Extrémně odhalená Katarína Máliková

Je to hodně smutné album, což ale vůbec nekoresponduje s tím, jaká je Katka osobně. Droboučké stvoření s obrovskýma živýma očima a nevyčerpatelnou energií opravdu nepůsobí dojmem autorky písní, po nichž máte chuť jít si udělat hodně černé kafe. A už vůbec byste na první pohled neřekli, že tahle bezprostřední mladá žena je hudební talent, který se rodí nejvýš jednou za desetiletí.

Narodila jste se na Horehroní, což je region s bohatou folklorní tradicí, ale taky temný kraj, kam lidé z měst jezdí na dovolenou, ale zase se rádi vracejí domů. Jaké to bylo, vyrůstat pod hřebeny Nízkých Tater?

Přemýšlím, ke které oblasti v Čechách bych Horehroní přirovnala, žádná mě nenapadá... Na Slovensku se už léta vše velmi centralizuje a život v malých regionech není jednoduchý. Pocházím z dělnické rodiny, s hudbou naši moc společného neměli, ale měli ji rádi. I když jsem vyrůstala na venkově, fungovala tam komunitní centra jako folklorní soubor, základní umělecká škola. Mohla jsem se angažovat v různých spolcích a nadto jsem měla vynikající učitele, jak ve škole, tak v kroužcích. A rodiče mi v ničem nebránili, když jsem jim ve čtrnácti řekla, že bych ráda studovala hudbu, nic nenamítali. Takže i když jsem vyrůstala v ponurém kraji, měla jsem štěstí na lidi.

Léta jste zpívala ve folklorním souboru. Byl folklor Horehroní určující pro vaši životní volbu, rozhodnutí studovat hudbu, stát se zpěvačkou a skladatelkou?

Myslím, že by se to stalo, i kdybych nepocházela zrovna z Horehroní. Formující byla pro mě základní umělecká škola, na hodinách klavíru jsem už trochu tušila, že se budu hudbě věnovat. Měla jsem i výtvarné období, tyhle dva světy se ve mně v dětství prolínaly. Ale zkusila jsem hudbu.

Zaujalo mě, že jeden ze svých prvních koncertů jste prý odehrála pro místní v horehronské obci Polomka, odkud pocházíte. S jakou odezvou se tam vaše etno fúze setkala?

To bylo nejtěžší publikum. V té době byla moje kapela ještě v zárodku, skládala jsem teprve své první písničky, takže jsem hodně recitovala a byl to spíš takový poetický večer. Ale přišli všichni, kdo byli zrovna doma, včetně tetek v krojích, ve kterých jinak chodí jen v neděli do kostela. Měla jsem obrovskou trému, ale bylo to nádherné, dokonce mě přijali i konzervativci, kteří si jinak potrpí na autentický folklor. Vždyť’ říkám, že jsem měla štěstí na lidi kolem!

Po maturitě jste se vydala na Vysokou školu múzických umění do Bratislavy. Byl to velký předěl?

Mělo to ještě takový mezistupeň, kdy jsem nějaký čas strávila v Banské Bystrici, na chvíli se vrátila domů a pak už jsem šla do Bratislavy, odkud jsem jezdila i do Prahy. Vždycky mě to táhlo někam dál a dál. Když už jsem se někde nudila a přečetla všechny knížky v místní knihovně, musela jsem jinam. Takže ten proces byl postupný, jako u mě všechno, žádný šok se nekonal.

V Bratislavě žijete už šest let. Nenapodobíte nakonec některé své vrstevnice, třeba Katarzii, a nepřesídlíte do Prahy?

Zrovna o tom přemýšlím. V zimě se do Prahy přestěhovala moje manažerka a mám tu i spoustu kamarádů, kteří přišli právě z Bratislavy. Když chce člověk poznat víc lidí a víc se naučit, asi by měl ze Slovenska zamířit sem. Mám to, pravda, blíž do Vídně, ale to je úplně jiný, vzdálený svět.

Kraj, z něhož jste vzešla, výrazně inspiroval vaše první album Pustvopol, kde jsou vedle folklorních inspirací ve vašich autorských skladbách i původní lidové písně z obcí jako Telgárt, Bacúch, Polomka... Jak jste se k nim dostala? Přes folklorní sborníky, nebo klasickou sběratelskou cestou?

