Jak se lenoší mezi kostelem a řízkem

29. září 2019

Zábavná talk show Lenoška, natáčená před publikem Městského domu kultury v Týně nad Vltavou, je už deset let příjemným zpestřením nedělního dopoledne na Dvojce Českého rozhlasu. Připravuje ji překladatel, nakladatelský redaktor, kulturní publicista, básník a také moderátor Ivo Šmoldas. Narodil se v roce 1955 v Prostějově, studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Známe ho i z České televize, kde připravoval pořad Knižní svět.

V poslední době se dal navíc na divadelní herectví.

Máte ve své osobní historii několik profesí, ale většinou je zastřešuje výraz umělec na volné noze. Co vlastně teď děláte? Co vás živí a co vás baví? Nebo tyto požitky splývají v jedno?

Ze jsem umělec, mi prvně oznámili před drahnými již lety na živnostenském úřadě, když jsem se tam šel co dbalý občan udat, že mi hrozí nějaké ty vedlejší příjmy. V oněch dobách platilo co Čech, to podnikatel, a tak nás petentů bylo v úředních koridorech jako malých myší. Sotva jsem po dvou hodinách veselého postávání ve frontě dospěl ke dveřím vytoužené kanceláře, jukla z nich po způsobu kukačky z hodin jakási rázná úřednice a šlehla po mně dosti nepochopitelnou otázkou, jsem-li fyzická osoba. Odvětiv, že ještě chvíli snad fyzickou osobou býti vydržím, leč pak už z toho čekání zaručeně zesnu, byl jsem pozván dovnitř a vcelku vlídně dotázán, o co ráčím žádat. Když jsem jí sdělil, že se napříště hodlám živit co překladatel krásné literatury, zasněně vydechla, že v takovém případě jsem ouředně umělec, a že tudíž musím do jiných dveří. I před nimi se vinula fronta, sestávající tentokrát z mírně již povadlých dam. Pro jistotu jsem se zeptal, jsou-li rovněž umělkyně - mlčky po mně šlehly vražedným pohledem. Když jsem se pak konečně dostal na řadu, bylo mi sděleno, že žádná lejstra nepotřebuju. Takto trpký byl počátek mé umělecké dráhy... Teď už ovšem dávno nepřekládám ani nenakládám, spíše jen vykládám čili bohapustě žvaním. Vznešeně se tomu dnes říká talk show.

Vyzařuje z vás anglický klid a rozvážný suchý humor. Jistá pomalost ve vyjadřování napíná posluchače a ten pak bývá odměněn pointou. Jaký máte vztah k těmto kvalitám příslovečné anglické povahy?

Angličané, smím-li vůbec takto generalizovat, na rozdíl ode mne dokážou být i struční, ovšem nezřídka bývají mistry i v tlachání o ničem a v tom se jim snad vyrovnám - už proto, že mě to nestojí tolik úsilí. Mám totiž nejen nepopiratelnou výhodu oné rozvolněné mluvy, ale nadto se vyjadřuji naší mateřštinou, nijak nešetřící na délce slov ani košatosti tvarů, zatímco oni jsou odkázáni na řeč naditou výrazy jednoslabičnými, rychle vyslovitelnými, a tak toho musí v daném čase nabrebentit nesrovnatelně víc. A ještě jednou předností pomalá řeč oplývá - budí v posluchači sice veskrze mylný, leč příjemný dojem, že mluvčí nad slovy hluboce přemýšlí, a že z něj tudíž vypadávají samá moudra, i kdyby šlo o naprosté bláboly. V tomto ohledu věru nejsem osamocen.

A jaký máte vztah k úletům dramatické komediální skupiny Monty Python, pro někoho nekorektním?

Korektní humor, to je protimluv, jelikož humor je vždy alespoň úkrokem od korektnosti. Korektnost sama, tedy úporná snaha nikoho a ničeho se nedotknout, je už z podstaty smutná, byť’ bývá přečasto k smíchu, což je koneckonců taky protimluv. Plyne mi z toho jediné, totiž že lidé veskrze korektní tráví život věčně pobouřeni, uraženi a znechuceni, kdežto ti nekorektní se docela dobře baví. Řekl bych, že co do řečeného životního postoje si pánové z Monty Python vybrali dobře a navíc i moudře.

Býval jste nakladatelským redaktorem, připravoval jste televizní pořad Knižní svět. Jaké knížky čtete?

