Jak se o šábesu vaří šoulet

24. červen 2018

Pokrm zvaný šoulet se v českých kuchařkách objevuje běžně. Popisují ho jako luštěninové jídlo židovského původu. V židovském státě byste ale s tímto výrazem nepochodili. Výraz šoulet je totiž česká zkomolenina.

Původní výraz v jazyce jidiš zní čolent a hebrejsky se tohle vydatné jídlo řekne ještě úplně jinak - chamín.

V jeruzalémské ortodoxní čtvrti Mea Searim se před šábesem tradiční šoulet vaří v každé domácnosti. A právě do jedné takové ultraortodoxní židovské rodiny jsem byl pozván, což se často nepoštěstí. Ve třetím patře domu mě vítá asi čtyřicetiletý Avram Slomovič se svou ženou Sárou a spoustou dětí. Avram mi hned říká, že jeho tatínek pochází z Československa - z městečka Solotvyno, takže z Podkarpatské Rusi. Hned se mi vybavuje Golet v údolí, a to i při pohledu na Avrama samotného. Vlastně celá tahle jeruzalémská čtvrť by mohla posloužit jako dobové kulisy.

Avram se právě v malé kuchyni chystá s vařečkou v ruce na své dílo, tak jako každé páteční odpoledne. „Normálně nevařím, ale šoulet dělám vždycky já,“ vysvětluje. Vaří v nažehlené bílé košili s dlouhým rukávem, v černých kalhotách a polobotkách, na hlavě má černou jarmulku a pejzy. Ukazuje mi elektrický nerezový hrnec a na něm knoflík přelepený leukoplastí. To je prý proto, aby s ním omylem o šábesu neotočil. A má tu ještě další zlepšovák. „Na šňůře od hrnce mám spínací hodiny. Sepnou chvíli před západem slunce a vypnou zítra v jedenáct dopoledne,“ chlubí se.

V ultraortodoxním prostředí je všechno podřízené tomu, aby se o šábesu neudělal žádný pracovní úkon, ale aby jídlo zároveň zůstalo po celou sobotu teplé. „Babička z Československa ještě dávala šoulet do rozpálené trouby, ze které před šábesem vyndala uhlíky a zavřela ji tak, aby zůstala co nejdéle horká,“ vypráví Avram a pochvaluje si, jak jim dnešní moderní technika usnadňuje život.

„Každý týden dělám šoulet trošku jinak. Tady mám bílé fazole, pak mám připravenou omáčku s rajčatovým základem,“ ukazuje a na fazole v elektrickém hrnci pokládá oloupané brambory. Jiní dávají i kroupy, ale jeho děti je prý nemají rády. Nakonec to celé pokryje hromadou kuřecích krků. „Teď se to bude celé pomalinku péct, až to bude nakonec pěkně křupavoučké a krky nahoře budou do zlatova. Budou nakonec tak křehké, že půjdou jíst i s kostmi. A všechna chuť ze dvou kil krků se krásně vsákne do celého šouletu,“ rozplývá se.
Avramova Sára mi mezitím prozrazuje, že dětí, které jsou v tomhle nevelkém bytě všude, mají deset.

A zdá se mi, že ještě neskončili. Do západu slunce, a tedy do začátku šábesu a sepnutí hodin od elektrického hrnce zbývá ještě dost času. Až pak se začne u Slomovičů úplně pomalinku rozlévat vůně. „Večer se na šoulet ještě podívám, přivoním a pak ho v sobotu ráno znovu zkontroluju. Je to, jako když se těšíte z dítěte, jak vám pěkně roste,“ říká se zřetelným uspokojením ve tváři Avram Slomovič.

Spustit audio

Více o tématu