Hlas je naším obrazem, říká herečka a zpěvačka Brigita Cmuntová
Diváci si ji zamilovali v seriálu První republika, známe ji i z filmu Bábovky nebo série Božena. Méně už se ví, že Brigita Cmuntová taky zpívá, píše písničky a písňové texty a vyučuje hudbu. Právě vydané album …a co bude teď? mapuje deset let existence pop-folkového dua Brigita & Štěpán, které tvoří se zpěvákem Štěpánem Kloučkem. A v kinech můžete Brigitu aktuálně vidět v lotyšsko-českém koprodukčním dramatu Město na řece, za který brala v Lotyšsku hereckou cenu.
Vyrůstala jste v malé jihočeské vesnici a ani dnes nežijete v hlavním městě. Snažíte se držet stranou?
Po deseti letech v Praze jsem cítila potřebu uklidit se někam k lesu, víc do přírody. Ale nemůžu říct, že to tak bude trvale. Nebráním se změnám. Když mě to zase přiláká do Prahy, tak se třeba postěhuju. Život mě vždycky někam zavede.
Do Prahy jste zamířila už ve čtrnácti, kdy jste začala studovat na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Jaké to bylo, ocitnout se tak mladá uprostřed velkoměsta?
V tom věku jsem byla pružná. Přijela jsem do Prahy za studiem, to mě sem táhlo, chtěla jsem zpívat, učit se, brala jsem školu jako skvělou příležitost. Těch deset let ve městě ale stačilo. Teď bydlím na okraji Prahy, což je něco mezi městem a vesnicí. Takový meziprostor.
Co jste na konzervatoři studovala?
Šest let hudebně-dramatické oddělení, pak jsem si přidala dva roky v oboru tvorba textů a scénáře. A další čtyři roky jsem na konzervatoři sama učila.
Jak se to přihodilo?
Když jsem měla za sebou dva roky textařiny, ředitel konzervatoře Eduard Klezla mi nabídnul, abych na škole vyučovala obor, který jsem sama studovala. Takže jsem přerušila studium a začala učit. Dovedla jsem své studenty až k maturitě.
Jaké to je, učit lidi, kteří jsou jen o pár let mladší než vy?
Je to velká zodpovědnost. Předáváte studentům nejen znalosti oboru, ale taky svůj žebříček hodnot a to, co sám vyzařujete. Když jsem učila, jako bych si sama rekapitulovala svoje vlastní studia. Viděla jsem sama sebe v době, kdy jsem začínala, ale i to, jak jsem se v průběhu těch čtyř let měnila a začala přemýšlet nad tím, co chci, ale i nechci dělat. Prostě jsem si se studenty znovu prožila svůj vlastní příběh.
Vystudovala jste muzikál a už záhy jste se v nich začala objevovat. Bylo vám jen sedmnáct, když jste hrála Ofélii v Hamletovi Janka Ledeckého. Připravila vás škola na to, co vás pak v praxi čekalo?
(Dlouhá odmlka a smích) Já si myslím, že na to se nedá připravit, škola a praxe jsou dva odlišné světy. Na konzervatoři se učíte, kdy se nadechnout při zpěvu, nespočet hodin pilujete třeba pár tanečních kroků. Na všechno je relativně dost času. Ale když se pak člověk ocitne na zkoušce nebo na scéně, občas sotva popadá dech a sám o sebe zakopává. Už je víc sám za sebe a je jen na něm, jak si poradí.
Překvapily vás v něčem třeba i vztahy panující mezi lidmi ve velkých muzikálových produkcích?
Se soutěživostí jsem se setkávala už na škole, ale v muzikálu jako by se ještě násobila. Já byla tenkrát ještě dítě. Taky jsem snila o tom, že budu velká muzikálová zpěvačka. Byla jsem cílevědomá a stejně jako ostatní jsem chtěla všem dokázat, že to umím.
Na konzervatoři vznikají kapely jako houby po dešti. I vy jste na škole začala vystupovat se Štěpánem Kloučkem v duu Brigita & Štěpán. Jak jste se dali dohromady?
