Hospoda se objevila v pravý čas na pravém místě, říká herec a „domovník z Kampy“ Václav Knop

7. červen 2021

Jeho hlas už bereme úplně samozřejmě. Je slyšet ve stovkách filmů, seriálů, rozhlasových dramat, audioknih i na vlakových zastávkách. Jeho nejvýznamnější rolí v dabingu byl cholerický Frank Burns v M.A.S.H. Źivotní hranou rolí byl učitel tělocviku Jonáš v seriálu Hospoda. Už léta je ale obsazován do rolí vážených pánů, však jím také, pokud ho poznáte osobně, vlastně je. A je to taky člověk, se kterým byste rádi zašli na jedno. Václav Knop, herec, režisér a nakladatel.

Máte na svém kontě nespočet rolí, jak ve filmu, tak v televizi, rozhlase, v dabingu. Nejznámější jste ale díky učiteli Jonášovi ze seriálu Hospoda.

Jirka Bartoška vždycky říkával: „Herec po čtyřicítce, když ho nepoznaj lidi na ulici, tak by se na to herectví měl vykašlat.“ Stihl jsem to tak tak. Ale stihl. Seriál Hospoda se objevil v pravý čas na pravém místě, s dokonale profesionálním realizačním týmem, a to do toho počítám všechny, od režiséra až po děvče s klapkou. Zpočátku úspěchu věřil jen vizionář a režisér Jaroslav Dudek, mimochodem, taky se narodil v Turnově. Jeho prorocká slova, že jednou budeme slavní, tenkrát nikdo nebral vážně, ale stalo se tak.

Jak vznikl váš cholerický Jonáš s píšťalkou?

Herec nejprve dostane scénář a podle něho si „maluje“ určenou roli. Pak musí zapojit fantazii a vytvořit té postavě nějaké tělo. V takových projektech je dobré být jasný v obrysech a zbytečně nepsychologizovat. Hodně pomůže kostým a maska. Učesal jsem se dozadu, nasadil předpotopní brýle. Občas si oblékl šusťákové tepláky. A já si přidal ještě takovou drobnost: píšťalku. Ve škole jsme měli tělocvikářku, která s námi komunikovala jedině pískáním. Vzpomněl jsem si na to, a nápad byl na cestě.

Herec Václav Knop

Promiňte, ale nehrál jste Jonáše prakticky nachlup stejně jako Larry Linville zahrál Franka Burnse z M.A.S.H., kterého jste tak skvostně nadaboval?

Musím se přiznat, že jistým předobrazem Frank Břéťovi asi byl. Nejprve se zrodil M.A.S.H. a potom Hospoda. Mně bylo Franka líto, všichni mu ubližovali, a on to myslel dobře! A stejné to bylo i s Břetislavem Jonášem. Když jsem přemýšlel, jak Jonáše hrát, pořád se mi tam ten Burns pletl. A tak jsem mu nebránil, aby se k nám v Hospodě připojil.

Působíte na mě neuvěřitelně klidně a vyrovnaně. Jak ze sebe člověk jako vy dostane takové blázny, pedanty, zbabělce?

Myslím, že tu klidnou a mírnou povahu mám po tatínkovi. Někdy je to ale na obtíž, mnohdy nedokážu říct ne, a to se mi mockrát nevyplatilo. A právě proto se mi ty figury dobře hrají. Jsou z opačného pólu mého světa. Možná,že něco takového ve mně někde dřímá a já to psychoterapeuticky nechávám vybublávat na povrch. Když si to vybiju v  těch rolích, tak v civilu zase můžu být laskavý, tolerantní a vstřícný.

Když se podíváte na natáčení současné Slunečné, kde hrajete lékaře, a srovnáte to třeba právě s Hospodou, má smysl porovnávat?

Doba se zrychlila až neúměrně. Myslím, že stejné pocity by v Hospodě měli Pivec, Pešek nebo kterýkoliv jiný bard, že někdo někam zbytečně pospíchá. Já se cítil při natáčení Hospody komfortně. Teď je ta práce samozřejmě rychlejší, ale nemyslete si, že se nesnažíme, alespoň naše generace, hrát Slunečnou poctivě. Pokud chcete porovnávat, je dobré zaměřit se vždy na jednoho člověka. Udělal na své herecké dráze nějaký pokrok? Vyrovnal se s novými podmínkami? Je zajímavý a přesvědčivý? Baví diváka svým výkonem?

