Lada Bočková cestuje časem
Sedmadvacetiletá sopranistka Zdislava Bočková o sobě dává vědět již několik let. Výčet jejích úspěchů na domácích i mezinárodních soutěžích by zabral možná polovinu této stránky. Za všechny jmenujme letošní finálovou účast ve vídeňské soutěži Hilde Zadek, odkud si přivezla zvláštní cenu, nebo loňské vítězství v interpretační soutěži České filharmonie. Získala též dvouleté angažmá v Itálii, hostovala v benátském Gran Teatro La Fenice.
V sezoně 2018/2019 debutovala v Národním divadle Brno v Temlově opeře Kocour v botách jako Princezna, vystoupila v koncertním cyklu Jeunesses musicales s Janáčkovou filharmonií Ostrava jako Bystrouška a poté se představila v roli Clorindy na Festivalu Due Mondi ve Spoletu, kde rovněž zazářila jako Violetta z Verdiho La Traviaty. Zdislava Bočková, brněnská rodačka, začala zpívat u Sylvie Kodetové. Poté studovala zpěv na brněnské konzervatoři u Jarmily Janíčkové a pokračovala na brněnské JAMU pod vedením Natálie Romanové-Achaldze. Letos v červnu vystoupí na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka v písňovém recitálu s Petrem Nekorancem.
Máte neobvyklé jméno - Zdislava. Mělo pro vaše rodiče nějaký zvláštní význam?
Ano, mělo. Dostala jsem ho po svaté Zdislavě z Lemberka. Ovšem když jsem byla malá, začali mi doma říkat zkráceně Lada. Jsem tedy zvyklá na obě dvě jména. Výhodné to bylo, když jsem se před pár lety dostala do zahraničí, kde používám pouze jméno Lada, protože je pro cizince jednodušší na výslovnost.
Když jste byla malá, zpívala jste v chrámovém sboru ve Žďárci, kde jste bydleli...
Chrámový sbor byl ve zdejším kostele, kam jsem chodila zpívat na Vánoce i Velikonoce. Tehdy moji rodiče a celá rodina pochopili, že umím zpívat, a rozhodli se, že mě budou vozit na základní uměleckou školu do Brna.
Kdo se stal vaší první učitelkou zpěvu?
Mojí první učitelkou zpěvu byla Sylvia Kodetová. Je to člověk, který mi otevřel operní svět a vůbec svět vážné hudby. Nepocházím z hudební rodiny a k ní jsem zpočátku chodila na soukromé hodiny. Její byt, to byla jedna velká divadelní šatna. Když jsem tam vešla, úplně mě to pohltilo. Vůbec jsem o tomhle světě neměla představu a ona mě velmi motivovala. Doprovázela mě svým způsobem až k absolutoriu na JAMU, protože jsem o její kariéře napsala diplomovou práci.
Kolik Sylvii Kodetové bylo, když jste k ní začala chodit?
Myslím, že tak k sedmdesátce.
To jste měla štěstí na svou první učitelku. Zvlášť ve zpěvu se dá asi hodně pokazit...
Rozhodně. Ona mě nikdy k ničemu nenutila, naopak mě dokázala nadchnout a motivovat tak, jako bych to chtěla já sama. Ale já jsem dítě štěstěny. Zatím jsem vždycky potkala ve správnou chvíli toho správného člověka.
Pro mladého zpěváka je velmi důležité, aby postupoval pomalu, aby si hlídal, jaký repertoár zpívá. Tedy neskočit od Rossiniho k Verdimu, například. Jak je tomu u vás? Máte možnost si to ohlídat? Všimla jsem si totiž, že jste už zpívala i Verdiho Violettu.
Dávám na to velký pozor. V současné době se držím Mozarta, který mi typově i hlasově vyhovuje. Máte pravdu, Violettu ve Verdiho Traviatě jsem zpívala, ale to bylo jen v rámci mého pobytu v operním studiu v Itálii. V operním studiu vám zadávají náročnější úkoly a musím říct, že k Violettě jsem přistupovala s velkým respektem. Samozřejmě zpívat ji na velké scéně, na to mám ještě čas. Svůj repertoár si velmi obezřetně hlídám a stále ho konzultuji s lidmi, kterým důvěřuji.
Prošla jste tedy operním studiem v Itálii...
Ano, na základě mého vítězství v pěvecké soutěži ve Spoletu, které jsem se zúčastnila po absolvování JAMU, mi nabídli místo v tamějším operním studiu. Po tom jsem velmi toužila a dlouho jsem na tom usilovně pracovala.
Jaká byla léta tam strávená? Dnes už slavný mladý tenorista Petr Nekoranec říká, že mnichovské operní studio byla velká dřina a několik lidí to úplně vzdalo.
Operní studio není procházka růžovým sadem. Během těch dvou let jsem si prošla řadou rolí, nasbírala jsem tam hodně zkušeností. Bylo to náročné, to ano. Každý den mistrovské kurzy, připravovali jsme projekty, koncerty... Člověk si musel najít prostor, kdy hlas bude odpočívat. Ale na všem, co vás potká, rostete a já jsem se taky naučila, že když druhý den zpíváte, nemůžete jít večer předtím na karaoke party. Zpěvu musíte přizpůsobit veškerý životní styl.
A co bylo dál?
Dostala jsem pozvánku na předzpívání do proslulého divadla La Fenice v Benátkách, pro mě jednoho z nejhezčích na světě. Šlo o představení Lehárovy Veselé vdovy, kde jsem zpívala roli Olgy. Byl to pro mě obrovský zážitek a velká zkušenost. Něco, co vám otevírá dveře, a vy se zároveň učíte něco nového.
Jak se cítí mladá zpěvačka na scéně La Fenice?
