Houslista Jiří Vodička: Dar od Boha musí být

Muzika ho baví a potřebuje ji k  životu, stejně jako svou stále se rozrůstající rodinu. V  posledním roce věnuje velkou pozornost i své produkční společnosti Wassermann Media. Také díky ní upoutal pozornost k  novému komornímu souboru – Klavírnímu triu České filharmonie, kde spolu s ním hrají klavírista Martin Kasík a violoncellista Václav Petr. Jak se totiž vloni stalo zvykem, muzikantům zbyly místo koncertů „jen“ nahrávací možnosti. A Wassermann Media se jich chopila s  takovou invencí, že klip s  Martinů Bergerettes dosáhl na sociálních sítích desetitisíce zhlédnutí.

Klasika jinak

Záznam téhle Martinů skladby v  podání tria Vodička, Kasík, Petr je videoklip s  příběhem, stylizací do Ameriky doby prohibice. V  úvodu perfektní atmosféra – obleky, dobový automobil, sklenka whisky, potemnělá ulice, sebevědomí muži… Teprve pak se chopí nástrojů… Proč si Jiří Vodička myslí, že je třeba klasickou hudbu takhle prezentovat? „Právě na Martinů jsem si ověřil, že to má obrovský dosah. Je to hodnota, kterou přidáváme k hudebnímu prožitku, který by vyzněl jinak, než kdybychom nastoupili na pódium Sálu Martinů a začali hrát.“

Muzika Jiřího Vodičku baví a potřebuje ji k životu, stejně jako svou stále se rozrůstající rodinu|foto:Archiv umělce

Jiří Vodička se věnuje i jiným žánrům než čisté klasice: „Odmalička jsem poslouchal různé žánry, baví mě je skloubit dohromady. Crossovery lákají lidi, kteří se klasiky trochu bojí, ale zároveň je přitahuje a chtěli by z ní něco znát. Jsou mezistupněm mezi klasikou a jinou hudbou a to se mi moc líbí. Před časem jsem vstoupil do projektu Vivaldianno, teď spolupracuji na novém projektu iMucha.“

Jiřího tatínek je amatérský rocker, jako malý Jiří slýchával, jak usilovně táta cvičí na kytaru. „Myslím si, že můj talent technického hraní pochází od něj,“ tvrdí. Námitce, že virtuosem se člověk stane po usilovné dřině, se usměje: „Ano, ale ten dar od pánaboha tam být musí.“

Jiří vyrůstal v  Ostravě jako zázračné dítě – od šesté třídy měl individuální plán, do školy chodil jen na přezkušování a jinak usilovně cvičil. Výsledky se dostavily – většinu soutěží, kterých se zúčastnil, vyhrál. Postrádal však společnost vrstevníků? „Za sebe mohu říct, že mě zachránilo to, že jsem byl vždycky dítě mnoha zájmů. A také jsem měl štěstí, že mí rodiče rozhodli, že ve čtrnácti půjdu rovnou na univerzitu místo na konzervatoř, abych mohl pokračovat u svého učitele Zdeňka Goly, který mě předtím vedl soukromě a na konzervatoři neučil,“ vzpomíná Vodička.

Příběh houslí

S Magdalenou Koženou a Simonem Rattlem|foto:archiv Jiřího Vodičky

V  osmnácti, s  magisterským diplomem v  kapse, se přestěhoval do Prahy. Začal budovat sólovou kariéru, k tomu si po pár letech přibral učení na Pražské konzervatoři, záhy se stal členem Smetanova tria. V roce 2015 vyhrál konkurz na pozici koncertního mistra České filharmonie. Zanedlouho zjistil, že i kvůli tomu potřebuje vynikající housle s plným zvukem. „Příběh houslí Gagliano z roku 1774, na které nyní hraju, je dokladem mecenášství starého dobrého stylu. Ty housle jsem dostal do dlouhodobého užívání od Jiřího Bělohlávka, který je zakoupil, když se ukázalo, že obchodní jednání mezi bankou a aukčním domem krachují. Dva měsíce nato umřel, majitelkou houslí je nyní jeho žena, s níž mám uzavřenou smlouvu o jejich zapůjčení do mého důchodového věku,“ odtajňuje houslista.

Jak housle Gagliano v rukou Jiřího Vodičky znějí, si v příští sezoně budou moci poslechnout nejen příznivci České filharmonie a nového komorního tria, ale i milovníci crossoverů – třeba v připravovaném projektu iMucha.