Boje žádostivá Eliška Junková

20. duben 2018

„Kdyby se měl každý ptát, zda odměna je hodná rizika, nebylo by závodníků.“ Slovům Elišky Junkové musí rozumět každý sportovec. Jako Věra Čáslavská, Monika Sáblíková nebo Ester Ledecká byla i slavná česká automobilová závodnice ženou, před jejíž urputností smekal celý sportovní svět. Uspěla na scéně, jež bývala a dosud je vyhrazena pouze mužům, a svou odvahou mocně předběhla dobu. Je tomu přesně devadesát let.

„Pro německou velkou cenu, stačilo nám vyslat ženu, arci když je taková, jako paní Junková! “ psal v roce 1927 v Rozhlásku Lidových novin nadšený Eduard Bass poté, co sebevědomá dcera z početné olomoucké rodiny triumfovala na prestižním závodišti v Nurburgringu. Její životní jízda ji však teprve čekala.
O rok později na věhlasném sicilském Targa Florio oslnila celý svět a vysloužila si přízvisko Královna volantu. Od slavného závodu v květnu uplyne devět desetiletí. Co všechno tomu předcházelo a jak se příběh ženy, které odmalička říkali Smíšek, odvíjel dál?

TOULAVÁ KREV

„Začínám století,“ odpovídala Eliška Junková na otázku, kdy se narodila. Konkrétně to bylo 16. listopadu 1900. Na svět přišla jako Alžběta a jméno si změnila až v začátcích své závodnické kariéry, protože jí v zahraničí stejně všichni říkali Eli nebo Eliza - jméno Alžběta se totiž do cizích jazyků překládá jako Elisabeth. Vyrůstala v rodině poměrně zámožného olomouckého majitele stavebního zámečnictví Kašpara Pospíšila i s třemi sourozenci, další čtyři děti Pospíšilovým zemřely.
„Dětství jsem měla bezstarostné, a proto se na ně příliš nepamatuji,“ uvádí Junková ve svých memoárech Má vzpomínka je bugatti. Přesto jí něco utkvělo. Třeba stará lípa na zahradě, v jejíž koruně si užívala svou „splendid isolation“ a kde se urputně učila cizí jazyky. Po otci totiž zdědila toulavou krev a toužila cestovat. Už v dětství mluvila velmi dobře německy, na reálce přibyla angličtina i francouzština. Jazyky jí tedy šly samy. Měla je brzy potřebovat.

NA PRVNÍ POHLED

Jako šestnáctiletá nastoupila do olomoucké filiálky Pražské úvěrní banky. Poprvé se dostala za moravské hranice, do Vídně i Budapešti a ještě později do Prahy, která jí učarovala. Stejně jako její šéf, o šest let starší disponent Čeněk Junek. Brzy se jí začal dvořit, ale měl smůlu -Bětka v té době ještě netoužila po spořádaném manželství, ale spíš po šplouchání moří a šumění palem.
Její sen měl jméno Cejlon, ale brala všechno: v roce 1920 vyjela s bratrem Stanislavem do Francie. Pracovala jako zahradnice na Azurovém pobřeží, poznala Monte Carlo a připravovala se na velkou cestu přes Španělsko, Gibraltar, severní Afriku a indický subkontinent - až na vysněný ostrov v Indickém oceánu.
„Zeny, které jen zaslechly o mém rozhodnutí, považovaly mne za jistou mrtvolu,“ vybavila si ten čas ve svých memoárech.
Naštěstí se Španělům dvacetiletá obyvatelka Československa zdála podezřelá a nalodit se na britskou loď směr Indie taky nešlo, nedostala vízum. Dostalo se jí však jiného zážitku. Se svými francouzskými zaměstnavateli vyrazila na první výlet automobilem. A když pak po návratu do Olomouce zjistila, že automobilismu propadnul i její milý Junek, nechala se zapsat do autoškoly.
O Vánocích spolu vyrazili do Paříže a na Champs-Elysées narazili na výstavu nejnovějších výrobků automobilového průmyslu. „Oči nám přecházely a hádali jsme se do krve, který typ vyvolit za krále těch bohatýrů,“ vyprávěla Eliška Junková. „Až jsme stanuli před bugattkou ozdobenou věncem za slavné vítězství v Brescii. Byla to láska na první pohled.“

