Když volá kmen

Zatímco Argo vydáním Chvály macechy (1988) a Pětinároží (2017) rozšířilo počet románů Vargase Llosy v češtině, nakladatelství Bourdon zpřístupnilo v knize Volání kmene (2018) jeho esejistiku.

V časech, kdy se zvlášť ve střední Evropě ze slova „liberální“ stává skoro nadávka a různé strachy probouzejí věčné „volání kmene“, kdy -jak Vargas Llosa prafrázuje Karla Poppera - člověk nezatížený odpovědností poslouchal všemocného šamana a žil v bezpečí davu těch, kteří mluvili stejným jazykem, uctívali stejné bohy a nenáviděli všechny, kteří se lišili a které mohli vinit za neštěstí, jež kmen postihla, přichází Vargas Llosa s vášnivou a promyšlenou obhajobou liberalismu. Zároveň líčí vlastní cestu od marxismem a sartrovským existencialismem načichlého mládí až k liberalismu ve zralém věku. Činí tak v hutných portrétech sedmi mužů, kteří mu na této cestě byli průvodci. Jejich jména? Adam Smith, José Ortega y Gasset, Friedrich August von Hayek, Karl Popper, Raymond Aron, Isaiah Berlin a Jean-Franc,ois Revel.

„Kmenový duch“, zdroj nacionalismu, byl spolu s náboženským fanatismem podle Vargase Llosy příčinou největších krveprolití v lidské historii. V určitých zemích, a nejen rozvojových, upozorňuje, se tu a tam tohle „volání kmene“, od něhož nás osvobodila demokratická a liberální kultura (a nakonec racionalita), znovu objevilo, vyvolané šíleně charismatickými vůdci dělajícími z občanů opět dav podřízený jedinému tyranovi. „A to je esence nacionalismu, jenž se mi od raného mládí protivil,“ píše Mario Vargas Llosa.

Jestliže zastánci jiných názorových proudů mají většinou jasno a ve svém zákopu stojí pevně a nehybně, vychází Vargas Llosa na bitevní pole s praporem: „Liberalismus není dogmatický, není to doktrína, která má odpověď na všechno, jejím možná nejobdivuhodnějším rysem je: připustit, že by se mohla mýlit, a dát za pravdu odpůrci.“