Jiří Macháček & Mig 21: Máme otevřenou cukrárnu!
V roce 1958 se poprvé vznesly do vzduchu stíhačky MiG-21. A rychlý byl i vzestup kapely Mig 21, založené přesně o čtyřicet let později. Skupině soustředěné kolem kytaristy a skladatele Tomáše Poláka a herce, zpěváka a textaře Jiřího Macháčka se vyhnuly propady i krize a už přes dvě dekády je stálicí českého hudebního showbyznysu. Na novém albu Džus noci pracovala v době, kdy kvůli covidu nešlo koncertovat, a její členy prý deska zachránila „před utonutím v moři beznaděje“.
Promítla se doba, která muzikanty napůl odstavila od práce, do vzniku nových písní?
Tomáš Polák: Úplně zásadně. Nám, autorům, poskytla prostor k soustředění. Připomínalo mi to naše staré dobré časy kolem roku 2000, kdy jsme ještě měli čas sednout si nad novými věcmi a neřešit nic jiného.
Jiří Macháček: Ta doba vyloženě volala po naději. Naději, že pandemie skončí. Vlastně jsme těmi písničkami tlačili na to, aby se zase vrátilo to, co známe, aby svět znovu fungoval.
A netrpěl kapelový duch? Přece jen jste byli spíš sami než s ostatními.
Jiří Macháček: Vlastně bych řekl, že díky technologiím jsme zase tak sami nebyli. Hodně jsme si telefonovali a posílali si různé nápady, verze. To propojení bylo docela intenzivní. Taky se dík covidu podařilo přivést na album mnohem víc hostů, než by se asi povedlo normálně, protože muzikanti měli víc času. Každý byl nakonec rád, že mohl tu dobu vyplnit hrou a tvorbou. To nás všechny asi zachránilo před smrtí uchlastáním. Nebo utonutím v bažinách beznaděje. (smích)
Jak vlastně vaše písničky vznikají? Je první textový nápad, téma skladby?
Jiří Macháček: Téma písničky určuje naopak hudba. A není to ani tak téma, myšlenka písně, jako spíš pocit. Pro ten teprve v textu hledám verbální vyjádření. Je to, jako kdyby člověk dostal kus šutru, ze kterého musí udělat sochu. Což nemá znít pejorativně vůči hudbě, naopak, demosnímky, co dostávám od Tomáše, už nesou určitý kompaktní pocit.
Tomáš Polák: Písnička ve stadiu zrodu musí mít nějakou jasně definovanou emoci, která nemusí být rovnou vyjádřená slovy, ale téma by tam mělo být aspoň ve skrytu naznačený. Čeština je trochu kostrbatý a drhnoucí jazyk, a tak hudební motivy doplňuju takovou svou svahilštinou, plnou souhlásek „t“, „r“, „d“, „k“.
Jiří Macháček: A přestože ty shluky souhlásek nenesou žádný význam, může ten kvákanec předznamenat tvar následně použitého slova.
Tomáš Polák: Takže, ve zkratce, nejdřív vzniká hudba, potom text. (smích)
Pro Mig 21 je typický optimismus a humor. Nové skladby jste psali v době, kdy měl člověk hodně těžkou hlavu. Jak obtížné bylo dostat do textů nadhled, vtip, lehkost?
Jiří Macháček: Doufám, že v nich vtip a nahled vůbec jsou, to asi posoudí až posluchač. Jinak si ale myslím, že právě v časech, kdy se naděje jakoby vytrácí, jí jde člověk o to víc naproti. Nemá chuť psát, jak je všechno špatný a že bude ještě hůř. Naopak. V těžkých dobách chceme vidět svět tak, jak ho máme rádi. A jak bysme ho zase rádi viděli. Řekněme, že v tom byla pandemie pro mě jako autora vlastně inspirující.
V létě jste se po pauze zase vrátili na koncertní pódia. Jak moc vám živá vystoupení scházela?
Jiří Macháček: Strašně. Ani jsme si ze začátku neuměli představit, jak nám bude živé hraní chybět. Nemyslím existenčně, ale opravdu existenciálně. Zjistili jsme, že to je něco, co nás nabíjí, co bytostně potřebujeme. No a po tom vyhladovění se najednou v létě otevřela cukrárna a my jsme do ní vtrhli. A zjistili jsme, že naši fanoušci do té cukrárny vtrhli společně s náma. Takže ty první koncerty po odmlce byly o vzájemném vychutnávání se po prožité hladovce.
