Kousek ráje na Blízkém východě

Čerstvě vyasfaltovaná silnice vede naši malou kolonu o dvou vozidlech přímo do kaňonu mezi rozeklanými skalami. Občas přejedeme přes most nad divokou horskou říčkou, kolem se zelenají zakrslé stromy a keře, horské louky pokrývají dlouhé trsy zežloutlé trávy. Čas od času musíme zastavit a počkat, než pastevci převedou přes cestu nekonečná stáda ovcí, koz nebo skotu. Míříme do městečka Choman, centra Národního parku Halgurd-Sakran, což je první národní park na Blízkém východě.

Člověku se při pohledu na zelenající se krásu kolem ani nechce věřit, že je pořád v Iráku. Severoirácká provincie Autonomní Kurdistán se sice od zbytku této válkou rozvrácené země dost liší - v oblasti je víceméně bezpečno i pro západní návštěvníky a zdejší města obecně unikla zkáze provázející americkou invazi. Ale vyprahlá poušť kolem hlavního kurdského města Erbílu vás nenechá na pochybách o tom, ve které části planety se nacházíte. Po pouhých třech hodinách jízdy od rušného Erbílu ale vjíždíme do úplně jiného světa. Terénní auta, ve kterých sedím já, český konzul, jeho žena a osobní stráž, se přehoupnou přes poslední kopec a před námi se otevírá údolí poseté pastvinami a hájky zakrslých stromů. To celé obepínají rozeklané štíty hor. Nejvyšší z nich, Halgurd, měří 3607 metrů nad mořem.

„V zimě tu i lyžujeme. Plánujeme v příštích letech postavit ski areál s lanovkou, abychom přilákali víc turistů. A měli byste to tu vidět na jaře! Když přijdou deště, všechno rozkvete," vysvětluje mi s úsměvem muž ve středních letech, který se představí jako Bachtijár Bahjat Hama. Ani nestihnu odpovědět na pozdrav a náš hostitel hned vytahuje telefon a ukazuje mi fotografie z lednového přespání pod vrcholem Halgurdu nebo jezero pod vrcholem Sakran, které je doslova obsypané květinami vykukujícími z tajícího sněhu.

Podminovaný ráj

Bachtijár je ředitel místní základní školy a vede také národní park. Nebo alespoň to, co z něj zbylo od doby, kdy Kurdistán postihla finanční krize a kurdská samospráva přestala park podporovat. „Od kurdské vlády jsme na rozjezd parku dostali pět milionů dolarů. Postavili jsme za ně informační centrum a ředitelství parku, nakoupili auta, protože bez nich to tu nejde, a snažili jsme se vybudovat i nějaké lavičky a odpočívadla. Na dalším provozu se už ale vláda prý podílet nemůže," vysvětluje mi Bachtijár.

O park se tak dnes kromě Bachtijára a několika dalších členů vedení stará zhruba desítka dobrovolníků, kteří ve volných chvílích prošlapávají cesty nebo uklízejí odpadky. A také dělají průvodce turistům, kteří do parku občas zamíří. Bez průvodců se pohyb v parku důrazně nedoporučuje. Ne že by bylo snadné se tu ztratit, ale v oblasti stále leží asi milion nášlapných min, které tu irácká armáda nakladla během krvavé irácko-íránské války v devadesátých letech minulého století. Vyjíždíme auty kousek za město a zastavujeme u horské bystřiny, kolem které se táhne pás zakrslých stromků. Do nosu mi proniká syrový horský vzduch smíšený s charakteristickým pachem ovcí. Pasoucí se stádo o sobě dává vědět i líným cinkáním zvonků. Venkovskou idylu ale přerušuje červená trojúhelníková značka s lebkou a zkříženými hnáty, která stojí hned u cesty.

