Jeden rok v životě Pabla Picassa

2. září 2018
Pablo Picasso v roce 1932 ve svém ateliéru před obrazem Henriho Rousseaua Portrét ženy z roku 1895

Letos na jaře uvedla televizní stanice National Geographic seriál Génius: Picasso. V tomto hraném snímku se pokusila přiblížit život a tvorbu jednoho z nejvýznamnějších výtvarníků 20. století. Možná ještě lepší možnost, jak poznat jeho dílo, respektive alespoň část z něj, nabízí londýnská galerie Tate Modern. Zaměřila se sice ,,jen" na jeden rok ze života Pabla Picassa, ale zato na dobu pro něj velmi důležitou. Na rok 1932.

Snad téměř každý rok z Picassova života by vydal na zajímavou výstavu či film. Ale rok 1932 byl pro něj skutečně významný, svým způsobem přelomový. Londýnská výstava, jejímž podtitulem jsou slova „Láska, sláva a tragédie", chronologicky, měsíc po měsíci provází dílem a životem Pabla Picassa v dané době.

„Dílo, na kterém pracujeme, je jako deník psaný den po dni," prohlásil tehdy malíř. A výtvarným deníkem je i expozice v Tate Modern. Do jisté míry možná odpoví na otázku, jaký Picasso byl. I když snad nejlépe jej charakterizoval někdy na konci třicátých let jeden francouzský grafolog, který jej neznal a jemuž anonymně předložili krátký malířův rukopis. Výtvarníkovu povahu popsal těmito slovy: „Prudká a nevyrovnaná, plná zvratů, roztříštěná, bolestná, smutná a ozářená inspirací. Jeho písmo se prodírá vpřed utrpením, krví, násilím, vlídností, láskou, náhlou něhou a hněvem. Se svými silnými kontrasty a svými úponky, které tě přichytí a drží, připomíná pomalý a vytrvalý pochod v lese plném lián..."

Láska

Není žádným tajemstvím, že Picassův život provázela spleť vztahů s mnoha ženami. Jeho manželství s balerínou Olgou Chochlovou (vzali se v roce 1918) provázelo již delší dobu zvyšující se napětí. Vánoce roku 1931 sice strávil v Paříži se svou rodinou a přáteli, ale zároveň tehdy během týdne dokončil malý obraz nazvaný Zena s dýkou. Ztvárnil v něm surrealistickou noční můru, v níž žena vraždí svou sexuální soupeřku.

Rok 1932 tak pro něj znamenal vášnivý vztah s Marie-Thérése Walterovou, mladší o osmadvacet let, kterou znal již od roku 1927 a která mu také často stála modelem. Marie-Thérěse mu poskytovala útěchu a zároveň byla jeho múzou.

Proto na současné výstavě najdeme řadu obrazů, v nichž Picasso svou milenku ztvárnil. Unikátní je například trojice obrazů, které vytvořil ve svém pařížském ateliéru během pouhých tří dnů, mezi 22. a 24. lednem 1932, a nazval je Odpočinek, Spánek a Sen. Vyjádřil v nich svůj vztah ke dvěma ženám svého života, manželce Olze a milence Marie-Thérése. Její tvář je zcela patrná v tom posledním plátně, tedy ve Snu.

Přesto se malíř s Olgou nerozvedl; jedním z důvodů bylo to, že se nechtěl dělit o majetek. Jejich manželství tak trvalo formálně až do její smrti v roce 1955.

Sláva

Rok 1932 byl pro Picassa mimořádně úspěšný. V pátek 26. února se mu podařilo prodat v aukci obraz La Coiffure z roku 1905 za ohromující částku 56 tisíc franků. Komerční úspěch se však brzy rozplynul kvůli nastupující hospodářské krizi. V létě však uspořádal v pařížské Galerii Georges Petit svou první velkou retrospektivní výstavu. Představil na ní dvě stě dvacet pět obrazů, sedm skulptur a šest knih, které ilustroval. Byl sice uznávaným výtvarníkem již předtím, ale tehdy se stal opravdu slavným, stala se z něj celebrita.

Je až s podivem, že vernisáže výstavy 16. června se Picasso nezúčastnil; raději byl v kině. Možná to vysvětlují jeho slova, která v době příprav zachytil výtvarný kritik Tériade, jenž je potom den před vernisáží zveřejnil v listu L'Intransigeant. „Někdo se mě ptal, jak bych uspořádal tuhle výstavu.,Spatně,‘ řekl jsem mu. Protože je jedno, jestli výstava, stejně jako obraz, je uspořádána dobře, nebo špatně. Záleží na soudržnosti myšlenek. A když tahle soudržnost existuje, jako v těch,domácnostech‘, které se obejdou bez dohadování, všecko se nakonec urovná samo.“

Právě tuto velmi úspěšnou retrospektivu připomíná v současné expozici šestý výstavní sál nazvaný Sláva (ty ostatní mají jen názvy jednotlivých měsíců roku 1932). Je zde tak například malířův autoportrét z roku 1901, klasický portrét jeho ženy Olgy z roku 1923 či dva portréty jejich syna Paula z dvacátých let. Tato část výstavy tak zároveň představuje všechna předchozí Picassova tvůrčí období: modré, růžové či kubistické.

Výstava v roce 1932 však nebyla zdaleka první, kterou Picasso v Paříži uspořádal. Již v létě roku 1901 připravil tehdy nadějnému začínajícímu mladému malíři vlivný obchodník s uměním Ambroise Vollard výstavu, na níž představil šedesát čtyři Picassových pláten. Většinu z nich vytvořil Picasso nedlouho před jejím zahájením ve svém ateliéru na Montmartru. Pracoval tehdy skutečně horečně, někdy dokončil i tři plátna v jednom dni...