KRÁSNÁ DVOJICE

Na začátku dvacátých let měly v Československu řidičák asi jen dvě stovky žen. Předsudky vůči něžnému pohlaví za volantem byly stokrát větší než dnes. Když Eliška s Junkem na autosalonu v Paříži stanuli před věhlasným Ettorem Bugattim s žádostí o dodávku vozu z Alsaska do Prahy, kdo ví, co si „Le Patron“, jak se Bugattimu říkalo, vlastně myslel. Každopádně se v té souvislosti o Československu zmínil jako o „nějaké té nové asijské zemi“. Nemohl tušit, že cizokrajný pár, který ho v Paříži oslovil, proslaví záhy jeho značku po celém světě.
V té době už byla Eliška za Čeňka Junka provdána. Vzali se v červnu 1922 v Platýzu na Národní třídě. A nedali by bez sebe ránu. Když Čeněk začal závodit, seděla mu Eliška po boku jako spolujezdkyně. Bylo to jezdecké školení vyššího stupně. „Neúnavně jsem hltala každý Junkův pohyb, při kterém jeho ruce ve zlomcích vteřin plnily příkazy mozkového centra, a vrývala si je do paměti jako poučení pro svou vlastní jízdu,“ vylíčila budoucí závodnice iniciační okamžiky své automobilové dráhy.
V září roku 1924 se pak stalo to, co se prostě muselo stát. Eliška Junková se posadila za volant závodního vozu Bugatti typu 30 zvaného „tank“ a na trati Lochotín-Třemošná v Plzni absolvovala svůj první samostatný závod. Vyhrála ho. A napřesrok zvítězila v kategorii cestovních vozů i v daleko prestižnějším závodě Zbraslav-Jíloviště, zatímco její manžel dominoval v kategorii vozů závodních. „Krásná sportovní dvojice“, jak je novináři titulovali, si užívala ovací obecenstva. Nebylo u nás v té době o moc víc populárních sportovců a snad ani - dnešním jazykem řečeno - „celebrit“.

V KRAJI GEPARDA

Brno-Soběšice, Dubí-Cínovec, Šeberák u Rumburka, Knovíz-Olšany, Karlovy Vary, Ecce Homo, Praha-Hřebenka... Tam všude Eliška v prvních letech své závodnické kariéry sbírala vavřínové věnce vítězů. Věhlas odvážné dámy se šířil Evropou a v roce 1926 ji poprvé pozvali závodit do zahraničí - šlo o „strašlivý závod do vrchu o Velkou cenu Švýcarska na Klausenpassu. Váhala jsem se souhlasem, až naléhavá přímluva paní Bugattiové způsobila, že jsem pozvání přijala.“ Junková dojela druhá, ale přímý souboj o ženské prvenství v závodním automobilismu bezkonkurenčně vyhrála. Její úžasný čas nikoho ani nenapadlo porovnat s časy jejích soupeřek...
O rok později už Elišku nemohla minout ta nejtěžší šoférská zkouška - na Targa Florio, závodě v hornatém sicilském kraji proslulého Lampedusova Geparda „a ještě vykřičenější mafiánské historie, v kraji divokých krás, vyprahlých lét a dějinného důstojenství,“ jak píše řidička ve své vzpomínkové knížce.
Napoprvé to ale na Sicílii Junkové nevyšlo. Hned po startu začala bojovat s tuhým řízením, které se nakonec zablokovalo docela. Závodnice se svou bugattkou narazila do skály a skončila v příkopu. Chuť si spravila o pár měsíců později v Nurburgringu, kde „v obličeji černá jako Čenstochovská madona, ale jako pravá Moravanka žádostivá boje“ získala Velkou cenu Německa. Okruh, na kterém později triumfovali Jackie Stewart, Clay Regazzoni nebo taky Michael Schumacher a kde po havárii téměř uhořel Niki Lauda, má v análech vítězů dosud zapsáno jméno jediné ženy - Elišky Junkové.
Kdo mohl v Nurburgringu tušit, že oslnivý vzestup po celé Evropě obdivované ženy již brzy přeruší osudová rána. Ale nepředbíhejme. Na jaře roku 1928 se Eliška opět vydala na slunnou Sicílii, kde nechala kus svého srdce. A kde měla i tolik smůly. „Těšila jsem se na karavany hýkajících oslů i na staré dobré známé z domků při silnici, na krásné pohledy na modré moře a zasněženou Etnu, na rozkoš z jízdy.“