„Celý tamten kopec je minové pole. Takových je kolem spousta. Snažíme se miny postupně odstraňovat, ale je to běh na dlouhou trať," říká Bachtijár. Na stráni jsou vyšlapané cestičky, kudy chodí pastevci nebo místní. Několikrát do roka se ale prý stejně stane, že někdo z obyvatel města či okolních vesnic šlápne vedle a dojde k explozi.

Pořádek podle Guerill

Oblast kolem města Choman z východu obepíná hranice s Íránem. Severně od města je pak Turecko, ze kterého do parku míří guerilloví bojovníci turecké Strany kurdských pracujících (PKK). Tu současný režim v Ankaře, tradičně nepřátelský vůči kurdskému etniku, označuje za teroristickou organizaci a podniká vojenské akce i v iráckém pohraničí. „Turci to tu občas bombardují a dochází k lesním požárům. Guerillám to ale většinou nic neudělá, její členové jsou schovaní v jeskyních," říká Bachtijár.

„Bojovníci PKK nám navíc v parku paradoxně nevadí, protože ho pomáhají hlídat," překvapuje mě náš průvodce a se smíchem dodává, že Kurdové dohlížejí třeba na pořádek v parku: „Když se někdo chová nevhodně nebo odhazuje odpadky, tak mu pohrozí, a lidé se tu pak chovají slušně." Z děsivých představ o tom, jak takové umravňování turistů ze strany kurdských guerill musí vypadat, mě vytrhává jeden z českých bodyguardů. „Když jsme tu byli posledně, udělali jsme si výšlap na Halgurd. Potkali jsme ozbrojence asi v půli cesty. Byli docela v pohodě, ukázali nám pušky, používají staré kalašnikovy. Dokonce nám nabídli, že si můžeme vystřelit," říká mi člen ochranky.

S podobnou nedůvěrou jako Turecko hledí na iráckou kurdskou autonomii také Írán. Obě země, stejně jako Irák a Sýrii, obývá početné kurdské etnikum reprezentované nepřehlednou škálou politických stran a organizací. Kurdové už nejméně sto let sní o vlastním státě. Velké míry autonomie ale dosáhli jen v Iráku, a to díky chaosu vzniklému americkou invazí. Turkové i Íránci jakékoliv snahy Kurdů o osamostatnění tvrdě potírají. Od Bachtijára dostávám dalekohled s pokynem „podívej se támhle na ten hřeben". Ukazuje na pás hor východně za Halgurdem. Po chvíli mžourání vidím na hřebeni malé černé čtverečky, rozeseté v pravidelných rozestupech po celé délce pohoří. „To jsou pozorovací budky íránských pohraničníků. A když se k nim přiblížíš, máš problém," vysvětluje Bachtijár.

Za ten výhled to stojí

Po asi čtvrthodinovém výšlapu přicházíme na plácek uprostřed pastvin. Na jedné straně se pase stádo ovcí bedlivě hlídaných několika psy. Na druhé straně se otevírá pohled na vrchol Sakran. Ten je sice výrazně nižší než Halgurd, ale strmé srázy nesoucí stopy po lavinách dodávají horskému masivu až zlověstný ráz. Uprostřed toho všeho stojí několik stanů, pod jejichž plachtami na nás čeká konvice čaje. Kurdové jsou svou pohostinností vyhlášení po celém světě. Jakmile k nim člověk zavítá na návštěvu, hned ho pohostí silně oslazeným černým čajem, nalévaným do malých skleniček. A pokud máte to štěstí, že se tam nachomýtnete v čase oběda, máte jistotu, že z přemíry tradiční rýžové dolmy, pšeničných placek a cizrnové polévky budete syti ještě další den. A můžete se spolehnout, že stůl bude stále plný. Kurdové totiž považují za hanbu, když už hostům nemají co nabídnout.

