Být na očích, to není fajn

Zuzana Slavíková před prázdninami propůjčila svůj hlas třem poťouchlým čarodějkám - Soudným sestrám. Znalcům Terryho Pratchetta netřeba vysvětlovat, že jde o první z řady audioknih Úžasné Zeměplochy, která u nás dosud nebyla vydána.

Netušila jsem, že jste se narodila v Českých Budějovicích. Vaše rodina je z jižních Čech?

Ne, máma je rodilá Brňačka a táta pocházel z Bělé pod Bezdězem. V Českých Budějovicích byli oba v angažmá. Tam se seznámili, tam se vzali a tam jsem se narodila. Krátce potom táta dostal nabídku do Brna do Mahenky, tedy činohry tehdejšího Státního divadla. Máma se mnou byla v Budějovicích dva roky sama a pak odešla taky do Brna. Nejprve do Večerního Brna a po čase se oba sešli v Mahence.

Tatínek si prý nepřál, abyste se hlásila na JAMU. Čím byste tedy byla, kdybyste vyhověla jeho přání?

Chtěla jsem být psí doktorka.

A proč nejste psí doktorka?

Protože moje studijní výsledky tomu neodpovídaly. Já jsem vlastně moc nevěděla, čím chci být. Uvažovala jsem o filozofické fakultě, že by mě možná bavilo učit češtinu a dějepis, ale táta si přál, abych se přihlásila na práva. Zkoušky jsem sice udělala, což je s podivem, ale nevzali mě. Naštěstí. Po maturitě jsem byla zaměstnaná v brněnském rozhlase. Začínala jsem jako technička u magnetofonu, potom jsem povýšila na asistentku režie v činoherním oddělení a tu a tam jsem si zahrála nějakou malou roličku. Tak takhle já se dostala k rozhlasu. Ale pak, když jsem poprvé přišla do rozhlasu jako studentka herectví, jsem měla šílenou trému. Popadla mě hotová panika z mikrofonu a dlouho trvalo, než jsem se jí zbavila.

Takže jste si herectví nakonec stejně prosadila...

Tenkrát se mi ani moc studovat nechtělo, byla jsem v rozhlase spokojená. Ale naši do mě pořád šili, že si mám udělat vejšku, že s gymplem nejsem nic, no tak jsem to zkusila.

Proč vás táta od JAMU zrazoval?

Táta vůbec nechtěl, abych šla k divadlu. Máma mi jednou vypravovala takovou historku: Když jsem byla malá, chodila jsem do Pírka, to byl brněnský dětský rozhlasový soubor, jako jsou v Praze dismančata. Táta se jednou přišel podívat na nějaké představení a říkal: „Tak to je v pohodě, ta k divadlu nepůjde." Pak jsem se dozvěděla, že když jsem šla dělat přijímačky na herectví, můj otec obešel členy komise -svoje herecké kolegy - a žádal je, ať mě neberou. Pokud to prý nebude stoprocentní, ať mě bez milosti vyrazí. Nakonec jsem byla ráda, že to vyšlo i s touto „antiprotekcí" a napoprvé. Dneska rozumím, proč to táta nechtěl.

,,Herectví je zaměstnání pro silnější povahy. Táta vždycky říkal, že u divadla je devadesát procent pláče a dřiny a jenom deset procent radosti a ocenění," říká Zuzana Slavíková.|foto: Martin Pekárek / CNC

V čem tomu rozumíte?

Protože herectví je divný zaměstnání. Tak například všechny svátky hrajete. Rodiny jsou pohromadě, ale vy hrajete, aby se mohly bavit. Je takový bonmot, že normální člověk dělá všechno pro to, aby nemusel pracovat, zatímco lidi od kumštu dělají všechno pro to, aby pracovat mohli. Častokrát člověk dělá věci, které mu nejsou po srsti, zkrátka je to zaměstnání pro silnější povahy. Táta vždycky říkal, že u divadla je devadesát procent pláče a dřiny a jenom deset procent radosti a ocenění.

Taky to tak cítíte?

Asi to tak je, ale já jsem na to byla připravená. Šla jsem k divadlu bez falešných očekávání. Netoužila jsem po slávě, nečekala jsem peníze. Vlastně když jsem začala být známější, bylo mi to spíš nepříjemné. Jen jsem začala mít na jevišti větší trému. Být na očích, to není fajn.

Jaké to bylo na škole?

Vzpomínám na to ráda. To bylo ještě předrevoluční období, ale už takové uvolněné. Byli jsme dobří spolužáci a měli jsme výborné učitele. Herectví nás učila Jana Janovská. Všechny nás měla moc ráda. A my ji. Byla sice velmi přísná, ale výborný pedagog.

V čem to spočívá? Jaký musí být dobrý pedagog herectví?

