Já jsem vlastník a nemusím nic!
Režisér a dramatik Jiří Havelka se nepozorovaně vkradl na naši, možná i na vaši domovní schůzi a pak napsal divadelní hru a scénář filmu Vlastníci. Takhle jednoduché to jistě nebylo, i když autor zřejmě vycházel z vlastních zkušeností. Ve svém filmovém debutu vyklenul nosný dramaticko-komediální oblouk, který spolehlivě drží zápletku.
Věrohodně vylíčil houstnoucí atmosféru mezi účastníky schůze a vytvořil přesné charakteristiky postav. Snímek zasazený do uzavřeného prostoru vzdáleně připomíná Dvanáct rozhněvaných mužů Sidneyho Lumeta či jejich ruskou repliku, film Dvanáct Nikity Michalkova. Přestože jde o komedii, směle se s nimi může srovnat.
Vlastníci jsou ovšem ryze čeští. Dějová zápletka - naléhavost řešení problémů chátrajícího domu, kvůli nimž se opakovaně scházejí majitelé bytů, je našinci důvěrně známá. Stejně jako projevy osobních, povýtce sobeckých zájmů bránících dosažení rozumné dohody. Film proniká do hloubky lidských povah, jejichž podoba tiše naznačuje i celkový neradostný stav společnosti.
Ale aby nedošlo k omylu - mluvíme tu o komedii, při níž se (skoro) celou dobu báječně bavíme. Jenže s každou další minutou dynamického vývoje příběhu jako by přibyla do hrnečku smíchu kapka hořkého pelyňku. Obojí je umně přimícháno do skvěle napsaných dialogů, trapných situací, do mezilidského napětí, které se ve stísněné místnosti dá téměř krájet.
K zvlášt světlým stránkám patří výkony představitelů Vlastníků. Všichni jsou tu „hlavní“. Dagmar Havlová exceluje jako zlomyslná domovní klepna, Jiří Lábus v postavě suverénního vlastníka („můžu všechno, nemusím nic“) i obhájce starých pořádků je až bolestivě přesvědčivý, Pavla Tomicová coby zazobaná provozovatelka bytového hampejzu skvělá, pomaleji chápajícího souseda Švece (David Novotný) bychom rádi pozvali domů na bábovku... Každá postava má své nezaměnitelné místo, každá je individualitou a zároveň typem.
Vznikla vynikající komedie, jakých se u nás nerodí moc.
