Když budeme dělat svou práci dobře, nezmůže proti nám neomalenost politiků nic, říká komentátor Petr Nováček

6. prosinec 2020

O své profesi mluví skoro jako o bitvě, v níž je potřeba zapomenout na vlastního bratra, natož na kamaráda. Politický komentátor Českého rozhlasu Petr Nováček si nedávno odnesl od prezidenta Miloše Zemana medaili Za zásluhy. Bylo těžké přijmout vyznamenání od politika, kterého roky kritizuje? Co obnáší pozice komentátora a jakou roli hrají v dnešním světě veřejnoprávní média?

Těžko můžu začít jinak, než vás poprosit o komentář k nedávným americkým volbám.

Sledoval jsem je jen zpovzdálí, ale vybavuje se mi zvolání filmového titulu „Bože, jak hluboko jsem klesla!“. Chování prezidenta Donalda Trumpa je další hřebík do rakve obrazu Spojených států. Ty pro nás dřív byly symbolem svobody a demokracie, ale kdo by je tak mohl brát při pohledu na to, jak politik po prohraných volbách odmítá opustit úřad? Tato krize politiky a politické kultury přesahuje hranice Ameriky. Ztrátu velkých myšlenek a odevzdání se praktikám marketingu pozorujeme po celém světě, naši zemi nevyjímaje. S mým kamarádem Honzou Hartlem jsme se před lety těšili na to, že teď přijde doba politických stran, které si vždy vytyčí tři konkrétní body, jež představí voličům, a v případě zvolení se zavážou k jejich naplnění. Samozřejmě jsme se toho nedočkali. Každá strana má dnes napsaný nějaký program, ale jde jen o nepotřebný cár papíru. Voliči se rozhodují na poslední chvíli a na základě výkřiků cirkusácky vedených kampaní. Doba ideových stran s myšlenkami se zřejmě přinejmenším ještě nějakou dobu nevrátí, pravděpodobně se toho nedočkám.

komentátor Petr Nováček

Právě jste získal medaili Za zásluhy. Není to pro vás problematické? Někdo by mohl říct, že když politický komentátor dostává od politiků ocenění, dostává se do střetu zájmů.

Nejde o první ocenění, které jsem dostal. Byl jsem třeba uveden do Síně slávy Českého rozhlasu a získal Cenu Ferdinanda Peroutky, obojího si vážím a v mých očích se od toho státní vyznamenání zase tolik neliší. Ve skutečnosti nejde o cenu „od politiků“, politici jsou jen prostředníkem jejího udělení. Návrh přišel od občana J. D., kterého raději nechci veřejně jmenovat, aby se nemusel nikde ospravedlňovat, a je pravda, že prezident tento návrh akceptoval a premiér ho kontrasignoval. Když jsem se to dozvěděl, svolal jsem k poradě pětici svých nejbližších přátel. Jednoznačně mi řekli, že to mám přijmout, že nemám myslet na Zemanův podpis, ale na to, že mi dává najevo vděk stát, pro který jsem toho už dost udělal, a tohle gesto vděčnosti si zasloužím. Naštěstí se můžu vždy odvolat na svou práci, která snad mluví sama za sebe. Řada mých přátel ke gratulaci přidala podivení nad tím, že jsem dostal ocenění od prezidenta, vůči němuž jsem tak moc kritický. Vážně nejde o cenu udělenou kamarádovi.

Udělal jste si mezi politiky nějaké kamarády?

Samozřejmě že když se člověk pohybuje v nějakém prostředí tak dlouho jako já, nemůžou z toho úplně zmizet lidské emoce. Bez vztahů založených na nich nemůžete nikdy všemu tomu dění a konfliktům doopravdy rozumět. Bez kamarádů v jádru událostí se o nich zkrátka nic nedozvíte. Ale musíte o mně vědět, že i když jste můj kamarád, tak jako komentátor vás nebudu váhat zničit. Jakmile říkáte voloviny, já nebudu dělat, že to neslyším.

U debatního stolu sedí (zleva) Petr Nováček, Daniel Kroupa (v popředí), Jindřich Šídlo, Jan Gruber a moderátorka diskuze Lucie Vopálenská

Jak to jde zvládnout? Do téhle situace se dostane dřív nebo později většina publicistů a psát negativně o práci lidí, ke kterým cítíme sympatie, je přece tak vysilující!

Jde nepochybně o emocionálně náročnou práci, která vyžaduje hodně síly zůstat pevný. Ale s tím se nedá nic dělat. Komentátor musí vystoupit na tribunu, zhlédnout zápas a pak popsat to, co viděl. Nemůže sejít na hrací plochu, obléknout dres a pokoušet se účastnit se hry, stejně jako nemůže vzít rozhodčímu píšťalku a chtít sám rozhodovat – musí mít vždy odstup, musí mít vždy cit pro objektivitu. Samozřejmě s tím, že jeho názor je jemu vlastní a vychází z jeho hodnot. Nemůže ale nechat prchlivost cloumat svým majestátem a své hodnoty nesmí upravovat podle toho, jestli někoho má nebo nemá rád.