To divadlo je jeden velký šperk. Všechno se tam třpytí, je to jako v pohádce. Když jsem tam byla rok před tím, moc jsem si přála tam jednou zpívat, a ten sen se mi záhy splnil.
Měla jste trému?
Neměla. Zvláštní bylo, že ani během předzpívání jsem nebyla nervózní. Říkala jsem si, že když jsem se dostala až tam, musím si to užít a nenechat si takovou příležitost utéct.
Jak vás v Benátkách přijali kolegyně a kolegové?
Krásně. Normálně. Jako sobě rovného. Uvažujete, že tihle lidé musejí být něčím výjimeční, ale oni jsou mimořádní „jen“ tím, co umějí. Myslíte si, že musejí být jiní. Ale oni jsou stejní. Navíc ve vedení La Fenice jsou velmi příjemní lidé a všechno tam funguje.
Když to srovnáte třeba s Národním divadlem Brno? Tam jste zpívala Princeznu v opeře Jiřího Temla Kocour v botách v Redutě, nyní Esmeraldu v Prodané nevěstě.
Tahle scéna patří k divadlům, kde jsou výborné vztahy, a myslím si, že si na tom i zakládají. Nakonec je jedno, jestli zpíváte v Brně nebo v Benátkách, protože jste rádi tam, kde se cítíte dobře a kde jsou kvalitní mezilidské vztahy.
Máte za sebou řadu soutěží, díky nimž jste získala jméno a řadu příležitostí. Například soutěž, kterou vyhlásila Česká filharmonie, vám přinesla možnost vystoupit s tímto orchestrem na pódiu Rudolfina. Jaké to bylo? I zkušenější muzikanti říkají, že tam se jim vždycky klepou nohy.
Mně se klepaly nejvíc, když jsem šla na první orchestrální zkoušku. Nevěděla jsem, do čeho jdu, co mě čeká. Cítila jsem hlavně velkou zodpovědnost vůči místu, kde se již představilo tolik významných umělců. Pracovat s Českou filharmonií byl nezapomenutelný zážitek. Předpokládala jsem, že si myslí, jo, vítězka, tak se ukaž! Ale řekla jsem si, nechali mě vyhrát, tak mě asi chtěli! Proč bych se toho měla bát. Nakonec to bylo všechno jinak. Ten týden, kdy jsem s nimi zkoušela, patří k mým největším zážitkům v životě, protože jsem do té doby nezažila, že bych cítila tak velkou podporu orchestru a že bych se na pódiu cítila s druhými muzikanty tak dobře.
Kterých soutěžních vavřínů si nejvíce ceníte? Jinými slovy, která soutěž pro vás byla nejdůležitější?
Spoleto byl pro mě odrazový můstek, ale každá soutěž, kterou si projdete, vám něco přinese. Samozřejmě víme, že výsledky soutěže nikdy nejsou spravedlivé, hodnocení je věc velmi subjektivní... Ale tak se to musí brát. Někdy se vám zadaří, jindy méně. Musíte to vnímat tak, jak to je.
To máte záviděníhodný nadhled. Někteří muzikanti se nechtějí soutěží zúčastňovat, protože by jim snížilo sebevědomí, kdyby neuspěli, a byli si přitom vědomi oné subjektivnosti hodnocení.
Těch aspektů je více - co se líbí, nebo nelíbí porotě, devět porotců znamená devět hudebních vkusů. Proto si to nesmíte tak brát k srdci, kdy někde neuspějete. Proto ještě nejste špatný muzikant. Zanedlouho odlétám na prestižní soutěž do Helsinek, která se koná jednou za pět let. Čeká mě Operalia, kterou pořádá Plácido Domingo, a včera mě pozvali na soutěž královny Sonji do Osla. Tyhle soutěže patří k těm nejvýznamnějším, co vůbec existují.
Je prý velmi těžké se na určitou soutěž dostat...
Je to tak. Na tyhle prestižní soutěže si vás vybírají podle nahrávek. Do Finska se nás přihlásilo pět set a vzali nás šedesát. Do Osla se nás hlásilo přes tři sta a pozvali nás čtyřicet s tím, že dvanáct míst již bylo rezervovaných pro lidi z operních studií.
Takže je vlastně už úspěch se do takové soutěže dostat?
Ano, je. Je dobré, že máte možnost si na takovém klání zazpívat a ukázat se lidem v porotě.
Velkou příležitost jste dostala na čtvrtém ročníku festivalu Janáček Brno, kdy jste v Komorní opeře v Divadle na Orlí zpívala Esmeraldu, Euridice, Zerlinu a Bystroušku. Vaše Bystrouška je herecky i pěvecky velmi půvabná a hravá... Nabízí se otázka, jaký máte jako Brňačka vztah k Janáčkovi?
Role Bystroušky mě baví. Ať přijdu na jakoukoli soutěž, Janáčka si vždy nesu s sebou. Je to těžká role, málokdo si s tím dá práci nastudovat. Nikdo to nezpívá. Bystrouška mi otevírá dveře. Je zajímavá, mnoho lidí ji nezná a pokaždé zaujme. Vezměte si, že třeba v semifinále zpívá dvacet lidí totéž. A najednou vy zazpíváte Janáčka! Musím říct, že se mi to mnohokrát vyplatilo.
Na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka budete zpívat s Petrem Nekorancem. Oba máte podobné zkušenosti a skvěle nastoupenou kariéru. To bude poprvé, co se na scéně setkáte?
Bude to poprvé, odehraje se to 19. června a neumíte si představit, jak moc se na to těším. Společných vystoupení máme do budoucna naplánovaných víc, ale tohle bude jedinečné, protože jsme zvolili Dvořákovy Moravské dvojzpěvy.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