Čtěte také
Na Džus noci jste pozvali několik osobností, od Eriky Stárkové a Marthy Issové po Matěje Rupperta anebo Radka Škarohlída z kapely Hentai Corporation. Písničky s jejich featy už vznikly s tím, že by v nich mohli zpívat hosté?
Tomáš Polák: Vlastně jo, třeba Tykej mi byl nejdřív duet, pak se nám ale zdálo, že by tam byl zapotřebí ještě třetí kumpán, který v té písničce udělá ještě trošku jinej vír. Roman Holý nám doporučil Radka Škarohlída, který, jak se ukázalo, byl jako třetí kumpán ten nejkumpánovatější.
Jiří Macháček: Hostovačky se, myslím, nerodí jinak než kvůli tomu, že si o ně písnička sama řekne. Posloucháte ji třeba v pětadvacáté verzi a najednou vám dojde, že na verzi číslo šestadvacet by to chtělo toho a toho. Je to, jako když člověk improvizovaně vaří. Jídlo už máte skoro hotový, ale řeknete si, co když tam loupnu ještě tohle?
Diskografie Mig 21 není nijak početná, za dvacet tři let pět alb. To nové nadto vychází po sedmileté pauze. Předpokládám, že to je daň za to, že pro málokoho ze skupiny je hudba hlavní náplní života. Nebo je v té střídmosti i něco jiného?
Jiří Macháček: Je to jinak. V porovnání s ostatními kapelami opravdu píšeme písničky mnohem dýl, a tak nevydáváme alba s takovou kadencí jako většina kapel okolo. Už jsme o tom kolikrát přemýšleli a mě osobně nenapadá lepší vysvětlení, než že jsme v tvorbě prostě pomalejší.
Tomáš Polák: Je to i tím, že se snažíme dát každé písničce maximální možnou péči, abychom s ní mohli žít třeba ještě dalších deset let. Aby nevznikla narychlo, jen tak do počtu.
Jiří Macháček: Mohlo by se třeba ukázat, že nová písnička už za půl roku nikoho z kapely nebaví.
Tomáš Polák: Dřív jsme jich pár do počtu napsali a pak jsme si s nimi nevěděli rady. Byly nedotažený, neměly tu péči. Od té doby se snažíme každou píseň dotáhnout, donosit. Abychom ji měli rádi i za delší čas.
Ani písničky ale nemládnou. Máte pořád na repertoáru i takové, které sice chtějí fanoušci, ale vy už je hrajete jen se skřípajícími zuby?
Tomáš Polák: Ne, to ne. Aspoň já mám všechny naše písničky pořád rád. A když už nás třeba otravují, dají se na koncertech vždycky zahrát trošku jinak.
Jiří Macháček: Někdy se v kapele shodneme na tom, že od některé z písní bychom si mohli na nějaký čas odpočinout. Nebo lehce změníme její formu. Anebo se na koncertním play listu přesune na jiné místo, což je dobré i pro to, aby se nám koncerty nezmechanizovaly. Ale v zásadě taky nemám problém zpívat ani ty takzvaně nejohranější věci, pořád z nich mám radost.
Už tu byla řeč o začátcích Migu 21 před těmi více než dvaceti lety. Zpětným pohledem to vypadá, že jste se prosadili, sotva jste hrábli do strun. Bylo to tak?
Jiří Macháček: Je pravda, že v začátcích jsme měli jen asi devět, později snad dvanáct písní, což znamenalo, že nám chybělo nejmíň deset písniček k tomu, abysme mohli udělat plnohodnotný koncert. Jenomže my už tehdy měli vyprodané haly a kluby, takže jsme to řešili tak, že jsme některé písně hráli víckrát za večer. Kupodivu to prošlo… (smích) Ale zažili jsme samozřejmě i období, kdy to s návštěvností nebylo tak slavný. Nějak jsme tím vším prošli.
A co vztahy v kapele? Osobní problémy, krize, ponorky, ty jste, předpokládám, taky zažili?
Jiří Macháček: Předpokládáte správně. Ale zdoláním takových situací vzniká nová hodnota. Jsou krize, co kapelu rozloží, a taky krize, které ji posílí. A vzhledem k tomu, že jsme po třiadvaceti letech pořád spolu, tak nás asi krize spíš posílily.
Tomáš Polák: Je prostě třeba vždycky ukázat na viníka, potrestat nevinného…
Jiří Macháček: …a obnovit nadšení z projektu. (smích)
Z nové desky sem tam vykoukne nostalgie. V písni Ptáček zpíváte o návratu šedesátek, v Hurá o staré fotce na dně skříňky a vztahu, který je už asi minulostí. Je i tohle rozpomínání jedním z témat desky?