LA MIA TARGA

Závod Targa Florio v tom roce startoval 6. května čtyři minuty před devátou ranní. Na startu byla největší závodnická esa té doby: Chiron, Campari, Nuvolari, Maserati... a samozřejmě Junková.
Hned po startu se její bugattka vřadila mezi nejrychlejší vozy, po druhém okruhu dokonce Eliška vedla. Ve čtvrtém okruhu se jí však ve stoupání do Caltavuturo začal zahřívat motor, který jí zkřížil plány v závěrečné pátém kole, jež mělo být jejím nejrychlejším. Ztratila mnoho drahocenných minut, nadto v prudké zatáčce vjela na balvany, které v předešlých kolech na trati nebyly. Měnila pneumatiku a pospíchala k cíli. Jako první žena v historii proťala cílovou pásku Targa Florio, skončila celkově pátá. Získala však hned několik pohárů - za nejrychlejší kolo, za nejlepší amatérský výkon, navíc i dámskou cenu.
Doma ji čekalo slavnostní uvítání, záplava květin a plné ulice nadšených lidí. V salonku na Wilsonově nádraží jí gratulovali zástupci kanceláře prezidenta republiky i italského vyslanectví, kamarádi sportovci i fotoreportéři. Následovala triumfální cesta domů, do bytu v Lucerně, ve žluté bugattce, v níž na ni ale zbylo jen sedadlo spolujezdce. Za volant totiž usedl hrdý manžel. Zástupy lidí na ulicích dlouho nepřestávaly vyvolávat její jméno. „Byl to prostě Den mého života. Praha mi splatila lásku, kterou jsem já ji milovala,“ vyprávěla poté Eliška.

JAKÝ TO TALISMAN?

Čeněk Junek byl ve dnech Eliščina kolosálního sukcesu své ženě nablízku. Těšil se z jejího štěstí, podporoval ji. Ale byl to závodník.
Myslel na vlastní klání, chvěl se vzrušením jen při pomyšlení na nadcházející Velkou cenu Německa, termín byl stanoven na 15. července. Jako náhradního řidiče uvedl svou ženu, která mu před startem zapnula na ruku nárameček, talisman pro štěstí.
Slunce nad Nurburgringem nemilosrdně pálilo a Junek vyrazil od startu skvěle. Jenže na konci prvního kola měl zpoždění. Zastavil u depa a promazal řízení, prý šlo ztuha. Horko se stupňovalo, přibývalo defektů, vyjetí z dráhy. Junek měnil i svíčky, ale hned zčerstva vyrazil na trať. V šestém kole však na změklém asfaltu dostal smyk, jeho vůz se rozbil o skálu. Šofér byl na místě mrtev. „Když jsem se s Čeňkem loučila, byl tak, jako by pouze spal. Jen hlavu měl ovázanou. Sejmula jsem mu náramek z ruky a hodila ho do Rýna. Jaký to talisman pro štěstí?“ ptala se legendární sportovkyně sama sebe ve chvíli z nejtěžších. Po smrti manžela oznámila, že sama už závodit nebude. Nebylo jí ani osmadvacet! Konec její kariéry zarmoutil bez přehánění celý sportovní svět. Zít ale Eliška rozhodně nepřestala. Uskutečnila svůj dávný sen a vydala se na Cejlon, kde na popud samotného Ettoreho Bugattiho zkoumala možnosti exportu vozů do Indie a na Srí Lanku. Po návratu domů se z bytu v Lucerně, jenž jí příliš připomínal manžela, přestěhovala na hradčanský Úvoz, do domu, na jehož místě dnes sídlí švédské velvyslanectví.

PŘEŽILA VŠECHNY

Na Krásné vyhlídce, jak říkala svému novému příbytku, byla skutečně šťastná. Místo skýtající velkorysý pohled na Petřín a Strahovské zahrady jí připomínalo Svatý Kopeček u rodné Olomouce. Její den tu začínal kolem šesté hodiny. Těšila se z východů slunce i rychlých ranních návštěv, stejně jako z příchodu jara, kdy chodívala Vlašskou uličkou na tramvaj na Malostranském náměstí a sledovala zázrak pukajících pupenů.
Byla nejrychlejší ženou světa a nad svými kolegy by zvítězila i v dlouhověkosti a sportovní „produktivitě“. Přežila všechny závodníky své éry a všechny jezdce značky Bugatti. V průběhu své závodní pětiletky dokázala víc než jiní za dlouhá desetiletí. Zemřela krátce po svých devadesátých třetích narozeninách dne 5. ledna 1994. Nikdy nezahořkla a ze života se radovala bez ohledu na režim, který zrovna panoval, v dokonalém souladu se svým mottem. Znělo takto: „Člověk nemůže být veselý, kdykoli se mu zachce. Ale může se o to vždycky snažit.“

Spustit audio

Více o tématu