To bych si moc přála, tu osobní cestu. Dokonce jsem i takový amatérský etnologický výzkum prováděla, natáčela jsem třeba vyprávění jedné šestadevadesátileté paní. Ale měla jsem spíš štěstí na velmi vzácné zdroje - některé písně jsem našla na starém elpíčku Horehronie, které kdysi vydal skladatel a sběratel Svetozár Stračina, jiné skladby jsem znala od dětství z vlastní zkušenosti. Vybírala jsem písně, které jsou pro mě něčím hudebně zajímavé, určitě ne odrhovačky, které nastoupily do módy začátkem 19. století. Ty písně se mě musely dotknout, naštěstí zdrojů kolem bylo dost, i když třeba v těch sbornících jsem pro sebe nic zajímavého nenašla.

Slovenský folklor byl vždy takový temnější, na rozdíl od českého, který je spíš do vesela. Vnímáte to podobně?

Asi ano, český folklor se vyvíjel pod vlivem Německa, některé naše písně se přesto trošku podobají, ale spíš slovenské a moravské, než slovenské a české. Na Slovensku máme zkrátka jinou tradici, ale myslím, že jazyková blízkost a vzájemné sympatie tu rozdílnost vždy překonávaly. Je pravda, že naše mentalita je zádumčivější, Češi zase mají svůj absurdní humor. Ale ty protiklady nás na sobě, myslím, vždycky přitahovaly.

Deska Pustvopol měla velký úspěch, obdržela jste za ni hudební ceny a ve výročním žebříčku World Music Charts Europe jste s albem skončila na 23. místě z téměř osmi stovek nahrávek -výš než slavní The Klezmatics. Otevřelo vám to cestu k novým kontaktům?

Myslím, že až tak ne. Cítila jsem se sice chvilku jak princezna, ale že bych proto měla víc koncertů v zahraničí, to ne.

Ani se vás po tom úspěchu nepokusili ulovit do komerční pop-music?

Tak na to nejsem ten správný materiál! (smích) Já jsem ten undergroundový typ divné zpěvačky, která se cítí blbě v telce a ve standardním showbyznysu se chová jak slon v porcelánu. Nikdo mě do komerce nelákal a myslím, že už se to ani nestane. Mám na hudbu jiné nároky a asi bych nedokázala napsat třeba hit pro rádia. Neříkám, že by mi to neulehčilo život, ale svoje hudební přesvědčení už oklamat nedokážu a v rádiových hitech se nějak nedokážu najít.

Katarína Máliková|foto: Barbora Dolinajová,Radioservis

Co se vlastně skrývá za titulem vašeho nového alba Postalgia?

Název alba a jeho koncept u mě musejí být vždy stoprocentní. Líbilo se mi slovo „postalgie“ a přemýšlela jsem nad jeho různými významy. Znamená nostalgii nad něčím, co ještě možná přijde? Nebo něco jiného? Až časem jsem zjistila, že postalgii už někdo definoval jako vzpomínku na to, co se mělo stát, ale nestalo. Co si někdo vysnil, ale nikdy nerealizoval. Nejsem si vlastně jistá, zda jsem s tím slovem pracovala v jeho původním významu, každopádně mi ale poskytlo možnosti ke spoustě výkladů.

A co se třeba ve vašem životě mělo stát, ale nestalo?

Každý člověk asi někdy zalitoval toho, že se mu nesplnilo nějaké tajné přání, ať už v životě, nebo v kariéře. Já nejsem výjimkou, skoro bych řekla, že se mi to děje na denní bázi. A tenhle zvláštní pichlavý pocit zklamání prostupuje celým albem Postalgia.

Jsou pro vás vaše nové písničky jakousi autoterapií?

Jsou velmi osobní. Myslím, že na nové desce jsem se extrémně odhalila. Zpracovávám tu velmi intimní témata, která mě provázejí poslední tři roky. Velmi zvláštní bylo, když jsem nové písně hrála na koncertě poprvé. V publiku seděla i moje mamka! Naštěstí zachovala dekorum.

Kompletní znění rozhovoru si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.