Jak se Miloš Forman vrátil do Cannes
Cannes - velká jména, velké příběhy, velký festival. Už jen být vybraný do hlavního programu znamená pro mnohé tvůrce vítězství. Za těch sedmdesát dva let se to nejlépe dařilo v šedesátých letech, kdy se celý svět zajímal o československou novou vlnu.
Ačkoliv se české filmy v hlavní festivalové soutěži neobjevily ani v tomto roce, několik českých zářezů v letošním ročníku přece jen najdeme. Mezi nimi i nový dokument Forman vs. Forman o nejslavnějším českém filmaři.
Režisérům Heleně Třeštíkové a Jakubovi Hejnovi se letos podařilo projít se po legendárním červeném koberci díky světové premiéře jejich společného dokumentu Forman vs. Forman. Film se promítal v sekci Klasika Cannes a navazovalo na něj promítání digitálně restaurované verze snímku Lásky jedné plavovlásky od Miloše Formana z roku 1963.
Režisér v plavkách
„Miloš Forman měl velmi rád příběhy a my jsme se rozhodli film poskládat tak, aby o Formanovi vytvořil nový, dosud méně známý příběh,“ říká režisérka Třeštíková a dodává: „Doufám, že by se tato podoba Miloši Formanovi líbila.“ Sám Forman v dokumentu říká, že se ve svých filmech inspiroval skutečným životem. Dokument Forman vs. Forman vznikl ve spolupráci České televize a televize ARTE v rámci širšího projektu o významných osobnostech. Forman byl rád za režírování Helenou Třeštíkovou, ale na plátně prý už vystupovat nechtěl. Natáčení začalo ještě za Formanova života, v jeho průběhu však v dubnu 2018 slavný tvůrce zemřel.
Tentokrát nešlo o časosběrné natáčení, na jaké je Helena Třeštíková primárně zvyklá. Spolu se svým kolegou Jakubem Hejnou se dostali k různým dokumentům, které kdy byly o Formanovi natočené. Oceňovali i filmařské umění Formanových souputníků Věry Chytilové a Jaromila Jireše, kteří s ním (a o něm) natočili dva dokumenty. Jeden z nich se jmenoval Chytilová versus Forman a aktuální dokument inspiroval nejen v názvu. Při téměř detektivním pátrání objevili mimo jiné několik neznámých kousků ve švédské veřejnoprávní televizi, kde byly unikátní záběry z natáčení filmu Hoří, má panenko. Tvůrci si pohrávali se střihem tak, aby se vyhnuli tak zvaných mluvícím hlavám a aby i mezinárodní divák pochopil situaci v tehdejším Československu.
Forman ve filmu mluví tu česky, tu anglicky, někdy i francouzsky. Jindy nemluví vůbec a promlouvá jeho syn Petr Forman, například když bylo třeba přečíst Formanův komentář. Síla dokumentu nespočívá v tom, že oba tvůrci ukázali unikátní záběry, nýbrž že sestavili plnokrevný příběh muže, který musel zdolávat hodně překážek, i když to na první pohled z výčtu Oscarů a dalších úspěchů není zřejmé.
Není tu zachycena jen cesta jednoho člověka, ale jaksi mimochodem i proměny doby - to paradoxně nevystihují tribuny s Gustávem Husákem, ale rozhovor z Cannes z roku 1968 s Milošem Formanem v plavkách - něco, co by dneska už nebylo možné. Díky tomu právě na tuto scénu tak silně reagovalo publikum v Cannes. Žádná adorace velkého umělce, ale civilní pohled na člověka, jehož vláčely dějiny. A proto musel zůstat silný, aby to ustál.
Nejen české exekuce
Další z výrazných, i když malých českých stop na letošním canneském festivalu byl krátký film Ondřeje Erbana Sto dvacet osm tisíc, reagující na skutečný život. Ondřej Erban ho natočil na FAMU ve spolupráci s Nadačním fondem Film - talent Zlín. V Cannes se promítal v sekci pro mladé nadějné filmaře Cinéfondation. Film už získal cenu Magnesia za nejlepší studentský film roku 2018. Dotýká se tématu exekucí v Česku a lidí, kteří do dluhové pasti spadnou. Erbanův film nejde tou první nabízející se cestou, ale situaci zadlužené matky samoživitelky podává očima exekutora Karla.