Jiří Macháček: Musím souhlasit, že se nostalgie na pár místech desky objevuje, taky jsem si to uvědomil. Snažil jsem se najít sám pro sebe vysvětlení, ale nebyl jsem schopen přijít na nic lepšího, než že prostě stárnu. A sentiment starcům sluší. I když, pravda, musí tam být ještě jiný šperk. (smích)
V písničce Jedině láska jako by se muzika propojila s vaším právnickým vzděláním. Věcně vypráví o rozpadu manželství a o tom, co následuje. Co bylo impulzem k napsání tohoto textu?
Jiří Macháček: Já myslím, že k napsání zrovna téhle písničky nebylo moje právnické vzdělání úplně nutné. Vznikla spíš na základě pocitů, které jsem měl v nedávné době, kdy se rozešlo hned několik dvojic mých kamarádů. Několik párů, o kterých jsem si myslel, že jim se to nikdy nestane.
Na nové desce je i píseň Svoboda není levná věc. Jste z generace, která si ještě pamatuje totalitu, ale velkou část života už prožila v demokracii. Je pro vás svoboda i po třiceti letech pořád tou zásadní hodnotou?
Jiří Macháček: Samozřejmě jsem si už za ta léta uvědomil, že jsme v devadesátkách vlítli do svobodných časů možná až moc po hlavě. Aniž bysme tušili, co to vlastně svoboda je. Mysleli jsme si, že je bezbřehá, že může existovat bez nějaké vlastní zodpovědnosti. Byli jsme mladí a doba přála tomu, aby člověk žil naplno, téměř bez hranic. To, že svoboda něco stojí, že se za ni něčím platí, nám docházelo až postupně. Myslím, že tohle zjištění je něco, co je nám společné. A nemyslím nás, co tady sedíme za stolem. Myslím naši generaci.
Kapely dřív vystupovaly na předvolebních mítincích nebo otevřeně podporovaly určité strany. Byli byste dneska ochotni podpořit nějaké politiky?
Tomáš Polák: Záleželo by na politické situaci a osobě, o kterou by šlo. Ale vzít si na sebe dres politické strany a jít zpívat na mítink, to je pro nás těžko představitelný.
Jiří Macháček: Nikdy jsme nevystupovali na podporu politiků nebo politických stran za peníze, o něčem takovém jsme ani nepřemýšleli. Ale pravda je, že jsme podpořili profesora Drahoše ve druhém kole poslední prezidentské volby, nezištně a bez nároku na honorář. Což byla výjimka ze zásady.
Tomáš Polák: Míchat hudbu s politikou nechceme.
Jiří Macháček: Hudba sama je přece politika. V konečném důsledku.
Politici se sice rádi obklopují známými umělci, ale když přijde krize, hodí vás přes palubu. Nebo se stát v průběhu covidu postavil ke kultuře jinak?
Jiří Macháček: Mám dojem, že záchrana a podpora kultury nebyla jednou z hlavních priorit, kterou stát měl. A to říkám možná ještě dost laskavě.
Tomáš Polák: Převládl takový ten tón, že umělec má tvořit hladový…
Jiří Macháček: Ne, radši to vůbec nerozvíjej. To by byla jen voda na jejich mlýn.
Tomáš Polák: Takže jsem nic neřekl. Vyškrtnout ze zápisu. (smích)
Celý rozhovor s Jiřím Macháčkem a Tomášem Polákem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Host: Pavel Hrdlička, filmový střihač a člen kapely MIG 21
Proč jezdí střihat filmy do francouzské Bretaně? Čím je práce střihače výjimečná? A jak to bylo s přijímáním Jiřího Macháčka do kapely MIG 21? Moderuje Jaroslav Sedláček.
-
Ve škole mi při zpěvu učitelka říkala, abych jen otvíral pusu, směje se Jiří Macháček
Hudbu má Jiří Macháček zřejmě v genech a byla jeho snem. Skupina Mig 21 vznikla v roce 1998, první album pak v roce 2001.
-
Nemysleli jsme si, že děláme něco nepřístojného, vzpomíná Jiří Macháček na svůj mystifikační pořad
Když se rozdával talent, šel si pro něj několikrát. Vystudovaného právníka, herce a hudebníka jsme mohli slyšet i jako moderátora Českého rozhlasu.
