David Zábranský: Zbavil jsem se autocenzury

Jak moc je pro vaši tvorbu důležitý prostor? Například pražská Letná je ve vašich textech častým motivem. Stejně tak je velice konkrétním a důležitým prvkem určitý prostor ve vašem novém románu Za Alpami.

Pro mě je velice důležité ukotvení textu v něčem hmatatelném, konkrétním. Tuším, že to byl Robert Musil, kdo si do svého spisovatelského deníku napsal: „Detaily, detaily, detaily!“ No a letenské prostředí, to je pak takový můj trademark, poznávací znamení. Myslím, že to je dnes prostředí specifické, lze se na něm pobavit i se z něj poučit. Naše hra na vyspělý, tolerantní a kultivovaný Západ. Často dojemná, jindy pokrytecká. Snažím se z Letné udělat mytické místo, jako měl třeba Faulkner svůj smyšlený Yoknapatawphský okres. Čtenář nemusí Letnou znát ze svých reálných cest, stačí mu, že ji zná z textů. Mytická Letná!

Vaše divadelní hra Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, kterou uvedlo holešovické Studio Hrdinů, je divácky úspěšná. Podle mne jde o zábavný text. Ale vaše romány příliš humoristické nejsou...

No, záleží na úhlu pohledu... Humor má neskonale odrůd. A možná by nebylo od věci, kdybychom nemluvili o humoru, ale třeba o lehkosti. Jde o tu Kunderou proslavenou opozici lehkost a tíže. Je Kafka tragický, nebo komický? Je Thomas Bernhard tragický, nebo komický? Jsou díla sochaře Jaroslava Róny tragická, nebo komická? U každého dobrého umělce se podle mě jen těžko odděluje, kde končí vážnost a kde začíná smích. A právě tohle pečlivé odměřování, právě to instinktivní nalézání správných poměrů mezi vážností a nevážností dělá dílo dobrým dílem. Konkrétně pro spisovatele je naprostý základ umět trefit hranici mezi vážností a nevážností, najít škálu odstínů a vybrat si z nich. Vejít se do niky mezi absolutní vážností a absolutní směšností.

Při čtení vašich textů mám pocit, že jsou vystavěné na dvou pólech. Postavy jsou černé, nebo bílé, valéry příliš neznají.

Jsem v jádru dialektik. Baví mě myslet v opozicích, pomáhá mi to. Nevím, jestli to je přednost, nebo slabost.

Podle mě to patří k analytickému stylu psaní, který vám je nejspíš vlastní.

Možná. Je pravda, že s postavami často zacházím jako s nositeli symbolů, nějakých výrazných nálad nebo principů. Důležité ale je, že tuhle základní distribuci dejme tomu dobra a zla vnímám jen jako výchozí bod, jako jakési předběžné řešení, s jehož pomocí se pak snažím docházet k vyváženému středu, řekněme k nadhledu nebo ke strukturovanému celku. Extrémní postavy mi ve výsledku skládají komplexní společnost, aspoň se o to snažím. Je mi zcela cizí agitace, nikdy bych své knížky nepropůjčil k boji za nějaké nahodile vybrané dobro. Na to si netroufám a nelíbí se mi to. Služebné knížky mi jsou proti srsti.

Vraťme se prosím ještě k tomu prostoru. Pokud je tak konkrétní, jako ve vaší tvorbě, je možné z něj nějak vystoupit? Román Za Alpami vznikl na vašem rezidenčním pobytu v Broumově, daleko od Letné a jejích totemů kina Oko a Stromovky.

Když jsem pryč, cítím se svobodně, úplně se vypíná autocenzura. Daleko v Broumově si o Letné a o svých známých dovolím napsat cokoli. V těch chvílích jsem na Letné přítomný daleko intenzivněji, než kdybych seděl v letenském kinu Oko, jakkoli paradoxně to může znít. Ten pohled z dálky je zásadní. Pohled z dálky a z hlubin noci! V Broumově jsem psal od čtyř ráno ve ztichlé klášterní zahradě. V takových chvílích člověka ani nenapadne, že ho jednou někdo na Letné bude číst.

Tak se vám tam psalo dobře?