Čtěte také

Jak podle vás rozhlas čelí dnešní době? Jak vnímáte skutečnost, že mnoho lidí už neposlouchá rádio, zato pravidelně navštěvuje internetové stránky Českého rozhlasu?

Dlouho jsem se s tím nemohl smířit, jsem přece ještě klasický rozhlasák, který pamatuje dobu, kdy se stříhaly a lepily pásky. Vždycky pro mě byl důležitější zvuk než obraz, od dětství jsem seděl před rádiem, a právě rádio pro mě vždycky bude tím, co dělá rozhlas rozhlasem. Dodnes ho poslouchám od rána do večera – hlavně Český rozhlas Plus, Radiožurnál nebo Vltavu. Vím, že takových nás už je málo, vy mladí lidé už sotva sledujete televizi, natož abyste vyhledávali rádio. Vy už máte sociální sítě, které to vše obsáhnou. Rozhlas s tím musí držet krok, což taky dělá. Jistě víte, že studia jsou vybavena kamerami. S obrazem se na internetu přenášejí už i koncerty rozhlasových symfoniků. Nevím, kam to povede, i když z důrazu na sociální sítě mám obavy. Možná jsem jenom škarohlíd, ale vzpomínám raději na doby, kdy se v novinách vedly dny a týdny trvající diskuse. Něco jste napsal, za dva dny vám přišly poštou reakce, na ty jste v dalším vydání zareagoval... I to se umělo vyostřit, ale pořád si to zachovávalo úroveň už jen díky časovému intervalu a větší obsáhlosti. Dnešní rychle házené krátké odsudky vedou leda ke vzniku žumpy, do které jsem nevstoupil a vstoupit nechci. Nevadí mi, když se dva lidé dostanou do křížku, vadí mi, když tomu chybí tolerance, ba i náznak inteligence. Přesto mi je jasné, že budoucnost patří něčemu, čemu nerozumím, a jen pevně doufám, že rozhlas přežije a bude nějakou garancí kvality. A také médiem pro ty, kteří se třeba ze zdravotních důvodů nemůžou spolehnout na vizuální informace. Jsem v tomhle ohledu optimistický, moji kolegové jsou vynalézaví a překonají jakoukoliv výzvu, stejně jako to dělali předchozích devadesát let.

Komentátor Českého rozhlasu Petr Nováček ve volebním studiu, ze kterého se vysílal speciál Radiožurnálu a Českého rozhlasu Plus

Se sociálními sítěmi souvisí krize důvěry v média, zejména v komentář a kritiku. Šíří se domněnky, že všechny vyřčené názory jsou stejně dobré, a že tedy není důvod věnovat čas jednomu z nich na úkor jiných. Jak se na to dá zareagovat?

Komentátor je člověk, který říká svůj pevný osobní názor na základě ověřených a kvalitních dat, která připravili jeho kolegové – právě v tom spočívá jeho hodnota. Samozřejmě je hrozné, že někteří nechtějí nebo nedokážou odlišit diskusní výkřiky od této poctivé práce. Nedá se ale dělat nic jiného než myslet na ty posluchače, kteří na kvalitní žurnalistiku nezanevřeli. Věřím, že jich je pořád dost a na své oblíbené komentátory nedají dopustit. Kvůli nim má smysl pokračovat.

Aby byl tento princip naplněn, je vyžadována profesionalita novinářů. Když se podíváte okolo sebe, vidíte ji?

Není tu zástup elitních komentátorů, ale nejsem ani skeptický. Vždycky je co zlepšit a vždycky se najdou tací, kteří tu práci dělají o kus hůř než jiní, ale nechci teď nikoho soudit, když jsem sám součástí toho prostředí. Mám pořád dost zkušených kolegů, ke kterým se pravidelně vracím, stejně jako vídám mnoho mladých lidí, u nichž si říkám: „Ten kluk, nebo ta dáma v sobě něco má!“ Vše závisí vždy na prostoru, který pro ně v médiích je – pokud nebude zlikvidován jinými zájmy. Pokud editoři budou hledat kvalitu, tak ji nakonec vždy najdou.

Prezident Miloš Zeman, Petr Nováček a Jan Pokorný

Jak vnímáte tlak, pod kterým se v Česku ocitají veřejnoprávní média? Pokud na něco můžeme být pyšní, tak je to stav našich veřejnoprávních médií v porovnání se zbytkem postkomunistické Evropy – stačí se podívat na Maďarsko nebo Polsko. Hrozí, že se k nim připojíme?

