Jiřího Kratochvila „hra doopravdy“

Jiří Kratochvil

Osmdesáté narozeniny slaví 4. ledna spisovatel Jiří Kratochvil. Dobrý důvod poslechnout si četbu z jeho románu Uprostřed nocí zpěv. Natočil ho v roce 1991 režisér Jaromír Ostrý s herci Miroslavem Středou a Karlem Bartoněm, na Vltavě ho můžete poslouchat od 17. ledna jako desetidílnou četbu.

Proč nebýt aspoň trošku sentimentální, když je tohle vlastně článek k narozeninám? A omlouvám se i za to, že následující vzpomínku nevyprávím poprvé: nedlouho po sametové revoluci mi kdosi dal obálku s rukopisem, jehož autora jsem ke své ostudě neznal. Začal jsem to číst v Lužánkách na lavičce a od první věty jsem té knížce naprosto propadl. Byl to román Jiřího Kratochvila Uprostřed nocí zpěv a já si dodnes pamatuji své nadšení a jakousi až fyzickou úlevu, ba skoro až vděčnost, že v české literatuře dokáže někdo napsat něco tak hluboce osobního a současně politického, především ale až cortázarovsky magického, co se přinejmenším vyrovná mým tehdy milovaným světovým autorům. A od té doby jsem pak už pak nad žádnou českou knihou nic podobného nezažil.
O pár měsíců později už jsme s Jirkou Kratochvilem spolu seděli v literární redakci brněnského rozhlasu; on měl stůl po Přidalovi, já po Skácelovi. Ale to nás nijak neomezovalo: myslím si, že většina pořadů, které jsme tehdy spolu vymýšleli a občas i natáčeli, by v následujících letech už neměla v rozhlase šanci. Vzpomínám si například na erotickou programovou řadu Něžné povídky pro Vltavu - a také na Kratochvilovy hravé montáže, v nichž vždy ze dvou Borgesových povídek stvořil povídku třetí, ještě originálnější než slavné originály...
Snad i proto jsem jako motto ke své rozhlasové adaptaci románu Uprostřed nocí zpěv použil právě dvě Borgesovy věty, které měly bez dlouhého vysvětlování objasnit formální princip celého románu - to aby se posluchač v tom úžasném bludišti neztratil. Protože ony věty ale nebyly součástí románu, Jiřímu se to myslím moc nelíbilo. A tak jsem se k adaptacím Kratochvilových textů zase dostal až skoro po třiceti letech, narozeninovou povídku Vejce dokončujeme právě v těchto dnech.
Protože Jiří Kratochvil slaví osmdesátiny, připíjím mu těmito slovy: Pro mě je Jiří Kratochvil nejmladším českým spisovatelem, jakého znám - a to protože je nejhravějším. Nejen formálně, ale především ve snování svých magických příběhů. V době, kdy český literární provoz zahlcují otrocky realistické knihy, kterým ke Kratochvilem pohrdané „sorele" často chybí jen ten socialistický přívlastek, jako jeden z mála udržuje tisíciletou tradici vyprávění jako magie a hry. A že to není hra nevázaná, o tom svědčí i jeho vzpomínky v knize Bleší trh: zakázaný autor, který dopoledne napíše povídku a odpoledne ji spálí, protože mu ji v této podobě a době nikdo nemůže otisknout, i to je Kratochvilova „hra doopravdy".