Zpívat jsem začala už před konzervatoří, doma v jižních Čechách. Byla jsem tam za takovou malou celebritu. (smích) Ale ve škole to bylo jinačí. Najednou jsem slýchala i to, že nejsem dost talentovaná, že na to nemám… Nebylo to pro mě snadné, ale naštěstí jsem zdědila tuhý kořínek a tyhle věty mi zněly jako výzvy. Se Štěpánem jsme se potkali ve stejném ročníku, měli jsme i stejného profesora na zpěv. V sedmnácti jsem chtěla založit kapelu, a tak jsem oslovila pár kluků, ale chyběl mi kytarista. Když jsem nabídla spolupráci Štěpánovi, bylo mi to vlastně hloupý, protože on byl pro mě hlavně talentovaný zpěvák. Pak se ta moje kapela rozpadla a zůstali jsme sami dva. Bylo mi milejší tvořit ve dvou, šlo nám to spolu.
Jak vznikají vaše písničky? Předpokládám, že Štěpán napíše hudbu a vy text. Nebo je to jinak?
Já se starám o texty a většina hudby, alespoň na našem novém cédéčku, je od Štěpána. Někdy ale udělám s textem i hudbu a on melodii dotvoří, vymyslí třeba zajímavější akordy.
Album ...a co bude teď? je vaším debutem. Ale už v roce 2015 jste natočili pět písní na EP Korálky. V čem jste po těch sedmi letech dál?
Nové album je shrnutí celé naší desetileté tvorby. Korálky vnímám jako takové dětské cédéčko. Texty jsou tam naivnější, prostší a přijde mi, že i na mém zpěvu je znát, že mi bylo o pár let míň.
Jednu ze starších písní, Pampelišku, jste nahráli jak na Korálky, tak na novou desku. Chtěli jste se k ní ještě jednou vrátit, nazpívat a nahrát ji jinak?
Myslím si, že jsme ji na desku zařadili znovu proto, že nás pořád hudebně baví. Na minialbu Korálky jsme ji nahráli v menším obsazení, jen s Ondrou Rumlem u perkusí a kontrabasistou Davidem Herzigem. Ale Pampeliška zní dobře i v podání kompletní kapely, která s námi nové album nahrávala.
K té kapele, která vás na novém album doprovází, jste se dostali jak?
Potkali jsme se všichni na konzervatoři. Většinou to jsou spolužáci z ročníku, věděli jsme o sobě. Ale v současném obsazení hrajeme už dlouho, řekla bych, že asi šest let. Pro kluky v kapele jsou naše písničky se Štěpánem úplně jiný žánr než hudba, kterou mají sami v krvi. S námi si přijdou zahrát obyčejné písničky, proto nás asi mají rádi.
Když na Spotify dohraje Brigita & Štěpán, automaticky naskočí alba Nerezu. Byly pro vás písničky Zuzany Navarové a Zdeňka Vřešťála inspirací?
Někdy v sedmnácti mi Štěpán pustil písničku Andělská a já se do ní zamilovala. Pamatuji si, že jsem pak chodila po jižních Čechách se sluchátky na uších a poslouchala jen Zuzanu Navarovou. A říkala jsem mámě, že takhle chci jednou zpívat a tvořit. Texty, které Zuzana napsala, se mi nikdy neomrzí. A jak je poslouchám už těch deset let, jako bych chápala jejich další vrstvy. Vnímám je postupem času jinak, než jsem je vnímala dřív.
Zmínila jste, že jste na konzervatoři studovala právě písňový text. Je při psaní textů forma tak důležitá?
Textařina je podle mě řemeslo jako každé jiné. Ale k tomu, aby vznikl dobrý text, člověk musí mít samozřejmě i určitý vztah k jazyku a cit pro něj, nejde jen o to vědět, kde mají být krátké a kde dlouhé slabiky.
Píšete i něco jiného než texty?
V rámci textařiny jsem studovala i základy psaní scénáře, ale v poslední době píšu jen ty texty. Ale mám i některé, které se zhudebnění brání, takže to už jsou možná básně… A taky si píšu deník. Každý den ne, ale často. Už někdy od patnácti.
To už musíte mít doma spoustu popsaných sešitů…
Právě že ne. Já mám takový zvláštní rituál. Když je v deníku zaznamenáno něco, co by mě mohlo zatěžkávat a už to tak necítím, tak ty konkrétní stránky spálím. Občas toužím po očistě.
Pálíte mosty.
Ty, které mi už neslouží. (smích)
A co ty scenáře? Ty vás nelákají?