Samozřejmě, Broumov je magické místo. A stejně tak Atény a s trochou výhrad i Letná. Cítím se na těchto místech doma.

Čím vás Broumov tak okouzlil?

Klášterem, barokem a hlavně přírodními dispozicemi. Na jedné straně máte Broumovské stěny, na druhé Javoří hory. Ze severu i z jihu jste tam odříznuti bariérou, přírodními hranicemi. Jde o uzavřenost, kterou jsem tematizoval i v románu Za Alpami. Broumovsko je de facto ostrov, ideální místo ke stvoření nějaké utopie. O utopii se prostě nejde pokoušet někde, kde neexistují přirozené hranice. A možná to platí i o demokracii a svobodné společnosti. Ale zajeďte se tam podívat, to bude nejlepší. Když se budete snažit, zažijete cosi utopického. Takových míst je jen málo.

Hranice jsou v románu podstatným tématem.

Ano, hranice a bariéry. Ale třeba na Broumovsku vůbec nejsou na obtíž, naopak jsou zde velkým přínosem. Má smysl všechny hranice bořit? Nemyslím si, některé hranice podle mě mají smysl. Umění by se mělo starat především o dvojznačnost, o vyvažování, o opozici k unáhleným hurá akcím. Umění je v zásadě vždy konzervativní, ať už se tváří sebevíc výbojně.

O jiném druhu hranic jste mluvil i ve hře Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny.

V tomhle případě šlo o hranice mezi lidmi. Jedni mají dobrý vkus, jiní mají špatný vkus. Jedni jedí vepřo-knedlo, jiní jedí salát Caesar. Jedni volí Drahoše, druzí volí Zemana. Ta moje hra se snažila říct, že takto jednoduché to asi nebude, viďte?

Můžete definovat pojmy cizina, zahraničí a domovina? Podle mne to je totiž trojúhelník, ve kterém se vaše texty pohybují.

Cizina je něco nepřátelského, vyvolává strach z toho, co přijde z venku, kořenem je přece slovo cizí. Domovina je slovo neutrální až pozitivní, vyjadřující kladný vztah ke svému okolí, tam vidím zdravý přístup k věci. Samozřejmě se tento kladný vztah k domovu může proměňovat v nějaké fašizující tendence. Takové úvahy mi ale v dnešním Česku přijdou komické, nic takového tu necítím. Vidím jen módu vidět to tak, vidět fašisty všude kolem. Právě to se v poslední době snažím humorně s lehkostí tematizovat, tohle zaklínání a strašení se fašismem. No a ten poslední termín, zahraničí, to je pro mě slovo naprosto bezpříznakové, prostě všechno, co je za hranicemi.

Zpátky k humoru a k románu Za Alpami. V tom moc lehkosti nebylo.

U mě se to pravidelně střídá. Před románem Za Alpami jsem napsal takovou hodně lehkou a rozvernou knihu o první republice, takže teď zas došlo na temnější strunu. Humor je sice i v knize Za Alpami, ale nejspíš je ho méně. Ono totiž to téma není úplně lehké.

Tématem je uprchlictví. A možná bychom měli upřesnit, že je na něj nahlíženo trochu jinak, než jak nám ho servírují média.

S tím se pojí jedna zábavná historka. Mám agentku, která by ráda knihu nabídla v Německu, kde se děj z velké části odehrává. Ale ještě před vydáním knihy mě upozornila, že pro německý trh by bylo dobré tam postavu toho nynějšího uprchlíka dopsat. Ze je sice hezké, že se o nich mluví, ale to prý nestačí. Žádný tam není, jsou to jen objekty. A Němci by tam prostě rádi viděli živého a mluvícího uprchlíka.

Byl by to hrdina kladný, nebo záporný?

To nevím, protože jsem dopisování uprchlíka samozřejmě odmítl! Ale možná je důležitější, co tahle historka vypovídá o současném Německu. Jakého uprchlíka by chtěli, abych do knížky napsal? Vraha? Nebo naopak nějakého miláčka? A pokud bych dopsal vraha, co by to znamenalo? Ze jsem... odpůrce uprchlíků? Ale to bych asi rovnou byl i odpůrcem člověka, viďte! A tak dále. O tom ta knížka ve finále je. O nesvobodě, o pokrytectví, o lhaní si do kapsy, o malosti, která se vydává za bůhvíjakou velikost.