Uměla věci rozebrat, vystihnout podstatu problému, a hlavně nás naučila řemeslo. Herectví vás nikdo nenaučí, ale řemeslo vás naučit může. Když pak přijdete ze školy do praxe, jste vyjukaní jako čerstvě vyoraná myš. A máte buď štěstí a dostanete se mezi lidi, kteří mají chuť vás dál učit, což platí zejména o režisérech; anebo máte smůlu a nedostanete práci, takže se nic nenaučíte. Anebo se setkáte s režisérem, který neumí pracovat s hercem, chce rovnou výsledek a neumí vás k němu dovést. A právě Jana Janovská nás na přechod do praxe připravila, jak nejvíc to šlo.

Vaše první angažmá byla ona už zmíněná Mahenka, kde byl tatínek několik sezon uměleckým šéfem. To on vás přijímal?

Kdepak! V té době už šéfem nebyl, já bych tam za těch okolností nikdy nešla! Nás - myslím tím velkou část našeho ročníku - přijímal Otto Ševčík. To byl výborný režisér, i když někdy dokázal být pěkně protivnej. Měl velkou výsadu: on jako jediný směl kouřit v hledišti Mahenovy činohry! Z každé strany měl kbelík s vodou... Byla to krásná doba. Člověk byl nerozkoukaný, do zákulisních problémů ještě neviděl, najednou stál vedle těch bardů, kterých si tolik vážil, a hleděl na ně s obdivem.

V Mahenově činohře jste si zahrála krásné role. Pak jste odešla do Divadla bratří Mrštíků.

Jenže se mi po Mahence stýskalo. Po tom historickým baráku. Já v něm vyrůstala. Táta už byl po smrti. Každé divadlo má svůj „čuch", některé vám zavoní a jiné ne. Mahenova činohra je v tomhle ohledu jedinečná. A navíc jsem začala mít pocit, že „chodím do práce". Ze po mně nikdo nic nechce, že se nikam neposouvám, a že je to špatně. Dokonce jsem se šla ptát do své oblíbené kavárny, jestli by nepotřebovali číšnici. A pak jsem dostala nabídku angažmá v Divadle pod Palmovkou.

Jak moc osudové pro vás bylo moderování soutěže Nejslabší, máte padáka?

Nemyslím, že to bylo zrovna osudové. Leda snad v tom smyslu, že si mě diváci zaškatulkovali do role zlé megery. Což se někdy hodí, protože se mě bojí. A přitom nevědí, že když na mě někdo houkne, tak se rozpláču a uteču. Přemýšlela jsem, jestli bych jinak odešla do Prahy. Ale asi ano, protože nabídka angažmá na Palmovce neměla s Padákem žádnou souvislost.

A jak se to přihodilo?

Tehdejší umělecký šéf režisér Petr Kracík mě znal už od školy. A taky jsme spolu zkoušeli inscenaci Othella na Shakespearovských slavnostech na Hradě. Zrovna měl v té době shodou náhod místo, tak mě přijal. Moc dobře se mi s ním pracovalo. Mohla jsem s ním diskutovat, ptát se ho, měla jsem pocit partnerství. Najednou ta jistá otrávenost pominula a zase mě divadlo začalo těšit. Za to jsem Petru Kracíkovi nesmírně vděčná.

Rozhodla jste se stálé angažmá v Libni opustit. Proč?

To se těžko formuluje. Prostě jsem došla k tomu, že se už chci rozhodovat sama za sebe.

Jaké divadlo byste chtěla dělat?

Asi jsem ze staré školy. Mám ráda klasické divadlo. Mám samozřejmě ráda vážné věci, ale chci se smát, když je to veselé, a dojmout se, když je to smutné. Prostě „obyčejné" divadlo.

,,Miluju knížky, které se mnou něco udělají. A když se mi ji podaří dobře přečíst na mikrofon, můžu tu emoci přenést na posluchače,"říká Zuazana Slavíková.|foto: Martin Pekárek / CNC

Dobrá, ale co je to obyčejné divadlo?

Divadlo je buď pravdivé, anebo ne. Nemám ráda dělení na staré a moderní ani jak se říká, že „divadlo je buď dobré, nebo špatné, nebo z Brna". To je nesmysl. Jdeš do divadla, a buď tě to zasáhne, anebo ne. To je celé. Častokrát mívám jako divák pocit, že tvůrčí týmy přistupují k předloze z pozice „autor byl blbec", a pak se na jevišti předvádí forma, které chybí obsah. A to nevyhledávám ani jako divák.

Jaká práce vás čeká na pozici „volná noha“?

Mám dvě divadelní nabídky, jednu do Palasu a druhou do Violy, na ty se moc těším. Ale nevím, jestli už je čas prozrazovat o nich něco bližšího. Točím televizní seriál, v prosinci budeme natáčet v Beskydech pohádku, možná přijde i nějaká práce v rozhlase... Snad se nudit nebudu.

V rozhlase jste začínala a jste mu dlouhá léta věrná. Asi je zbytečné ptát se, jestli ho máte ráda...