Teď asi ne. I když v době, kdy jsem scénář studovala, mě to bavilo. Možná i proto, že jsem měla zkušenosti s divadlem, tak pro mě bylo hezký a v něčem i snadný sepisovat, co by se mohlo na jevišti nebo ve filmu odehrávat.
Dovedla byste psát texty i pro jiné interprety?
Občas to dělám. Zpívám teď s dětmi na základní škole Purkrabka ve Škvorci, což je taková přátelská soukromá škola, kterou založili rodiče pro svoje děti. V rámci výuky jsem napsala pro děti písničku a udělalo mi velkou radost, když jsem je slyšela, jak si ji prozpěvují. Spolupracovala jsem taky s Národním divadlem moravskoslezským, kam jsem psala pár textů do pohádky. A zdá se, že letos na tu spolupráci navážeme. Někdy mě osloví i kolegové muzikanti. Třeba Iby Pop připravuje novou desku, kde budu mít dva texty. S Ondrou Rumlem máme taky takovou pěknou píseň. Ale většinou píšu pro sebe nebo pro nás dva se Štěpánem.
Skládá se vám líp pro sebe, nebo pro druhé?
Když pracuju na textech pro někoho jiného, je to náročnější. Ale zase mám pocit, že se někdy můžu s tím interpretem docela dobře propojit, když se třeba ocitneme ve stejném životním období. Nemyslím si, že je náhoda, když jeden člověk osloví druhého, aby s ním něco stvořil. Taky se mi ale stalo, že mě některý z mých kolegů požádal o text a prostě se mi to nepovedlo napsat. I to se může stát. Že se to nesejde.
Když jsme u toho propojování – učíte ve Škvorci a kousek jsou Úvaly, odkud je kapela Divokej Bill, na které jste prý vyrůstala…
A to ještě nevíte, že na té škole Purkrabka učí kytaru Honza Bártl, který hraje v Divokým Billovi na banjo!
Stejně mi nejde do hlavy, že jste zrovna vy, křehká písničkářka, jako holka ujížděla na Divokým Billovi…
Moje mamka tu kapelu milovala. A taky Čechomor a Kabáty. Jo a ještě No Name. Takže já si jako malá doma pouštěla jejich DVD a představovala jsem si, že s těmi kapelami hraju a zpívám.
To byl ten iniciační moment?
Nene, to bylo jinak. Jako malá jsem dlouho jen tak proplouvala tím poklidným vesnickým životem. A vybavuju si, jak jsem jednoho dne vyšla před náš dům a tam stála moje babička v modrém županu a povídá: „Brigito, měla bys už něco dělat. Budeš chodit na flétnu!“ Tak jsem dostala do rukou zobcovou flétnu, která se stala mojí součástí, a já se v tu chvíli jako by probudila. Dalším zásadním okamžikem bylo, když se někdy ve třetí třídě dvě moje spolužačky převlékly do krojů a odešly ze školy na folklorní vystoupení. Záviděla jsem jim, že se nemusejí učit a jsou středem pozornosti. To se mi líbilo a chtěla jsem to taky. (smích)
Když dneska učíte děti zpívat, dozvídáte se tou výukou taky něco o sobě?
Neustále. Děti jsou pro mě největším učitelem. Funguje to oboustranně. Děti si něco vezmou ze mě, já zase nasaju něco od nich. Donedávna jsem učila jen individuálně, ale teď jsem začala učit i skupinově a je to pro mě občas makačka. Dělám něco, co mi zatím nejde. A to je dobrá motivace. Děti jsou skvělý! Vedou mě k tomu, abych se snažila být především dobrým člověkem.
Česká televize opět opakuje seriál První republika, který vás jako herečku zatím zviditelnil nejvíc. Hrála jste studentku medicíny Elišku Toufarovou. Byla vám ta postava nějak osobně blízká?
Zrovna dneska mi jedna paní řekla: „Nejste vy Eliška z První republiky?“ Ten seriál vidělo hodně lidí, ale v tomto případě mi ztotožnění s rolí vůbec nevadí. Elišku jsem ani nemusela moc hrát, byla jsem obsazena do role, která mi umožnila být co nejvíc svá. Vlastně jsem to já, jen v jiném prostoru, kostýmu, situaci.
Byl to váš první větší seriál. Co pro vás bylo při natáčení nejtěžší?