V čem tedy to uprchlictví spočívá?

Kniha je v širokém smyslu o odcházení z místa, kde se člověk narodil. Hrdinka odchází už v roce 1977 z tehdejšího Československa do Spolkové republiky Německo, kde se mění v Němku, nebo zůstává Češkou, hranice jsou v tomhle případě nejasné. Češka, nebo už Němka? Román se snaží najít odpověď na otázku, jak moc si člověk dokáže ponechat svou identitu... No a pak se děj dostane až do roku 2015, kdy přichází takzvaná uprchlická krize, a hrdinka reaguje způsobem, který v Německu vzbudí poprask. Ona, sama uprchlice, kritizuje německé vítání uprchlíků. Začnou na ni pořádat hony, snaží se ji zesměšnit, paralyzovat ji...

Dokážete si verbalizovat, proč píšete?

Tyjo! ... Řekl jsem tyjo, a přitom to vím. Protože jsem zatím nenašel nic, co by mě uspokojovalo víc. Ta chvíle, kdy něco vznikne, je znovuzázračná, stejně jako je každé narození dítěte zázrak, přestože planeta je přelidněná. Člověk se prostě nesmí vyděsit, když přijde do knihkupectví a tam uvidí regály plné knih. Ty plné regály v nejmenším nedegradují proces tvorby a její výsledek. Já jinak vším rychle pohrdnu, holt jedináček. Kdybych dostal bavoráka, tak mě baví den. S psaním je to jiné.

Důležitá jsou pro vás i ocenění na tomto poli.

Ano, je to tak. Chtěl bych literární cenu, proč by ne. Kdybych dělal ve firmě, chtěl bych stravenky. Musel bych být idiot, kdybych začal tvrdit, že si vařím doma a že stravenky nepotřebuju, a dokonce ani nechci.

Co pro vás ocenění za literaturu znamená?

Důkaz, že knížku četla nebo aspoň držela v ruce nějaká porota čili čtenáři. A čtenáři jsou při psaní a vydávání knih také důležití, jsou součástí celého toho řetězce, pokud se nepletu. A když už jsme u čtenářů, s poslední knížkou jich přibylo. Musím říct, že se díky tomu spojení se čtenářem cítím pevněji v kramflecích. Dříve jsem na kritiku z literárních kruhů reagoval dost podrážděně, teď už mi skoro vůbec nevadí.

Cítíte se silnější?

Určitě. Hodně to souvisí i s mojí veřejnou angažovaností. To byla velká škola. Musel jsem najít sám sebe, začít úplně od začátku, osvobodit se. Zbavil jsem se díky tomu autocenzury, začal jsem říkat, co si myslím. Bez toho podle mě umění dělat nejde a já vůbec nezávidím kolegům, kteří se nechali zahnat do tepla nějaké party nebo do tepla nějaké ideologie. Možná to byl záměr nechat se otlouct a říkat věci, které si člověk opravdu myslí. Nahlas a bez obalu.

V mezičase, když zrovna nepracujete na obsáhlejších dílech, píšete glosy do internetového magazínu Vice. Nemáte pocit, že to může ovlivnit vaše beletristické psaní?

Já se psaním sloupků bavím, a dokonce mám pocit, že kdyby se mi skrze psaní sloupků podařilo přenést jakousi odlehčenost i do mojí beletrie, tak to bude jenom pozitivní. Moje prózy byly někdy zatěžkané, někdy možná skutečně nadmíru.

Zatěžkané čím?

Introspekcí a především zaumnými větami. Toužil jsem, aby v mých větách nic nepřebývalo, a hle, ono se po čase třeba ukázalo, že v nich něco spíš chybí. Moje řeč někdy prostě neplynula úplně přirozeně. Odpovědnost za napsaný a svázaný knižní text? Tak něco. To svázání a vydání mě vlastně vždycky nějakým způsobem děsilo, snažil jsem se pak kvůli tomu psát a mluvit jako kniha, jak se říká. Viděl jsem v psaní něco nelidského. Byl to omyl. Všechny knihy jsou nakonec ze života, a tam taky patří.