Herec Václav Knop

Říkám si, co je vlastně pro herce lepší. Když ví, díky uzavřenému cyklu, kam jeho postava směřuje, a má to zasunuté v hlavě, anebo neví, stejně jako my sami, kam ho život zanese…

Já jsem na to téma psal závěrečnou práci na DAMU. Perspektiva role a herce se to jmenovalo. Herec by měl vědět, jak ta osoba, kterou hraje, skončí, jak to s ní dopadne, ale osoba jako role to vědět nesmí, aby svým chováním něco předem neprozradila. Třeba hypotetický Pepa Vocásek, který na konci hry zemře, nesmí v ději po jevišti chodit, být smutný a stále vzdychat a říkat: „Já vám jednou umřu.“ To by nikoho nebavilo, to by nebylo překvapení. A divadlo je jedno velké překvapení. Ale teď mě napadá, že to může být úplně blbá hra od hloupého autora, který to takhle napsal. S tím se pak nic nedá dělat. Já jako herec jsem pochopitelně rád, když vím, jak moje role dopadne, protože si můžu rozložit síly a vést to od začátku přes různé peripetie až k nějakému konci. Víte, je ale štěstí, když dostanete dobrou roli, která se dá skvostně zahrát a která má nějaký konec. On i Shakespeare dokázal napsat postavu, která neskončila, ale jen zničehonic „přestala“. To je frustrující. Jak pro diváka, tak pro tvůrce.

S dlouhými sériemi máte zkušenost především z devadesátých let, kdy jste se věnoval prakticky výhradně dabingu, režijně i herecky. Co je ale dnes třístovková mexická novela proti několika tisícům dílů Ulice…

No právě. Když se k nám dostaly první telenovely, viděli jsme jim tak „do kuchyně“, až nás to iritovalo, někteří se i smáli. A v duchu jsme se modlili, aby nás něco takového nepotkalo. Asi jsme se modlili málo.

Herec Václav Knop

Vaše role, to jsou dnes především úředníci, ředitelé, vážení pánové. Berete to, nebo se bráníte škatulkování?

Tak to se teď už po Vackovi ze Slunečné (ještě než umřu) změní, ne? Ale ano, působím způsobně a spořádaně, vypadám seriózně, nosím šaty a klobouk, na první dobrou: solidní muž. Tak proč se trápit s  protiúkolem, ne? Režiséři jsou v tomto ohledu trochu jednodušší ve výběru. To divadlo bývá tvořivější. Ale musím dodat, že jednou mi dal Jiří Chlumský v Kriminálce Anděl zahrát bezdomovce a za to jsem mu byl moc vděčný.

Jak vzpomínáte na natáčení s Františkem Vláčilem? V jeho posledním, takřka zapomenutém filmu Mág jste si zahrál Josefa Kajetána Tyla.

Já jsem bohužel potkal Františka až v jeho poslední fázi. Už neměl tolik sil, a kdyby neměl scénář dokonale připravený, tak by se dílo asi nikdy nedokončilo. Já na něho mám hezké vzpomínky. Jenže dovedl být také protivný. Vždycky si v natáčecím dnu vybral jednoho herce a toho trápil. Nikdy nezapomenu na takový zvláštní zážitek. To jsem ho asi viděl naposledy. Šel jsem do divadla na zkoušku a na mostě Legií jsem najednou na protější straně spatřil Františka Vláčila. Šel pomalým, vrávoravým krokem směrem k Újezdu a někomu něco vehementně vykládal. Jenomže ten někdo tam nebyl. Zastavil jsem se a pozoroval ho. Dokázal se s tou imaginární postavou pohádat, poslat ho do háje, zase se pro něj vrátit, požádat ho o odpuštění, zapálit mu cigaretu. Zkrátka byla to etuda, kterou by ani zkušený herec nezahrál líp. Čest jeho památce.

Herec Václav Knop

Spolu se synem jste vybudoval nahrávací studio. Jde o splněný sen? Co spolu tvoříte?