Nejintenzivnější čtenářské období jsem prožíval, když jsem připravoval Knižní svět, byl to totiž týdeník, který měl informovat o nově vydaných titulech, a že těch titulů bylo a zaplaťpámbu stále je! Čtu snad ještě pomaleji, než mluvím, a tak jsem jen málo novinek toho kterého týdne přečetl až do konce, zbytek jsem jen „načítal" a díky tomu jsem byl snad největším znalcem začátků čerstvě vydaných knih všech žánrů. Teď se, jak jsem si povšiml, vracím spíše ke zvykům z časů redaktorských, čtu totiž povětšinou knihy dosud nevydané, které mi tu a tam nějaký autor podstrčí. Nedávno jsem měl třeba to potěšení počíst si ve vaší nové sbírce povídek nebo se pobavit ztřeštěnými nonsensovými veršíky Ladislava Gerendáše, který si fouká nejen jako trumpetista, ale nově i jako básnivec. A přečetl jsem si Nabarvené ptáče, abych věděl, co mě čeká, až se dostanu do kina.

Ivo Šmoldas

Může svět literatury i unavit?

Občas by dokonce unavovat měl. A nejen unavovat, dokonce i slastně ukolébávat. Není totiž lepšího usínání nežli s knihou v ruce, nedoporučuju pak brát si do pelechu svazky příliš obsáhlé, a tudíž těžké, ty by totiž čtoucímu při pádu ze zemdlených rukou mohly vposled přivodit i spánek věčný.

Stal jste se před časem divadelním hercem. Kde hrajete? A patří do vašeho výrazového rejstříku i vášeň?

Ze jsem se stal divadelním hercem, bych si opravdu říct netroufl; jen se mi takhle těsně před smrtí přihodilo, že hraju divadlo. Z mé hlavy ten nápad nepovstal, přišla nabídka. A jelikož neumím pořádně odmítat, přijal jsem ji - vzdor tomu, že jsa téměř nepohybliv a zcela prost paměti. To abych si později nemusel vyčítat, že jsem mohl získat třeba Thálii, ale mám prd, neb jsem se ani nepokusil. Thálie je sice v nedohlednu a zcela určitě tam i zůstane, leč na divadelních prknech už pár let účinkuju a hnedle ve třech inscenacích. V pražském Divadle U Hasičů jakož i na zájezdech po celé republice se pletu pod nohy skutečným hercům. V komedii Zdeňka Podskalského Liga proti nevěře jsou to Míša Kuklová a Veronika Arichteva a ve hře Michaely Doleželové a Romana Vencla Když se zhasne mne kromě Míši Kuklové musí přetrpět ještě i Miluška Bittnerová, případně zaskakující Světlana Nálepková, a Lukáš Langmajer. V Rock café na Národní třídě pak statuju v prudce satirickém kabaretu Republiko má středisková, zatímco hrají herci divadla RePublika a po jevišti se klátí takoví velikáni jako Jan Zižka, pravý to zeman, se svým mluvčím Husem a podivným souputníkem Bocianem. Tážete-li se, zdali do mého rejstříku patří i vášeň, pak pravím, že ano, ale tlumená, neb už mě jednou kleplo.

Ve vašem životě má své významné místo odpočinek na rekreačním objektu v jižních Čechách. Jak vám jdou chalupářské práce?

Chalupu máme na jihu Čech poblíž Temelína, a tak můžu na rozdíl od mnoha jiných zcela oprávněně tvrdit, že se na venkov jezdím nabíjet. Do stavebních prací se moc nepouštím, neb jsem zbabělec a v domě vlastnoručně opraveném bych se pobývat bál. Někdy se ale podobným činnostem vyhnout nelze a to pak stojí za to. Letos jsme třeba stavěli plotovou bránu. Napětí i vypětí, jaké jsem zažíval, když jsme se snažili zabetonovat sloupky nejen kolmo, ale navíc i v předepsaném rozestupu a ještě v rovině, byly natolik intenzivní, že nic podobného nemůže zakoušet ani horolezec na Mount Everestu, jakkoli by se tam šplhal bez kyslíku.

Mezi vaše přítelkyně patří kočky. Tedy také ty čtyřnohé. Jak se váš vzájemný vztah naplňuje? Vypozoroval jste u těch mazlíků i předpokládanou faleš?