Jak Ondřej Erban v Cannes přiznal, z dlouhodobých ohlasů na svůj film zjistil, že problém exekucí a dluhových pastí není specificky český. S příběhem se identifikovalo hodně diváků v západní Evropě nebo v USA. „K tématu mě inspirovala velmi silná scéna v českém dokumentu Exekuce od mé kolegyně Andrey Culkové. Ta mě emocionálně velmi zasáhla a začal jsem se tímto tématem zaobírat. Následovaly poctivé rešerše co se týče legislativy, byl jsem v poradnách pro lidi v exekuci,“ uvádí režisér.
A v chudobě žije i hrdina dalšího českého příspěvku v Cannes, argentinský hudebník Martín Perino - hlavní postava dokumentu Solo vzniklého v netradiční koprodukci České republiky, Francie, Argentiny a Rakouska. Natočil ho režisér a producent Artemio Benki, který žije dlouhá léta v Česku. Solo se promítalo v sekci ACID, která v rámci festivalu vznikla v roce 1993 a filmy do ní vybírají členové Asociace pro distribuci nezávislého filmu. Po celou dobu sledujeme Martínovu snahu vrátit se do normálního života po propuštění z nemocnice pro duševně nemocné v Argentině. Nedaří se mu však vykročit z bludného kruhu, pořád se pohybuje v bezútěšném oprýskaném prostředí připomínající squat, ať už je to nemocnice, kulturní středisko, nebo vlastní byt.
Solu ale chybí Formanem preferovaný příběh, nebo přesněji jeho důležité body. Proto poměrně dlouho tápeme, proč Martín je či byl tak dlouho v nemocnici, jakou roli pro něj hudba skutečně znamená, jak důležité je pro něj piano, co ho v dětství ovlivňovalo a proč máme mít k němu sympatie. A ty jsou oprávněné, ale bohužel to film vyjeví až ke konci. Myslím, že vytvořit si vztah k hrdinovi, obzvláště k takovému, který si zaslouží divákovu podporu, je dobré na začátku filmu. I přesto, že určitá nejasnost možná má symbolizovat chaos v Martínově duši i životě.
Cannes a la Forman
Miloš Forman byl precizní režisér, který měl rád příběhy a zachycení pravdivého života filmech. Letos se v Cannes objevilo dost výrazných filmů - některé z nich se formanovskému duchu přibližují více, jiné méně a některé vůbec. Korejský režisér Bong Joon-ho do Cannes přijel s příběhem, který na začátku působí jako velká legrace, ale postupně smích tuhne nad tím, jaká kritika společnosti se z plátna vyjeví. Připomíná vám to něco? Jako bych ve zkratce popsala Formanovo Hoří, má panenko. Tentokrát jde o jihokorejský film Parazit, který letos v Cannes čerstvě získal Zlatou palmu. Bong Joon-ho - velké jméno světového i korejského filmu, režisér provokativních filmů jako Ledová archa nebo Okja se vrátil po svých amerických velkofilmech do Jižní Koreje a natočil film s domácí tematikou.
Parazit se věnuje propasti mezi movitými a nemajetnými. V centru jeho pozornosti jsou dvě rodiny. Ta první žije v suterénním bytě, kde se dá napojit na cizí wi-fijen na záchodě, a její členové mají z okna nejčastěji výhled na močící muže, kteří si hledají svůj koutek. Jednoho dne syn dostane nabídku doučovat angličtinu dceru velmi bohatých lidí. Když vidí, jak rodina nezvládá své děti, doporučí jako vychovatelku svou sestru.
