím, že takzvaná permisivní výchova je absolutní blbost, která vychází z nechuti, lenosti a neznalosti rodičů. Jistě znáte slovenské pnsloví „Ohýbaj ma mamko, zakial som ja Janko, keď ja budem Jano, nezohneš ma, mamo". To je ono.

Ve svých úvahách docházíte docela často ke skeptickým, ne-li pesimistickým závěrům, presto budíte dojem optimisty.

Ale já jsem optimista! Navzdory tomu, co vidím. Věřím na něco, čemu ve své soukromé duši pracovně říkám životní síla. Nemyslím tím tu vis vitalis - životní sílu, jíž vitalisté nahradili Pánaboha. Já věřím, že je tady něco, co táhne Zivot s velkým Z nahoru. Jak se to říká ve Faustovi v překladu Otokara Fischera: „A zahanben pak vydej svědectví, že dobrý člověk ve svém temném vření přec o jediné pravé cestě ví." Když si uvědomím, jakými temnotami lidstvo prošlo, a přece je stále tady! To je zdroj mého optimismu. Zivot se dere, doslova dere vzhůru.

Máte rád své pacienty?

To víte, že jo, to musíte, jinak to nemůžete dělat. Obecně platí, že každý člověk je kódovaný na altruismus, i když o tom neví. Dokud zůstanete přirozeným tvorem, tak musíte mít rád ty ostatní jako součást své society. A že jsou někteří trochu jinde než vy, že mají odchylky? Přece kvůli tomu jsem šel dělat tohle řemeslo. Abych jim pomohl.

Kdyby takhle myslel každý doktor, bude svět ideální.

Myslím, že spousta lidí v sobě tohle má, ani o tom neví. Jak říká Jiří Suchý ve své hře MeeToo, která měla nedávno premiéru: „Lidi jsou v podstatě hodní, akorát jim to nikdo neřekl, a proto se chovají jako hajzlové." Hledám v lidech spíš to pozitivní, na čem se dá stavět, co je táhne nahoru. Tu životní sílu. A taky úsměv. Rozdíl mezi zamračeným a usměvavým obličejem je pouhý jeden sval: zatímco na kyselý obličej potřebujete jedenáct svalů, úsměv je namáhavější, tam zapojíte dvanáct mimických svalů. Ale stojí to za to, protože úsměv je ta vstřícná parketa, která má v životě význam.