Když v Čechách byla tisíciletá zima. V únoru 1929 teplota klesla na minus 42,2 stupně Celsia

8. únor 2021

Dosud nepřekonaný národní mrazový rekord padl 11. února 1929 v Litvínovicích u Českých Budějovic, teplota tam klesla na minus 42,2 stupně Celsia. „Letošní zimy budeme ještě dlouho vzpomínati se skrytým přáním, by se v takové krutosti již nikdy neopakovala,“ zapsal si tehdejší kronikář. Podle meteorologů to byla zima tisíciletí, a prý se hned tak nezopakuje.

Arktická zima vtrhla v únoru 1929 i do Prahy a mimo jiné zaútočila na nedostatečně zakryté uši. „Pětadvacet případů zmrzlých uší na klinice profesora Kreibicha za jeden den překvapí. Omrznutí se udá při procházce za necelých patnáct minut," oznámila pražská Národní politika ve středu 6. února 1929. A fejetonista téhož deníku Břetislav Jedlička Brodský prorokoval, že se zima své vlády hned tak nevzdá. Usuzoval ze zvláštního zasedacího pořádku, který zavládl v pražských kavárnách: „Všechna nejlepší místa v kavárnách s výhledem do ulice, po kterých byla dřív největší sháňka, jsou opuštěna. Hosté tlačí se v koutě u kamen."

Zima s hladovými vlky

Zima v Praze, 1929

Spisovatel a sloupkař Karel Poláček si nástup pořádné zimy chválil. Počasí podle něho konečně začalo ctít roční období, zatímco v době světové války i celá léta po ní se chovalo podivně: „V létě bylo sychravo, v zimě pršelo. Bylo to počasí jako na příděl od příslušné ústředny. Nesolidní, chybné, samý melouch. Zima smísila se s létem a jako na zemi, tak i na nebi byl nepořádek."
Ještě prosinec 1928 byl podobně nesolidní a nezvykle teplý. Hned s prvním lednovým dnem 1929 ale vkročil do Československa tuhý mráz, který se změnil v tisíciletou zimu. A republice vládl až do března. Za více než dva měsíce vpravdě sibiřských mrazů nevystoupil teploměr ani jedenkrát nad bod mrazu. Hlavně v únoru padaly mrazové rekordy den za dnem, tak třeba v neděli 3. února byla ve Státním meteorologickém ústavu v pražském Klementinu naměřena teplota minus 26,7 stupně Celsia a byl pokořen 153 let starý rekord z roku 1776.
To už byl zamrzlý celý československý úsek Dunaje a velitel ženijního vojska generál Berger se chystal k trhání ledu. „Bude to dobré cvičení pro naše vojenské oddíly v Bratislavě," uvedla Národní politika. Ještě větší obavy způsoboval mráz na Podkarpatské Rusi, v nejvýchodnější části Československa. „V Berehovském okrese v okolí vesnice Boržavy objevily se celé smečky vlků. V noci se přibližují, hnány hladem, až k samé vesnici."

Za více než dva měsíce vpravdě sibiřských mrazů nevystoupil teploměr ani jedenkrát nad bod mrazu.

Rekord padl 11. února ve Stecherově mlýně v Litvínovicích u Českých Budějovic. Mlýn stojí podnes a jeho majitel Michal Stecher uchovává i několik památek na tehdejší měření. Třeba vzácný snímek dřevěné meteorologické budky s teploměrem, v níž padl dosud platný národní mrazový rekord. Pojednání o rekordu vyšlo v místním listu Budweisser Zeitung 13. března 1929 a jeho autorem byl Jaroslav Maňák. Tedy muž, který teplotní rekord minus 42,2 stupně na stanici Státního ústavu meteorologického v jihočeských Litvínovicích zaznamenal. Měření záhy potvrdila i komise svolaná do Litvínovic, kterou vedl význačný pražský meteorolog Václav Hlaváč. Hned na to pak mohl Karel Scheinpflug sepsat pro Lidové noviny fejeton Bílá tyranie: „Jediný úspěch přinesly ty mrazy přece republice. České Budějovice dosáhly evropského rekordu na teploměru. Místo k točnám může Nobile zamířit na příští výpravu do tohoto města, kde nalezne stejnou zimu a méně ledních medvědů."