Režisér filmu požádal novináře, aby neprozrazovali příběh od momentu, kdy sestra začne v bohaté rodině pracovat. Je ale možné prozradit, že jeho film kombinuje humor, satiru, sociální kritiku a napětí v neočekávaných kombinacích. Už ve svých předchozích filmech Ledová archa a Okja se dotkl tématu třídní hierarchie a v Parazitovi si klade otázku, zda mohou movití a nemovití žít v symbióze, nebo jedna na druhé musí parazitovat. V rozhovoru na to sám odpovídá: „Žijeme v éře kapitalismu jako dominantního svět ového řádu, k němuž není žádná alternativa.
Nejen v Jižní Koreji, ale po celém světě není možné ignorovat principy kapitalismu. Třídy a kasty kapitalistické společnosti jsou na první pohled neviditelné. V normálním světě je velice nepravděpodobné, že by se životní cesty našich čtyř nezaměstnaných protagonistů a rodiny manažera globální IT firmy mohly střetnout. Jedině snad tehdy, pokud je někdo z nižší třídy najat jako vychovatel nebo služebník - jako v případě našeho filmu. V takovém případě se obě třídy dostávají do tělesné blízkosti. I když ani jedna strana nechce vzbuzovat nenávist nebo zlobu, obě třídy jsou uvrženy do situace, kdy i sebemenší přešlap může vyvolat konflikt.“
Návrat Eltona Johna
Formanovskou sílu příběhu má i další ze silných letošních canneských filmů Skrytý život režiséra Terrence Malicka. Je to silně protiválečný film, i když se v něm neobjeví žádný záběr koncentračního tábora, ani boj na frontě.
Nepodobá se Formanovým Vlasům, ale spíš Přeletu nad kukaččím hnízdem, protože i Malickův hrdina je postaven proti systému a moci, kterou v podstatě nemá šanci překročit. Skrytý život nás zavede do rakouských Alp během druhé světové války. Vypráví skutečný příběh rakouského sedláka Franze Jägerstättera, který hospodařil se svou ženou a třemi dětmi. V roce 1943 je mobilizován, ale odmítne bojovat v Hitlerově armádě, za což mu hrozí trest. Malickův styl se tu vrací k tradičnějšímu vyprávění, i když je pořád specifický - vypráví prostřednictvím čtení dopisů, které si vzájemně píšou dva manželé -ona jemu do vězení a on jí na venkov, kde je s postupující válkou život stále těžší, zejména pro ženy. Také jazyk ve filmu je netradiční -ve snímku hrají rakouští nebo němečtí herci, přesto je namluvený v angličtině a němčina zní v pozadí. Skrytý život aktuálně vrací do kurzu varování před vzestupem diktátorů k moci.
Před šestatřiceti lety natočil zpěvák Elton John na pláži v Cannes svůj klip k písni I am still standing. A před šestatřiceti lety natočil Miloš Forman v Praze svého Amadea. Elton John se tentokrát vrátil do Cannes coby producent filmu Rocketman režiséra Dextera Fletchera, který do českých kin vstupuje 30. května. Zmíněný klip se objeví na konci filmu, ovšem natočený znovu a s hercem v roli Eltona Johna.
Podobně jako Formanův Amadeus ale ani Rocketman není tradičním životopisným filmem o uměl ci, který byl extrémně nadaný. Je o tom, že talent a sláva se těžko zvládají, když je na ně člověk sám. Ve filmu zazní mnoho písní v nových aranžmá, některé jako originální muzikálová čísla. Dlouho očekávaný film vypráví o Johnově cestě na vrchol během šedesátých a sedmdesátých let, než ho šílený životní styl plný drog a alkoholu přivedl do léčebny. Prolíná přítomnost a minulost i scény naaranžované a skutečné či fantaskní.
A takové bylo i letošní filmové Cannes, balancující na hranici skutečnosti a fantastiky. Některé snímky byly tak extrémní, že se zřejmě ani nedostanou do běžných kin. Jiné jsou zase tak novátorské, že posouvají žánrové či jiné hranice. A další naopak tak podmanivé, že jejich příběhům podlehnou miliony diváků po celém světě.
