Herečka Alexandra Myšková: Nejdůležitější slovo v životě je respekt
Alexandra Myšková je v mnoha směrech výjimečná. Divadlo jí učarovalo už ve třech letech a po absolutoriu konzervatoře patřila dvacet let k předním osobnostem Městských divadel pražských. Na prahu čtyřicítky začala na DAMU veleúspěšnou pedagogickou činnost, které se od roku 1970 kontinuálně věnovala v Norsku. Na rozdíl od Týdeníku Rozhlas, který se sta let od svého založení nedočká, letos v dubnu oslavila 100. narozeniny, je tedy nepopiratelně nejstarší žijící českou herečkou.
V roce 1937 jste začala studovat herectví na Pražské konzervatoři. Jak se to přihodilo?
Když mně byly tři roky, rodiče mě vzali do Národního divadla na Prodanou nevěstu a pak mě vodili i na další operní představení. Dlouho jsem netušila, že divadlo může být i něco jiného než jen opera. V deseti letech jsem v rozhlase recitovala básničku k narozeninám pana prezidenta Masaryka, začala jsem zpívat v tehdy začínajícím Kühnově dětském sboru a z kvarty gymnázia jsem se přihlásila na konzervatoř a byla jsem přijata. Mými pedagogy hlavního oboru byli Jiří Plachý, Anna Iblová a Milan Svoboda (otec Evy Svobodové a dědeček Jiřího Stivína, pozn. autora). Tito tři učitelé s námi celý první ročník pilovali verše, a to byla naše hlasová výchova.
Po absolutoriu jste v roce 1945 nastoupila do Studia Národního divadla a poté do Realistického divadla. V čem byly tyto začátky pro vás průlomové?
Ve všem. Režisér Jindřich Honzl s námi ve Stavovském divadle nastudoval Vančurova Učitele a žáka, a když jsme měli první aranžovací zkoušku, ozvalo se z hlediště: „Vyjděte na scénu a vyjádřete radost pohybem pravé ruky vzhůru!“ A já jsem vyšla a zeptala se: „Proč?“ A toto slovo pro mě zůstalo základem při každé jevištní práci. Co se týče Realistického divadla, byla jsem tam moc šťastná, Karel Palouš byl veliký režisér, a díky němu jsem si směla zahrát Stázu ve Šrámkově Létě, což byl můj jediný životní sen, pokud jde o konkrétní roli.
V letech 1950–1970 jste byla členkou Městských divadel pražských, kde se pěstoval žánr prvotřídních britských konverzačních her, a to díky Otovi Ornestovi. Čím byl pro vás jako režisér inspirativní?
Ota Ornest byl vynikající dramaturg, v Shakespearovi jsme zpívali písničky s jeho znamenitými texty. Pracovala jsem s ním velice ráda, dle mého názoru byl výborným divadelním ředitelem, na něhož jsme se mohli v tehdejší komplikované době všichni spolehnout. Éru strávenou v Městských divadlech pražských považuji za překrásné období svého života.
Hrála jste tam pod vedením nejen Oty Ornesta, ale i dalších renomovaných režisérů Miroslava Macháčka, Václava Hudečka a Ladislava Vymětala. Jak se lišil jejich způsob tvůrčí práce?
Všichni jmenovaní ctili především autora a dobře věděli, že když zkouší Oscara Wildea, musí volit jiné výrazové prostředky než u Šrámka nebo Gorkého.
Kteří herečtí partneři vás nejvíc ovlivnili?
V mojí herecké generaci bylo mnoho vynikajících jedinců, například Rudolf Hrušínský, Radovan Lukavský či Václav Voska. Každý z nich jiný, a proto nesmírně inspirativní všichni.
Čtěte také
Od roku 1961 jste působila jako pedagožka na DAMU. Naplňovala vás tato činnost?
Koncem války divadla nesměla hrát a já jsem byla oslovena, zda bych nechtěla učit verš na gymnáziu. Ráda jsem souhlasila a pamatuji se, že první den za katedrou jsem si řekla: „Kdybych měla použít toho ošklivého slova kariéra, tak bych chtěla začít učit, až mi bude čtyřicet.“ A když jsem se k tomuto věku blížila, přišel za mnou v divadle děkan DAMU a zeptal se: „Chceš?“ Já na to: „Chci!“ A náruživě jsem tu práci celý život milovala.
Proč jste v roce 1969 odjela do Norska?
V prosinci 1968 jsme měli na DAMU návštěvu ze Státní divadelní školy v Norsku a domluvili jsme se, že do Osla přijedeme hostovat s ročníkem, který absolvoval na jaře 1969. Jan Kačer tehdy režijně připravil Langerovu Periferii s Viktorem Preissem v hlavní roli a 2. května 1969 jsme odjeli do Osla. Tam jsme strávili deset dní, což bylo nepředstavitelně krásné, a dokonce mně tamní kantoři nabídli, zda bych nechtěla přijet se svými dětmi na prázdniny. S radostí jsem souhlasila. A během dovolené mě oslovil rektor této školy, zda bych u nich nechtěla jako pedagožka hostovat. Odpověděla jsem, že záleží na tom, jestli mě v Praze v divadle uvolní, což se nakonec stalo, a tak jsem se přihlásila na kurz norštiny pro vysokoškolské pedagogy a 1. září 1969 jsem začala v Oslu učit.
A co přispělo k tomu, že jste se rozhodla defitinitivně v Norsku zůstat?