Jsem v rádiu přes dvacet let a vždycky jsme v něm cítili nějaký tlak, ne že ne. Máme za sebou ostatně hned několik velkých bitev jak v Českém rozhlase, tak v České televizi, která je na ráně vždycky jako první. Pamatuju si, jak se před dvaceti lety právě kvůli televizní krizi museli sejít poslanci v sobotu večer a Klaus se Zemanem se opozičně domluvili, což byla taky velká událost.

Nejsem tedy ve zvláštním šoku, že se zase něco děje. Nezbývá než spoléhat se na pevnost vedení a na profesionalitu všech zaměstnanců těchto institucí. Pořád věřím tomu, že když budeme dělat svou práci dobře, nezmůže proti nám neomalenost politiků nic. Musíme si udržet svou důvěru v parlamentní demokracii, kterou přece stále jsme, a v její proměnlivost. Po dalších volbách se rozložení sil zase změní a veřejnoprávní média budou v jiné situaci. V naší zemi pořád máme strany, které nechtějí posilovat svou moc okupováním rozhlasu a televize.

Petr Nováček jako host Lucie Výborné

Abychom se ale dočkali, než se dostanou k moci...

Nebojte se, my vydržíme. Nejsme Maďarsko, kde to je vážně špatné, ta země o svá svobodná média přišla a premiér Viktor Orbán je překryl svým zvláštním druhem vlastenectví. Není divu, že pro Maďary začala opět vysílat Svobodná Evropa. A nejsme ani Polsko, kde sice základní instituce a konkurence se soukromým sektorem stále fungují, ale samozřejmě se tam nyní nedějí úplně šťastné věci. Pořád k nim máme daleko.

S jakou formou tlaku jste se setkal vy osobně?

Bylo ho mnoho a v mnoha formách. Nejintenzivněji vždy působí nátlak silného ega, se kterým se musíte střetnout z očí do očí. Dělal jsem přes padesát rozhovorů s prezidentem Klausem, tak si to představte. Vyžadoval naprostou připravenost, a jakmile vás nachytal, bez váhání vás zlikvidoval. Ten nejzajímavější typ tlaku jsem ale zažil s prezidentem Zemanem. Všichni víme, že o novinářích smýšlí jako o žumpě, a tyto poznámky si nemohl odpustit ani při rozhovoru se mnou a s Honzou Pokorným. V důsledku jsem mu s trochou ironie poděkoval, že si na náš novinářský stav udělal čas, a prezident velmi rychle zareagoval slovy: „Ale vy přece víte, pane Nováčku a pane Pokorný, že vás dva do oné žumpy nepočítám!“ To je velmi rafinovaný typ nátlaku, kdy se někdo snaží si vás zavázat a udělí vám podobnou výjimku, za kterou jistě v nevyřčeném náznaku očekává vděčnost.

Čtěte také

Jak se vypořádat s lidmi, kteří v důsledku své rétorické schopnosti dokážou vyargumentovat prakticky cokoliv bez ohledu na faktičnost či morálnost jejich postojů?

To je jednoduché: nesmíte dovolit, aby jim to prošlo! Musíte tlačit, tlačit a zase tlačit! Proto jen nerad vidím, že dnes přední politici jako prezident či předseda vlády vyžadují, aby s nimi komunikoval výhradně nejvyšší představený daného média – to dřív nebývalo. Co z toho vyplývá? Ředitel nebo šéfredaktor jednak nemají čas na tak hlubokou přípravu, jednak si nemohou dovolit s ohledem nejen na své osobní postavení, ale předně na pověst instituce, kterou zastupují, pustit se s vysokým politikem do ostrého konfliktu. Jde o chytrý krok ze strany oněch politiků, na který by se nemělo přistupovat.

Často se o vás říká: „Mluví spatra, ne z papíru.“ Jde snad o vaše motto?

To je jednoduše důsledek toho, že jsem se narodil s šedým zákalem a několik operací, které jsem během života podstoupil, mi pomohlo jen velmi málo. Během studií jsem samozřejmě přečetl tisíce stran textu, ale nejde pro mě o příjemný proces. Proto jsem do rozhlasového studia nikdy nepřišel s papírem v ruce, snad s výjimkou pár čísel při předčítání volebních výsledků. Naštěstí jsem byl obdařen skvělou pamětí, která mi vždy posloužila místo poznámek. Z papíru otázky nekladu ani hlavě státu. Kolega mi jednou řekl: „Byl jsi posledních třicet let u každé politické události, nic z toho jsi nezapomněl, a přesto to děláš. To je unikum.“ Sám jsem nevěděl, že bych tím měl být výjimečný.

autor: Martin Svoboda
Spustit audio

Související