Tragédie

Druhý rok třicátých let však malíři nepřinesl jen slávu a vášnivou lásku, ale jeho závěr poznamenala vážná nemoc Marie-Thérése. Sportovkyně, výborná veslařka, v listopadu po koupání v řece Marně onemocněla, vypadala jí značná část jejích krásných blonďatých vlasů. Tuto nešťastnou událost Picasso reflektoval v několika plátnech i grafikách, které jsou představeny v desátém, posledním výstavním sálu. Naštěstí se Marie-Thérése uzdravila a její vztah s Picassem pokračoval až do roku 1936, kdy ji v jeho loži vystřídala fotografka a modelka Dora Maar. Již o rok dříve porodila Marie-Thérése Picassovi dceru. Doufala, že si ji Picasso -už kvůli dceři - jednou vezme, to se však nikdy nestalo. V roce 1977, čtyři roky po malířově smrti, spáchala sebevraždu.

Picasso v Británii

Geniální malíř navštívil Spojené království pouze dvakrát. Poprvé v roce 1919 spolu s Ďagilevovým Ruským baletem, pro jehož produkci Třírohý klobouk v divadle Alhambra na londýnském Leicester Square navrhoval kostýmy. V britské metropoli pobyl spolu se svou manželkou Olgou od 25. května do 3. srpna. Celou dobu bydleli v hotelu Savoy, z jehož apartmá maloval na rozhraní 19. a 20. století Claude Monet své úžasné pohledy na Temži. Není však známo, že by si Picasso byl Monetova pobytu ve stejném hotelu vědom. Návrhy pro balet tvořil v ateliéru v nedaleké Floral Street. Byl již uznávanou osobností; malíř a výtvarný kritik Roger Fry jej pozval na večeři, další umělecký kritik pro něj uspořádal několik obědů.

Podruhé navštívil Británii až v roce 1950, kdy se chystal na mírovou konferenci do Sheffieldu. Své rozhodnutí však změnil poté, co britská vláda odmítla udělit víza mnohým delegátům, takže zůstal jen pár dnů ve venkovském domě Rolanda Penrose, Picassova velkého obdivovatele a kurátora několika jeho výstav v Británii.

Avšak Picassova tvorba se v průběhu minulého století představila v Británii nesčetněkrát na různých výstavách, poprvé v listopadu 1910 v rámci expozice nazvané Manet a postimpresionisté. Velký úspěch pak zaznamenalo v roce 1938 představení Picassova proslulého obrazu Guernica, a to zejména v kultovní Whitechapel Gallery. Největší zájem veřejnosti pak vzbudila výstava Picassových prací v roce 1960 v tehdejší Tate Gallery, dnešní Tate Britain. Od 6. července do 18. září ji navštívilo čtyři sta šedesát tisíc lidí.

Například britský malíř David Hockney viděl tuto expozici osmkrát! Právě pro tuto výstavu použil britský tisk poprvé výraz „blockbuster“, do češtiny překládaný jako „trhák“. Nejprve se v souvislosti s výtvarným uměním objevil v časopisu Tatler, od té doby je běžným termínem až do dnešních dnů.

Mnozí pamětníci také nedají dopustit na velkou výstavu v Hayward Gallery v roce 1981, na níž byly mimo jiné představeny Picassovy školní sešity, do nichž si malý Pablo přes protesty učitelů kreslil. Z doby nedávné si připomeňme alespoň dvě expozice - Picasso a moderní britské umění, kterou v roce 2012 uspořádala právě Tate Britain, a nevšední přehlídku mistrových portrétů o čtyři roky v Národní portrétní galerie. Takže bez nadsázky lze říci, že Picassova tvorba je více než častým a velmi vítaným hostem londýnských galerií.

Pochopit zpěvy ptáků

Výstava v roce 1960 se bezpochyby líbila i královně Alžbětě II. V doprovodu svého manžela prince Filipa, matky a sestry Margarety tam strávila dvě hodiny. Expozicí je provázel kurátor Roland Penrose, který jim také poskytl odborný výklad.

Letos si na návštěvu Picassovy výstavy dvaadevadesátiletá panovnice již čas nenašla. To samozřejmě nic neubírá na její kvalitě, vždyť o ní britský tisk napsal, že to je expozice, kterou uvidíte jednou za život. Je opravdu možné si ji v tom nejlepším slova smyslu užít, obdivovat krásu i hloubku mistrových pláten, kreseb, grafik i několika skulptur. A není třeba o nich příliš - a zbytečně - přemýšlet.

Dejme na Picassovu radu, za níž můžeme považovat jeho slova z poloviny třicátých let: „Všichni chtějí pochopit malířství. Proč se nesnaží pochopit zpěv ptáků? Proč milují noc, květinu, všechno, co člověka obklopuje, aniž se to snaží pochopit? A přitom když jde o malířství, lidé chtějí chápat. Byli by alespoň s to pochopit, že umělec pracuje z nutnosti, že umělec je malá částečka světa, že jeho přítomnosti není třeba přikládat větší váhu než tolika jiným věcem přírody, jejichž půvab si nepotřebujeme vysvětlovat? Ti, kdo se snaží vyložit nějaký obraz, jdou obvykle špatnými cestami. Před několika dny mi Gertruda Steinová celá šťastná oznámila, že konečně rozluštila, co znázorňuje můj obraz. Jsou to, řekla, tři hudebníci. A zatím to je zátiší.“

Spustit audio
autor: Jaroslav Beránek