Kriminálka Mirka Vaňury: Vždycky na straně mordparty
Stanice Dvojka má od 23. září nový pořad – Kriminálku, kterou připravuje moderátor a dokumentarista Mirek Vaňura se svou ženou Danou. Přibližují české kriminální případy po roce 1989, jako byly kauzy lesního či heparinového vraha. Už léta chystají podobný televizní cyklus pod názvem Legendy kriminalistiky, na jehož základě vyšly dvě knihy. V následujícím rozhovoru Mirek Vaňura prozrazuje, v čem se rozhlasové zpracování liší.
Kriminalistice a záchranářství se věnujete už léta. Televizní diváci vás znají jako autora pořadů 112 – V ohrožení života, Tísňová linka či Legendy kriminalistiky. V čem se rozhlasová Kriminálka liší?
Kriminálka je sice formátem podobná Legendám kriminalistiky, protože se v obou případech vracíme v půlhodinových dílech ke starším případům a na místa činu. Rozhlas je však úplně jiné médium. Původně jsem si myslel, že jen překlopím televizní formát do rozhlasového a vyjdu z knih, které jsem o legendách kriminalistiky napsal. To byl omyl. Bylo třeba napsat všechny scénáře a museli jsme se ženou znovu natočit všechny rozhovory s pamětníky a vyšetřovateli. Pro rozhlas je třeba případ podat jinak. Díky tomu jsme ale objevili nové skutečnosti některých případů.
Opravdu? Jak je to možné?
Policejní spisy máme tak nastudované, že se v těch případech pohybujeme už jako vyšetřovatelé. Ne že bychom přímo objevili nové okolnosti případu, ale upozornili jsme v rozhlasové sérii na něco nového, co se předtím do televizní či knižní podoby nevešlo. Nechceme dělat tytéž věci stejně. První série Kriminálky má osm dílů a z toho jen šest případů se objevilo v televizním cyklu a v knize a dva jsou úplně nové.
Z těch známých případů tipuji heparinového vraha. O jaké nové případy jde?
Je to hned první díl, jmenuje se Anděl smrti. A nový je i poslední díl série s názvem Démon alkohol. Vedle toho se tam objeví známé případy z devadesátých let, jako je lesní vrah či heparinový vrah. Věděla jste ale, že heparinový vrah byl až do toho děsivého Breivikova činu nejmasovějším evropským vrahem od druhé světové války? Celkově má na svědomí deset vražd a jedenáct pokusů o ni.
Je poznat, že vás tohle téma baví. A drží vás léta. Co vás na tom tak zajímá?
Miluji rozhlas a pracuji v něm od roku 1995. Je to hezká práce. Ale můj otec byl dobrovolný hasič, strýc jezdil se sanitkou a mám plno kamarádů od policie. Je mi mezi nimi opravdu dobře, jsou to pro mě skuteční hrdinové. Bavím se hlavně s těmi, které ta práce baví. Jsou mezi nimi vynikající policajti. Dokážu se pořád ještě po těch letech dojmout.
Čtěte také
Není se čemu divit, podobná témata baví i posluchače a diváky. Žánr true crime story, tedy krimi příběhů podle skutečných událostí, je dnes ve světě i u nás velmi populární. Všímáte si nějakých zahraničních trendů?
Naschvál jsem jich moc neposlouchal. Když jsme začínali se 112 – V ohrožení života, inspiroval jsem se britským pořadem 999. Mám v Británii sestru, jezdil jsem za ní, tak mě to zaujalo. A zjistil jsem přitom jednu věc – můžete se nechat v zahraničí inspirovat, ale je třeba to naroubovat na českou náturu. V Americe jsou oblíbené třeba dvacetiminutové policejní honičky, to by náš divák nevzal, zdá se mi chytřejší. Navíc rád dělám věci po svém. Dnes jsou moderní různé vizuální či zvukové efekty, ale já nechci podléhat trendům. Chci, aby to bylo nadčasové. Navíc bych byl rád, kdyby si z těch dokumentů lidé něco vzali. Třeba u příběhů ze záchranky lidé vidí, že někdy stačí k záchraně lidského života to, aby člověk zaklonil včas druhému hlavu. Když dokumenty natočíme tak empaticky, aby se do nich divák či posluchač vžili, máme naději, že si při nějaké nehodě sám vzpomene, co tehdy viděl či slyšel, a může to jemu či někomu jinému zachránit život. To dá lidem víc než školení s figurínou.
Měl jste tyto ambice i při tvorbě Kriminálky?
Ano. Člověk se při poslechu jednotlivých případů může zamyslet nad tím, proč se staly. Většinou jde totiž o reakci na nějakou akci. Uvedu jednoduchý příklad. Třeba na vesnické tancovačce se chová vyzývavě hezká holka, která pak jde nocí sama do druhé vesnice. A někdo ji přepadne. Posluchače může napadnout, že některé věci není rozumné dělat. Nám nejde o senzaci. Chci, aby se lidé zamysleli nad svými životy.
Proč podle vás lidé dnes tolik holdují kriminálkám?
To dělali vždycky. Detektivka je prostě detektivka. Vezměte si Agathu Christie. Nebo Arthura Conana Doyla. Psal Sherlocka Holmese na pokračování do novin, a když s tím chtěl skončit, čtenáři na něj tak tlačili, že byl nucen v tom pokračovat. Dnes se jen našel nový formát, totiž podcasty. Jsem moc rád, že existují. Sám si je pouštím, když jdu běhat. Dřív lidé víc četli, teď poslouchají podcasty.
Je těžké se k policejním spisům dostat?
Je, proto je třeba si vybudovat s vyšetřovateli vztah, což trvá léta. Já si té důvěry moc vážím. Vznikla asi proto, že mi nejde o senzaci a nepřistupuji k vyšetřovatelům jako novinář, který chce kritizovat jejich metody, ale jako dokumentarista, kterého zajímá, jak se ty případy tehdy skutečně staly. Jsem vždycky na straně mordparty, hasičů či záchranářů.
Související
-
Miroslav Vaňura mapuje okem kamery práci, kde jde o krk. A je i spisovatel
Do práce záchranářů nahlíží jako dokumentarista dlouhé roky. Teď o ní napsal knihu. Má působit kromě jiného jako prevence.
-
Anděl smrti. Za maskou dobráka se ukrýval chladnokrevný trojnásobný vrah
Michal Semanský překvapil východočeskou kriminálku hned několikrát. I když působil jako dobrák, neváhal si kvůli pár tisícikorunám hledat oběti mezi sousedy a příbuznými.