A tak je výrazem slušnosti nechat trochu nedojedeného jídla na talíři. Vsedě na rohoži usrkáváme čaj a sledujeme tajemný masiv Sakran. Od pastevců se prostřednictvím tlumočníků dozvídáme, že v horách žijí jen od půlky června do října. Dřív než v červnu ovce na louky totiž nesmějí, aby nesežraly místní vzácné rostliny nebo nepošlapaly ptačí hnízda. V říjnu pak začne zima, s jejímž příchodem pastevci sbalí stany, prodají vlnu, maso a sýr, který přes léto zraje v okolních jeskyních, a chladnou část roku přečkají ve městě. O jeden z prutů tvořících klenbu stanu stojí opřený černý kalašnikov. V parku se kromě guerill, íránských pohraničníků a neukázněných turistů prý pohybují i vlci a medvědi. Legendární automatickou pušku má ale pastevecká rodina prý spíš kvůli smečkám divokých psů. Ti jsou na rozdíl od medvědů a vlků hodně drzí a ve smečkách útočí i na stáda ovcí. Namítám, že to musí být těžký život, ale hlava rodiny, prošedivělý muž odhadem kolem šedesátky, se usměje, ukáže na okolní štíty hor a pronese, že za tohle to stojí.

I Kurdové chtějí satelit

Naší poslední zastávkou v parku je vesnice stojící na okraji údolí pod horou Sakran. Hliněné domky staré stovky let chrání před deštěm modré igelitové plachty a na některých střechách jsou dokonce satelitní antény. „Snažíme se místním dávat peníze, aby byli ochotní žít pořád tradičně a udržovali vesnici v původní podobě, ale lidé prostě chtějí žít líp, moderně," vysvětluje mi Nechirwan Abdulwahid Gwani, osmadvacetiletý mladík oblečený v tradičním kurdském oděvu.

Jeho otec Abdulwahid Hajysaid Gwani stál za myšlenkou založit v tomto zapomenutém koutě Kurdistánu národní park. „Viděl v tom způsob, jak ochránit místní krásnou přírodu a zároveň pomoci lidem. Měl hodně kontaktů v zahraničí a uměl shánět peníze, ale bohužel před nedávnem zemřel. Měl podlomené zdraví z doby, kdy byl ještě za Saddáma ve vězení. Bez něj je hodně těžké park udržovat, ale snažíme se," říká Nechirwan. „S turisty je to ale dnes těžké," dodává. „Aby přijeli, potřebujeme postavit hotely, restaurace, zlepšit infrastrukturu parku. Ale dokud nepřijedou, nebudeme na to mít peníze. Takže je to začarovaný kruh a přemýšlíme, jak ho prolomit."

Kromě kamzíků, velkých šelem a dechberoucích výhledů jsou velkým turistickým lákadlem právě tradiční kurdské komunity. Vesničané žijí po staletí pořád stejně. Pasou ovce a kozy, pěstují granátová jablka a přilepšují si občasným lovem. Civilizace ale už své všetečné prsty strká i sem, do zapadlého koutu Blízkého východu. Ve vesnici je tak elektřina, některé rodiny mají auto a běžně sledují televizi. Místní děti zřejmě kurdské vysílání moc neuspokojuje, protože i v podzimní podvečer po sobě s křikem cákají vodu z potoka tekoucího za vesnicí a pak pomocí větvičky popohánějí šedivého oslíka, aby konečně líně zalezl do chlívku.

Nerušený klid tak nacházíme až ve vesnické mešitě. Je to nejlépe udržovaná budova v celé vsi. Má nízký strop a je vystlaná koberci, takže když vevnitř mlčíme, neslyšíme nic jiného než vlastní dech. Na chvíli si klekám na koberec a jako nemuslim se místo modlitby na moment zahloubám do vlastních myšlenek. Ptám se sám sebe, jak dlouho asi může tento zapomenutý kout Kurdistánu odolávat svodům a nástrahám velkého okolního světa. Nevím. Ale doufám, že to vydrží ještě alespoň do mé příští návštěvy.