S kočkami žijeme už sedmnáctým rokem. Ještě donedávna jsme měli dvě, teď už s námi pobývá jen jedna. Vlastně je dosti nepřesné říkat, že kočku máme, ve stejné míře jako my ji má i ona nás a jsou chvíle, kdy je naprosto nejasné, zdali bydlí kočka u nás, anebo my u kočky. My ji považujeme za svou kočku a ona nás považuje za své lidi. Takže jsme si rovni, samozřejmě až na placení účtů, to je výhradně naše starost. Jediný další rozdíl tkví v tom, že my víme, že veškerá snaha kočku vychovávat je předem odsouzena k nezdaru, a tak se o nic podobného nesnažíme, zatímco kočka nás vychovává neustále, ba snaží se vystupovat jako naše osrstěné svědomí - dokáže se do té role plně vžít, umí se tyčit jako ztělesněná výčitka, dříve jen výmluvně němá, nyní už i mluvící. Činí tak pokaždé, když nabude dojmu, že nečiníme, co bychom činit měli, či činíme, co bychom neměli. A svou nevoli dovede vyjádřit i mnohem razantněji, v takovém případě jádro svého vyjádření vypustí zadem, aby nám názorně ukázala, k čemu je to, co činíme, tak akorát dobré. Kéž by toto vyjádření v sobě mělo alespoň kousek falše! Jenže je zcela nefalšované, a tudíž upřímné a nadmíru citelné...

Libují si vaši blízcí, že jste kliďas a že je s vámi pohodové soužití? Nebo něčím bezděčně rozčilujete?

Kliďas nejsem, spíš jen pomalý, a tím pádem značně zpožděný neurotik se sklony k hysterii. Než se stihnu rozčílit, většinou se mi všichni, co mě rozčílili, rozeběhnou, a tak vyšiluji osamocen a zcela bez publika. Když se pak znovu shromáždí, jsem už svým výstupem zcela vyčerpán, téměř až k mdlobám, takže vposled působím jako kliďas. Jenže mnoho příležitostí zaběsnit si před domácím obecenstvem tak jako tak nemám - když přichází žena z práce, bývám už na cestě na nějakou štaci; když se v noci vrátím, žena už spí, a když pak ona ráno do práce odchází, spím pro změnu zase já. Děti jsou už nemálo vzrostlé a z domu se nám je podařilo vystrnadit záhy. Dcera i syn už nám stihli obstarat i vnuky. Synek, ač mladší, v tomto ohledu vede 3:1. Jak tu smečku coby jazzový kytarista dokáže uživit, je mi záhadou.

Co považujete za dobrodružství? A co bylo pro vás takovým lákavým dobrodružstvím v mládí?

Dobrodružství prožívám, kdykoli drze vystoupím před lidi. Bývá to krajně napínavé, neb nikdy netuším, co ze mě vyleze. A potřebu zažívat chvějivé vzrušení z očividného nebezpečí si plně uspokojuji na zdejších silnicích. Opravdu nechápu dobrodruhy, kteří se v touze po silných zážitcích bezhlavě vrhají třeba i do nákladných válečných konfliktů kdesi na opačném konci světa. A přitom stačí sednout za volant a vyrazit k babičce. V mládí jsem toužil po profesi, která vyžaduje nejvyšší míru odvahy; zavrhl jsem taková nudná zaměstnání, jako je pilot či kosmonaut, a chtěl jsem se stát učitelem. Sotva jsem o něco povyrostl, nezbylo mi než si přiznat, že tolik odvahy v sobě fakt nemám.

,,Opravdu nechápu dobrodruhy, kteří se v touze po silných zážitcích bezhlavě vrhají třeba i do nákladných válečných konfliktů kdesi na opačném konci světa. A přitom stačí sednout za volant a vyrazit k babičce..."

Jaké podmínky byste považoval v tomto věku za ideální? Život s tučnou rentou ve vlastním domě u moře?

Tučná renta i vlastní dům k zahození nejsou, zejména bude-li renta tučnější nežli daň z nemovitostí. Moře u domu by však bylo spíše nežádoucí - rád bych totiž setrval v Česku, a kdyby mořská hladina vystoupala až k Temelínu, nebylo by to už ono. Pokud bych cestoval, tak spíše na sever než k jihu. Jenže už dlouho jsem z vlasti paty nevytáhl. Říkám si dokonce, že cestování je dobré leda tak pro lidi bez fantazie, kdežto my, co si vše dokážeme živě představit, můžeme sedět na zadku doma a vyjde nás to zatraceně levněji.

Celý článek si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

Spustit audio

Více o tématu