Nahrávací studio přímo můj sen nebyl, raději jsem se nechal „najímat“, ale syn se pustil na dráhu zvukového mistra, tak jsme si pořídili takovou hračku a představte si, že je to docela zábava, a když se to dělá poctivě, tak si toho všimnou i jiní. Máme teď hodně zakázek pro jiné společnosti a sami pro sebe si v našem nakladatelství vydáváme zvukové nahrávky, které nás baví.

Obsadit se do role Sherlocka Holmese bylo těžké rozhodování?

S nápadem natočit knihy A. C. Doyla přišel vlastně můj syn. Vymyslel romány na pokračování. Každé pondělí si můžete stáhnout jednu povídku, a když jste trpěliví, za dvanáct až třináct týdnů máte komplet. Už máme skoro všechno natočeno, zbývají poslední dvě: Pes baskervillský a Údolí strachu. Je mi v tuto chvíli jedno, že to bylo natočeno už víckrát. Sherlock Holmes je prostě provokativní unikát! A navíc jsem odkojen sobotními četbami na pokračování, kdy jsem s uchem přilepeným na reproduktor poslouchal pana Červinku, herce a režiséra. Ten se do mého povědomí dostal dokonale. Velmi dobře si jeho herecký projev pamatuji a mnohdy se přistihnu, že si řeknu: Tak teď jsem to sakra řekl jako Červinka.

seriál Hospoda

Dá se tedy vaše současná práce „doma“ považovat i za návrat k rozhlasovým kořenům?

Naše studio a moje režijní a herecká práce v něm pochopitelně navazuje na mé rozhlasové působení. Tam jsem se naučil mluvit, dýchat, frázovat, pointovat výstupy, pracovat s hudbou, prostě všechno, co s takovou rozhlasovou nahrávkou souvisí.

V rozhlase jste spolupracoval především s režisérem Ladislavem Rybišarem. Jedna z vašich prvních rolí, ne-li vůbec první, pochází už z roku 1974, kdy jste si zahrál Juru v pohádce Čarovná píšťalka. Vzpomínáte?

Samozřejmě, že si na to pamatuji. Byl to takový „telecí“ projev. Ale to už k mládí patří. Jenže já začal s  Láďou točit už na DAMU, takže v osmnácti letech? A skončil jsem Patnáctiletým kapitánem v roce 1991, kdy mi bylo už přes čtyřicet let a já hrál pořád děti nebo odrostlou mládež. Společně s Jardou Kepkou a Míťou Masopustem. Tehdy jsem si ale řekl, a dost. U Ládi Štaidla v Jevanech jsme nahráli hru pro mládež, mně se podařilo angažovat skvělé herce z Národního, Růžka, Vinkláře, Somra, Štěpánka, Ráže a dodnes jsme na trhu a lidé si to kupují.

Jak jste se k sobě dostali a co vám jeho vedení dalo?

Znali jsme se už dlouho. Ladislav Rybišar byl z Turnova. Jak jinak. Potkali jsme se ve studentském divadle Kompas a padli jsme si do oka. Je pravda, že mi pomohlo, že jsem začal studovat herectví, takže naše cesty byly souběžné. Dostával jsem od něho velké role a na těch jsem se učil. On mi radil, já ve volných chvílích seděl s ním v režii a koukal jsem se, jak se to dělá, a pozvolna jsem nasával, aniž bych o tom věděl, jeho rytmus práce, režisérskou psychologii, nápady a tak dále, což do dnes podvědomě používám.

Václav Knop, Kateřina Macháčková, Aleš Cibulka, Tomáš Voženílek

Co teď pro vás znamená rozhlas, rádio?

Protože hodně času strávím v  autě, po nasednutí zcela automaticky zapínám rádio. Když chci poslouchat písničky, naladím si Signál rádio, tam hrají to naše retro. Ale jinak jsem pravidelným posluchačem Dvojky, Regionu a Vltavy a kvůli zprávám i Radiožurnálu. Vyhledávám a poslouchám rozhovory, těch je teď v éteru nejvíc. To se člověk dozví věcí!

Bydlíte na dobré adrese, na Kampě, navíc v  domě, kde ve svých studentských letech pobýval český skladatel Bohuslav Martinů a kde žil, tvořil a zemřel český herec Eduard Kohout.

