Jack Kerouac: Vize Codyho. Dvojhlas o Americe v rytmu jazzu

Před sto lety se narodil Jack Kerouac, nejvýznamnější prozaik a představitel americké „beat generation“. Jeho dílo lze rozdělit na cyklus románů „ze silnice“, zachycující newyorskou a sanfranciskou bohému a Kerouacovy toulky po Americe, a „lowellský cyklus“, oživující svět Kerouacova rodného městečka. Kromě „beatnického manifestu“, románu Na cestě (1957), patří do první skupiny romány Dharmoví tuláci (1958), Podzemníci (1959), Vize Codyho (1960), Tristessa (1960), Andělé zoufalství (1960) ad.

Příliš horké zboží

Vize Codyho, svůj patrně nejlepší román, psal Jack Kerouac přibližně ve stejné době jako své nejznámější dílo, „bibli“ beat generation Na cestě, to znamená počátkem 50. let. A přestože všichni, nejen jeho přátelé, například Allen Ginsberg, ale i další, stejně jako nakladatelští redaktoři věděli, o jaký klenot se jedná, v úplnosti vyšly Vize Codyho až v roce 1973, čtyři roky po Kerouacově předčasné smrti. Kerouac zde předběhl nejen svou dobu, ale i její literární vkus, a román tak byl po svém napsání příliš „horkým zbožím“, aby si nakladatelé troufli vrhnout jej na trh.

Stejně jako ve většině Kerouacových knih se tu evokují skutečné události a předobrazem postav knihy jsou skutečné osoby. Vize Codyho jsou nejvíce zaměřeny na Kerouacova přítele a souputníka Neala Casadyho (Deana Moriartyho z románu Na cestě), vystupují tu také Allen Ginsberg, William S. Burroughs a další identifikovatelné osoby.

Otevřenost bez autocenzury

Jedinečnost a velikost Vizí Codyho tkví v tom, že Jack Kerouac se rozhodl odhodit veškerou autocenzuru, čteme zde tedy velice otevřené pasáže, jaké například v textu v podstatě cudného vyprávění Na cestě nenajdeme, Kerouac zároveň dává zcela průchod svému básnickému nadání. Součástí románu, který je věnován Kerouacově velkému příteli a inspiraci Nealu Cassadymu, ve všech směrech zcela nespoutanému živlu, je přepis magnetofonových nahrávek jejich rozhovorů – a vedle literární hodnoty mají i historický význam, osvětlují totiž jejich minulost i zážitky dalších slavných beatniků, například Williama Burroughse, a opět jsou zcela otevřené.

Kerouac střídá vypravěčské postupy ve snaze naplnit svou představu spontánního psaní, jež pravdivě zachytí skutečnost. Nejdále v této snaze zachází v pasáži, která je doslovným přepisem rozhovorů s Codym, které vedli během několika večerů provoněných marihuanou. Jinde Kerouac prostřednictvím „náčrtů“ zachycuje detaily drobného výseku skutečnosti, a opět jinde používá techniku proudu vědomí, kdy postup vyprávění ovlivňují bezprostřední asociace.

Za překlad této knihy obdržel v roce 2012 Josef Rauvolf Cenu Josefa Jungmanna.