Zamrzlá Čertovka

časopis Světozor, únor 1929

Nebyla to ale jen pustá legrace jak v Scheinpflugově fejetonu, mráz mnoho lidí umořil k smrti. „Českobudějovický občan zmrzl u stolu. V obci Stropnice u Římova zmrzl místní občan Tomáš Kubala. Nalezen byl u stolu úplně zkřehlý a sousedé nemohli ho od stolu ani odtrhnouti. Smrt zastihla ho asi v době, kdy na Budějovicku poklesla rtuť v teploměru pod minus 40 stupňů Celsia," vylíčil denní tisk jednu z mnoha tragédií.
„Když je jeden den 25 stupňů zimy a příští jenom 24 stupňů, namlouváme si slibně: Obleva," žertoval v novinovém sloupku již citovaný fejetonista Národní politiky Břetislav Jedlička Brodský. „Na nádražích čeká se večer na odpolední rychlík a ráno na večerní z předešlého dne," dodal. Provoz na dráze se v době nejsilnějších mrazů skutečně zastavil. „Ráno nevyjel z bratislavského nádraží jediný vlak. Též doprava městskou elektrickou drahou nebyla vůbec zahájena a na elektrické dráze Vídeň-Bratislava byla doprava uzavřena," uvedl v tyto dny brněnský list Moravská orlice.
V úterý 12. února 1929 v Praze zamrzla nejen Vltava, ale i Čertovka. „Protože zde je neobyčejně prudký tok, Čertovka nikdy nezamrzá. Až nyní při třiceti stupních mrazu. Příčinu zkoumala zvláštní komise mostního odboru, která zjistila, že při ústí Čertovky do Vltavy došlo k zamrznutí až na dno," vysvětloval tisk nebývalý úkaz.

Mast na omrzliny

Mnichovice, zima 1929

V led se měnily i mnohem větší toky, a dokonce i jižní moře. Zamrzl černomořský přístav ve Varně a řeka Sáva u slovinského Záhřebu, což se nestalo od roku 1880. „Nová vlna mrazu způsobila pokles teploty i v Bělehradě na 26 stupňů mrazu. Školy byly na osm dní zavřeny," informovala Národní politika.
Aby toho nebylo málo, národ kosila i chřipková epidemie: „Úmrtnost následkem chřipky stoupla tak, že v jediný den konalo se v Plzni dvacet pohřbů, což je zjev nebývalý." Ve městech byly kvůli zamrzlému potrubí velké problémy s dodávkami pitné vody a stav zvěře prý poklesl o 75 procent, většina zajíců či srnců prostě zmrzla. „Velmi trpí zaměstnanci elektrických podniků," soucítil tisk s řidiči tramvají. Na konečných stanicích se proto fasoval horký čaj a speciální mast proti omrzlinám.

Na konečných stanicích se fasoval horký čaj a speciální mast proti omrzlinám.

Ve čtvrtek 14. února 1929 jen na Moravě nevyjelo sto deset osobních vlaků. Denně se přitom umíralo nejen na mráz, nýbrž i na následky tepla, přesněji na nedokonalé spalování tuhých paliv. Právě 14. února takto zbytečně zemřel pětadvacetiletý kočí Josef Mende, zaměstnaný u českolipského řezníka Hellera: „Odešel do stáje svého zaměstnavatele, aby tam rozhřál zamrzlý vodovod, vedle něhož postavil kamínka s rozpáleným dřevěným uhlím.
Když se ve stáji oteplilo, přišla na kočího mdloba, z níž se již neprobral. Kamarád nalezl jej mrtvého, otráveného plyny. S kočím zahynul ve stáji i kůň."

Vláda proti bílé smrti

Šteherův mlýn, zima 1929

Pětačtyřicetidenní tuhé mrazy přiměly v půlce února novou československou vládu, aby boj s přírodními živly zahrnula do vládního prohlášení. „Jednoty spolupráce všech potřebujeme už v této hodině. Podstupujíce těžký zápas s přírodními běsy, musíme učiniti rukou společnou a nerozdílnou všechna nejmožnější opatření, abychom zvítězili proti zlobohu bílé smrti," uvedl v prohlášení nový předseda vlády František Udržal. Psal se pátek 15. února 1929.

Mrazy přiměly vládu, aby boj s přírodními živly zahrnula do vládního prohlášení.