Adresa je to dobrá, ale před časem to bylo území ještě velmi frekventované. Je mi líto všech zklamaných a zkrachovalých restauratérů a obchodníků, ale Malá Strana se zase nadechla, a když se v noci podívám z okna, tak se mi zdá, že to, co vidím, právě domaloval pan Schikaneder. Já jsem se na Kampu nastěhoval v roce 1984, takže vlastně už ani nejsem naplavenina, dostal jsem v tom domě domovnický byt, za šedesát korun měsíčně jsem myl schody, zametal a vyměňoval prasklé žárovky, jako zaměstnanec OPBH. Jednou jsem se k tomu přiznal Františku Filipovskému, který ten dům důvěrně znal, když tam za Kohoutem chodil. A František, protože jsme spolu hráli ve Višňovém sadu, pokaždé, když jsem přišel do šatny na Novou scénu, vykřikoval: „Domovník z Kampy je tu! Můžeme začít!“ Později, v roce 1994 jsem si na půdě téhož domu, podělané od holubů, vybudoval byt, kde bydlím dodnes. Dívám se na rozsvícené Hradčany a žasnu, co všechno lidé dokázali postavit.

Václav Knop jako Arnošt z Pardubic a Pešek v podání Tomáše Smičky

Do Národního divadla, kde jste hrál, jste to měl kousek. „Dojížděl“ jste tramvají, nebo jste chodil pěšky? Sám jsem si to cvičně prošel, a je to čtvrthodinka pěšky, navíc nesmírně pěkná.

Na zkoušky do divadla jsem pochopitelně chodil pěšky. Buď přes park na Kampě a pak přes most na Národní třídu, nebo přes Karlův most, Karlovou ulicí, okolo „naší“ školy do Stavovského divadla. A v noci z klubu po představení taky tak. Pokud ovšem Josef Vinklář, který se stal posléze mým sousedem, neobjednal „rychlé gumy“ anebo nezastavil popeláře a nepřemluvil je, aby nás na Kampu odvezli. Ale to nás bývalo i víc. Dobře že se toho dneška Pepi nedožil, ten by se zbláznil.

Jaké to vůbec je, bydlet s takovými výhledy a obývat čtvrť, kde žili Werich, Štěpánek, Trnka, Vinklář nebo Budínová?

Nejhorší je, že si na to zvyknete a začnou vám vadit věci, kterých si nikdo nevšimne. Teprve když někam odcestujete a po čase se vrátíte, tak doceníte, co to je za scenerii, jak unikátní to prostředí je. Když vstoupíte do domu, který má svou specifickou vůni, stoupáte po vrzajících schodech a držíte se dřevěného zábradlí, kterého se kdysi držel i Eduard Kohout a zanechal na něm určitě své DNA. To je skoro posvátná záležitost.

Tvrdíte o sobě, že jste spíš kavárenský typ než turista. Před Prahou ale občas utečete na chalupu do Horních Beřkovic. Jako aktivního chalupáře si vás neumím představit. Co tam děláte?

Ale já jsem vlastně kluk z malého města, vyrůstal jsem ještě na travnaté ulici a přírodu miluji, jsem lehce zneuznaný kutil. Práci na zahradě nestíhám, ale je zajímavé, že vždycky na mě počká. A sekyru najdu pokaždé tam, kde ji odložím. Potřebuji zelenou trávu a sluníčko a vůni ohně. Ze dvorka nechodím už moc daleko, leda k sousedům na panáka. Nebo do blízké hospůdky. Tam se vedou ty správné, stále stejné řeči. Prostě relax, nic mě nemůže překvapit.

Už asi čtvrt století s vámi díky hlášení na nádražích cestujeme. Jaký je to pocit?

Vlakem moc nejezdím, tak se zase příliš neslýchám, ale bývám terčem veselých vtipů: „Jak to, že jsi tady, když jsem tě zrovna před chvíli slyšel v Kladně?“ Hezké je, že existuje skupina lidí, kteří si ta hlášení nahrávají a diskutují o nich.

Celý rozhovor s Václavem Knopem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

Spustit audio

Související