Naučit se tu lékařskou terminologii. (smích) V seriálu je třeba scéna, kdy Eliška skládá zkoušku z medicíny, a při ní jsem se hodně nacítila na lidi, co lékařství studují. Klobouk dolů před nimi.
Zahrála jste si taky v koprodukčním lotyšsko-česko-litevském filmu Město na řece. Jak jste se k té práci dostala?
Zavolala mi Mirka Hyžíková z castingové agentury, která mi už dřív nabízela nějaké menší role. Přišla jsem na kamerovky, něco jsme natočili, Mirka to poslala do Lotyšska a odtud se záhy ozvali, že mě chtějí. Bylo to velmi rychlé a překvapující. Létala jsem do Rigy, odkud jsme pak autem přejížděli do maličkých vesniček na východě státu. Film se natáčel v Latgalsku, je to takový chudičký kraj, lidé tam toho opravdu moc nemají.
Ve filmu i mluvíte v latgalštině. Jak těžké bylo tu roli jazykově zvládnout?
Byl to oříšek. Jazykového kouče jsem neměla, přišel mi scénář v angličtině a latgalštině, k tomu nějaké nahrávky. Učila jsem se repliky jako básničku, ale v samotném filmu jsem předabována, hlas patří jiné herečce. Myslím, že se to hezky propojilo. Film šel v Lotyšsku do kin už v roce 2020, ale slavnostní česká premiéra proběhla vlivem covidu až teď v dubnu.
Zapomněla jste se pochlubit, že za svůj výkon ve filmu Město na řece jste byla oceněna lotyšskou filmovou cenou. Takže první zahraniční role a hned národní cena – to je slušný úspěch, ne?
Přijde mi to až legrační. Nejdřív mi volala česká producentka filmu, že to je neuvěřitelný, že jsem dostala cenu za nejlepší herecký výkon! V tu dobu jsme zrovna nahrávali desku a já byla myšlenkami úplně někde jinde než v Lotyšsku. Ale pak mi volala ještě agentka Mirka, jak to, že z toho nemám radost, že to je cena na úrovni Českého lva!
Cena se jmenuje Velký Kryštof. Jak vypadá?
Je hrozně těžká! Znázorňuje muže v národním kroji, v šatech, s opaskem a křížem na krku. A na rameni mu sedí dítě. Váže se k tomu hezká legenda o svatém Kryštofovi. Starý muž se živí tím, že přenáší lidi přes řeku na svých ramenou. Jednoho dne přijde malé dítě a chce přenést. Muž ho vezme na ramena a vydá se k řece. Během cesty začne být dítě těžší a těžší, že se muž sotva dobrodí na druhý břeh. Až tam zjistí, že nesl na ramenou Krista. A od té doby se mu říkalo Kristaps, Kryštof.
Za loňský kinohit Bábovky jste sice cenu nezískala, ale zato jsem si zahrála postavu hodně odlišnou od těch předešlých – nezodpovědnou matku, která se nestará o své dítě. Byla to pro vás příjemná změna?
Určitě bylo zajímavé zahrát si zase něco úplně jinačího. Režisér Rudolf Havlík mě obsadil cíleně, chtěl odbourat představu, kterou si o mně lidi možná vytvořili na základě První republiky. Vždycky mi říkal, že ta moje role je takovej rokenrol.
Chystáte se s písničkami z nového alba se Štěpánem Kloučkem koncertovat?
Naše deska se nejmenuje „…a co bude teď?“ náhodou. Vnímáme ji se Štěpánem jako takový předěl. Máme o prázdninách naplánovaných pár koncertů a necháme se překvapit, co bude dál.
A co dalšího vás čeká o prázdninách?
Těším se, že budu doma v jižních Čechách. Chci hodně chodit do přírody a prostě bejt… Taky možná trochu zapracuju na písničkách, které jsem si už dřív napsala jen pro sebe. A čekají mě i další hlasové semináře, které povedu jako lektorka.
Říká se, že na základě lidského hlasu lze usoudit, jaký je jeho „majitel“ člověk. Máte jako hlasová pedagožka takovou zkušenost?
Myslím, že to je pravda. Hlas je skutečně naším obrazem, odráží nejen naši fyzickou stránku, ale i to, jak jsme vnitřně nastaveni. A to všechno se v hlase otiskne.
