Jsme opravdu na správné cestě?
Švédského režiséra Rubena Ostlunda známe z několika mezinárodně ceněných snímků (V moci davu, Hra, Vyšší moc) a nyní se můžeme seznámit s jeho dílem nejnovějším, se Čtvercem, s kterým vyhrál festival v Cannes, zazářil na udílení Evropských filmových cen a ucházel se rovněž o Oscara.
Dosud platilo, že mezinárodně uznávaný tvůrce rozehrával buď příběhy komorní, vypravěčsky sevřené a zpravidla zkoumající jednání omezeného množství postav, které se ocitnou ve vyhrocených situacích, nebo naopak volil roztříštěnou strukturu, volné protékání na sobě nezávislých příběhů, spojených nanejvýš dějištěm, kterým je Švédsko. Ve Čtverci, kde skrze dlouhé, navenek netečné záběry důsledně uplatňuje jistý odstup a jakoby nezúčastněné pozorovatelství, se pokusil oba úhly pohledu spojit.
MULTIKULTI PRAVIDLA
Protagonistou je zde smolařský Cristian (Claes Bang mu věrohodně vtiskl narůstající bezradnost), kurátor muzea moderního umění, jenž se znenadání ocitne ve smyčce událostí, které poznenáhlu ohrožují nejen jeho dosavadní jistoty, ale zejména společenský status, když se ocitne v podezření, že se nechová „korektně“, jak to vyžadují multikulturní pravidla. Režisér ve svém mozaikovitě vystavěném filmu střídá žánrové polohy, vedle burlesky jej fascinují zejména působivě postižené okamžiky nejrůznějších, někdy i ponižujících trapností, ale především jej zajímají leckdy až bizarní paradoxy současného světa, kde se často uplatňují dvojí, ne-li trojí měřítka na tentýž jev.
PROSTĚ SE ROZHODNOUT
Hned na počátku spatříme výmluvnou ilustraci pořekadla, že každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán: když se ve snaze pomoci zapojí do fingované pouliční hádky, je okraden o doklady i peníze. A snaha dostat je zpátky roztáčí spirálu stále obskurnějších konfliktů, marně korigovaných hrdinovou snahou mírnit je, jak vyplývá z rozmluv s lidmi právem i neprávem z krádeže podezíranými. Cristiana tak spatříme v rozličných zátěžových situacích, ve které se vstřícně míněné akce pravidelně mění.
Začíná to vcelku neškodnými záležitostmi - třeba rozhovorem poskytnutým televizní reportérce, uklízečkou zameteným „uměleckým exponátem“, který považovala za rozsypaný písek, nebo titulovou čtvercovou plochou, součástí avantgardního projektu, která by měla být zosobněním jistoty a bezpečí při vstupu do takto vymezeného prostoru. Záhy však nastupují spornější okamžiky, týkající se svobody lidského rozhodování, ať již je to uvolnění „naší zvířecí podstaty“ při honosné sešlosti nebo provokující televizní reklama na zmíněný čtverec bezpečí - holčička, která do něho vstoupí, doslova exploduje.
OSTRAŽITÁ KINA
Základní otázkou, kterou film vytrvale zkoumá, je ovšem „ohleduplnost“ lidského počínání, spleti náhlých nápadů, impulzivních hnutí mysli, téměř povinně sešněrovávaných do vnucených pravidel politické správnosti, jak je vyžadována ve vztahu snad k čemukoli. Režisér přitom spíše jen naznačuje obtížnou řešitelnost takových stěží slučitelných požadavků, než že by přispěchal s vyslovením jednoznačné odpovědi. Čtverec je dílem asi přesmíru rozbíhavým, roztěkaným, motivicky rozdroleným, mnohdy přepjatým v konstrukci jednotlivých zápletek, nicméně varovným. Měli bychom si stejně jako režisér klást otázku, zda cesta, po které se suneme (nebo přesněji - po které jsme vláčeni), je doopravdy tou nejsprávnější. Přes zřetelnou provokativnost v uvažování o nejednoznačných hodnotách, kterých bychom se prý měli držet, zjevně tento film nepatří mezi divácky přitažlivé produkty. S ním se pojící výpovědní náročnost vedla k ostražitosti kin, která se mu spíše vyhýbala. Takže doporučuji si tenhle snímek vyhledat, a pokud jej už kina nabízet nebudou, sehnat si jej na DVD.
Už by měl být k mání...