No samozřejmě! K rádiu mám osobní vztah. Když jsem byla malá, každou neděli se doma poslouchaly rozhlasové pohádky, bez toho bych si ani neuměla představit nedělní oběd. A v sobotu hry pro mládež. Na tom jsem vyrůstala.

V čem pro vás spočívá rozhlasové kouzlo?

V tom, že můžu vnímat slovo bez obrázků. Někdo to nemá rád, ale já ano. A myslím, že díky audioknihám se k mluvenému slovu lidi zase vracejí. Ráda pracuju s hlasem, to mě baví, a ráda čtu. Jsem schopná se u knížky dojmout. Miluju knížky, které se mnou něco udělají. A když se mi ji podaří dobře přečíst na mikrofon, můžu tu emoci přenést na posluchače.

Podle čeho si vybíráte si knížky, když si chcete jen tak číst?

Teď už to dělám tak, že si vyberu téma, které by mě zajímalo, a pak zajdu do svého oblíbeného knihkupectví a nechávám si doporučit literaturu. Někdy je to téma, na které jsem narazila při práci, souvisí třeba s rolí, kterou zkouším, nebo se s ním setkám třeba v rozhlase. Nevím, jestli je to dneska lepší, ale ve škole nás vůbec neučili látku v souvislostech. Třeba to, které osobnosti se mohly potkat, kteří umělci tvořili ve stejnou dobu, jak na sebe navazují jednotlivé dějinné události. To mi chybí, proto se snažím lehce dovzdělat a rozšířit si obzory. Mimo to mám ráda detektivky. Když potřebuju dát odpočinout mozku, detektivka je záchrana. A také mě v poslední době zaujaly knížky švédského spisovatele Fredrika Backmana. Občas se stává, že si přečtu od nějakého autora jednu knížku, ta mě nadchne, a tak si koupím další. Jenže zjistím, že je skoro stejná, až na to, že zpracovává jiné téma. Ne tak Backman. Jeho knížky mají sice stejnou poetiku, ale dovedou mě vždycky něčím překvapit a pokaždé mě dojmou.

A co fantasy?

Nikdy jsem nebyla milovník fantasy, dokonce jsem se jí vyhýbala. A to z důvodu, že je četl můj syn a četl jenom fantasy. Postupně jsem si k tomuto žánru vytvořila naprosto negativní vztah, protože jsem chtěla, aby moje dítě četlo i jinou literaturu. Říkala jsem si, že ho to trošku omezuje v rozletu. Proto když jsem dostala nabídku, abych načetla jako audioknihu část Pratchettovy Zeměplochy, byla jsem zpočátku na vážkách. Koupila jsem si knihu, začala jsem to číst, pak se u toho usmívat a říkala jsem si: Ale vždyť to vůbec není blbý, ba naopak, to je chytrý! Jé, a tady jsou odkazy na divadlo, a je to dobře přeložený! Zkrátka naprosto mě to chytlo. Můj syn byl taky nadšený, že matka poznala literaturu, kterou on má rád... Užívám si to.

Nedávno vyšla zeměplošská audiokniha Soudné sestry, teď právě se dokončuje další díl, Čarodějky na cestách. Čarodějky vám báječně sedí. Kterou z nich máte nejraděj?

Mám je ráda všechny. Jsou při své „jednoduchosti" nesmírně lidské a vtipné. V těch knížkách je pod vrstvou inteligentního humoru ukrytá všechna moudrost světa. Nejraději mám asi stařenku Oggovou, ta je z nich nejživočišnější. Ale vlastně stejně tak je na tom Magráta i Bábi Zlopočasná, přestože to nedává tolik najevo. Člověk si uvědomí, že Bábi má v sobě něco, co by chtěla celou dobu pustit ven, ale nemůže.

Máte i vy něco v sobě, co byste ráda pustila ven, a presto to skrýváte?

Kdosi o mně jednou řekl: „Víš, ty jsi jako takovej sud s obručema. Ty bys ráda, aby ti ty obruče popraskaly, ale zatím napraskla jenom ta první, dál to nepustíš." Asi je to pravda, ale už to tak nejspíš zůstane. Doba lámání obručí je pryč.

Co ráda děláte kromě práce?

Jsem narozená ve znamení Býka, proto jsem požitkářka lenoch. Ráda se válím. Miluju knížky, ráda se dívám na filmy - no a to jsou právě ty činnosti, u kterých se leží. Kdysi jsem milovala sport, dneska se už na něj jenom dívám, a proto vypadám, jak vypadám. Samozřejmě mě baví být s dětmi. Protože už jsou dospělé a nevídáme se tolik jako dřív, jsem ráda, když si na sebe najdeme čas. Mám ráda léto, moře, pohodu a jsem ráda sama. Protože se pořád pohybuju mezi lidmi, jsem vděčná za chvíle soukromí a ticha. Snad se teď nerouhám a za pár let si na samotu nebudu stěžovat.