A mrzlo i v dalších dnech. V neděli 24. února se z hostince v Rošilci na Třeboňsku vydal domů železniční zřízenec Jan Vácha. Ačkoliv to měl jen několik set metrů, zabloudil a umrzl. Bylo minus patnáct. „Nalezen byl teprve po čtyřech dnech železničními pensisty. Zůstávají po něm vdova a dvě dítky."
Ještě v pátek 1. března 1929 zmrzli dva další nešťastníci. Josef Charvát z Obory se vydal na nákup do Mirotic a cestou nazpět ho zastihla bílá smrt. Ve stejný den zmrzl cestou z výročního trhu v Sušici hajný František Šimek. „Jindy se na svatomatějskou pouť chodilo již ve svrchnících," posteskl si koncem února 1929 fotoreportér obrazového týdeníku Světozor nad sněhem zasypaným kostelem svatého Matěje v Praze. Slavnou Matějskou pouť totiž Pražané tradičně považovali i za symboliku blížícího se jara.

Očima kronikářů

Pamětní tabulka v Lítvínovicích u Českých Budějovic

Z vědeckého hlediska se arktickou zimou z roku zabývala například meteoroložka Svatava Křivancová z českobudějovické pobočky Českého hydrometeorologického ústavu, dnes už penzistka. Na základě statistických analýz zjistila, že pravděpodobnost výskytu podobné tuhé zimy je jednou za tisíc let. Příčinou mrazů z roku 1929 bylo soustavné zvyšování kontinentálního rázu počasí v důsledku setrvání rozsáhlého výběžku vysokého tlaku vzduchu, který zasahoval z Finska až do jižní Francie. A tím bylo zcela eliminováno proudění vzduchu z Atlantiku, které arktickým zimám ve středu Evropy obvykle dokáže zabránit.
Obecní kronikáři dokázali tisíciletou zimu vylíčit mnohem květnatější češtinou než meteorologové. „Letošní zimy budeme ještě dlouho vzpomínati se skrytým přáním, by se v takové krutosti již nikdy neopakovala," přál si autor pamětní knihy ze slezských Sedlišť na Frýdecku. A dodal: „Není pamětníka tak krutých mrazů."

Lidé žili jako ve sněžných hradech, neb okna v domech po celých 14 dnů ani nerozmrzla.


O zápisy z kroniky města Mnichovice se s Týdeníkem Rozhlas podělila tamní archivářka Klára Kabátová. A ukázala i unikátní snímky městečka z ledna a února 1929, jen v málokteré obci se totiž z arktické zimy zachovala i fotodokumentace. „Lidem zamrzá voda v noci i ve světnicích. Dobytek ve chlévech třese se zimou, jejichž stěny jsou obaleny jinovatkou. Ve studnách je ledová tříšť," citujeme z mnichovické kroniky.
Od počátku ledna nejen mrzlo, ale nebe pořád připomínalo roztrhanou peřinu. Kronikáři psali až o čtyřmetrových vrstvách bílé nadílky.
„Sněhu napadlo velmi mnoho. Lidé žili jako ve sněžných hradech, neb okna v domech po celých 14 dnů ani nerozmrzla," poznačil si kronikář ze Svatého Kopečku u Olomouce.
„A sníh padal a padal. Na silnicích byly prohozeny cesty pro jeden vůz a jen po určitých vzdálenostech byly udělány výhybky. Sníh sahal ke korunám stromů. Pták nezapískal, neporušená rovná bílá pláň beze stop zvěře," barvitě popisoval sněhové spousty i kronikář moravských Ivančic.

Pamětníci mrazů

Ledaři na Vltavě

Jaro přišlo s notným zpožděním, příroda ale nakonec hospodářům přece spravila náladu, jak to lze vyčíst třeba z pamětní knihy obce Mezná nedaleko Pelhřimova: „Teprve v dubnu se trochu oteplilo a sníh pomalu mizel. Práce v polích byly opožděny, ale pěkné jaro a léto mnoho napravilo. Úroda byla velmi dobrá."
A se zimou tisíciletí nakonec rázně zúčtovali i sloupkaři českých deníků, takto to v Českém slovu učinil spisovatel Karel Poláček: „Doposud jsme museli snášet, když staří pamětníci se nad námi vypínali, řkouce: ,Kdepak, teď jsou zimy k smíchu. Ale za našich mladých let - to byly zimy! Závěje na dva metry a mráz, jenž kosti lámal! Jo, jo! Teď už to není. Taky byli jinší lidi, a ne takoví nynější chcípáci. Teď nám pamětníci nemohou nic povídat. My od letoška jsme také pamětníci. My pamatujeme kruté mrazy, dvoumetrové závěje. Katastrofální bouře a přírodní poměry, jakých není pamětník!"

autor: Ivan Motýl
Spustit audio

Související