To bylo velice jednoduché. Po roce se mě na Státní divadelní škole v Oslu zeptali, jestli mám zájem s nimi spolupracovat i další školní rok 1970/1971. Divadlo mě opět uvolnilo, takže nebyl problém. Před Vánocemi jsem však obdržela dopis z Městských divadel pražských, v němž stálo, že bohužel ministerstvo kultury vyžaduje, abych si přijela vyměnit výjezdní doložku. Tehdy jsem byla v Norsku i se svými dvěma syny, tudíž jsem si řekla: „No přece nebudu riskovat, že mě nepustí z Československa zpátky?“ A zůstala jsem v Norsku natrvalo.
V čem byl největší rozdíl mezi pražskou DAMU a Státní divadelní školou v Oslu?
V historii a geografii obou zemí. Historie a geografie Norska je úplně jiná než ta naše, a na to je třeba brát zřetel. Osobně pokládám za největší výhru, když člověk změní místo života, že se naučí respektovat a akceptovat jiné zákonitosti, než na které byl zvyklý předtím.
Také jste v Norsku vyměnila profesi hereckou za režisérskou. Byla hlavním důvodem jazyková bariéra?
Měla jsem štěstí, že to přišlo samo. Kolega a předseda hereckého svazu mi jednou řekl: „Budu režírovat v rozhlase. Chceš mi asistovat?“ A tak jsem začala jezdit do rozhlasu. Když jsme to natočili, zeptal se mě dramaturg: „Nechtěla bys zkusit něco režírovat samostatně?“ Odpověděla jsem: „Třeba Pohled z mostu od Arthura Millera." A už to šlo.
Čím vás prostředí rozhlasového studia okouzlilo?
V rozhlase jsem režírovala více než dvacet let a tu práci jsem nesmírně milovala především proto, že zde máte možnost dotknout se a oslovit posluchače mimo obraz pouhým hlasem. A pak jsem si jednoho dne nahlas pomyslela: „A teď bych to chtěla vidět,“ přičemž se mi dostala do ruky nádherná Čechovova hra Dáma s psíčkem, kterou jsem začala připravovat, a tím pádem jsem rozjela režijně divadlo.
Každá z těchto režisérských disciplín má svá specifika. Dokážete říct, která z nich vám více konvenovala?
Vždycky musí být na prvním místě autor a obsah díla a z toho vyplývá forma.
Který z autorů je vám blízký?
Mojí největší láskou byl od mládí Ivan Sergejevič Turgeněv a musím říct, že je mi dodnes jako člověk velmi blízký. Přečetla jsem jeho životopis, který je vynikajícím způsobem zpracovaný, a když jsem začala zkoušet jeho drama Měsíc na vsi, najednou jsem cítila, jak je ta severská mentalita Turgeněvovi vzdálená, že se jedná o dva diametrálně odlišné světy. Navzdory velmi dobrému hereckému obsazení jsem si říkala, co já tady dělám s Turgeněvem? Při generálce jsem však zaznamenala pozitivní ohlasy, a dokonce jsme s touto hrou získali Cenu kritiky za nejlepší představení roku. A toho jsem si velice považovala.
Zažila jste někdy přátelství mezi herečkami?
Ano, mojí velmi blízkou kamarádkou byla Irenka Kačírková – překrásná žena a velká herečka. Nemám však pocit, že bych někdy zažila mezi kolegyněmi nepřátelství.
Byl někdo z českých či zahraničních herců vaším idolem?
Giulietta Masina ve Felliniho Silnici, kterýžto film jsem milovala, a z českých herců bych jmenovala Marii Vášovou a Bohouška Záhorského, protože jsem měla to nepředstavitelné štěstí, že jsem v devatenácti letech zkoušela s Jindřichem Honzlem v jeho Divadélku pro 99 Román lásky a cti, což byla Honzlova dramatizace milostné korespondence Jana Nerudy a Karoliny Světlé, a mohla jsem pracovat právě s těmito dvěma velikány.
Co považujete v hereckém umění za nejdůležitější?
Pokoru. Když totiž dostanete do ruky novou hru, stojíte před mnoha otázkami, na něž musíte najít odpověď.
Jak se udržujete v tak vynikající kondici psychické i fyzické?
Já to nepovažuji za nic výjimečného. Jednak mi něco nadělil Pán Bůh, a pak je také třeba, kromě fungujícího mozku, dbát o svoji tělesnou schránku, pravidelně cvičit a chodit na procházky, protože to nejde samo a s přibývajícími lety už vůbec ne.
A co kouření nebo alkohol?
Kouřila jsem pouze na jevišti, když jsme hráli v šedesátých letech v Komorním divadle Dürrenmattovy Fyziky, a dávala jsem si velký pozor na to, jak správně držet cigaretu, aby nikdo z diváků nepoznal, že jsem ve skutečnosti absolutní nekuřák. Alkohol jsem také nikdy nepila, protože mi nechutnal. Nedávno jsem měla ve Vráži na návštěvě svoji žačku, velkou norskou herečku Marit Østbye, které tady zachutnalo pivo a nemohla pochopit, že jsem je nikdy v životě neochutnala. Řekla mi: „Sašo, slib mi, až budeš mít stovku, že si dáš pivo!“ Jelikož tady ale v danou chvíli nebyla, tak jsem se tomu vyhnula.
Co jste si přála ke stým narozeninám?
Mít kolem sebe svoje děti a vnoučata, což se mi splnilo. Největší překvapení v narozeninový den mi však připravila moje druhá škola, Muzikálová a taneční akademie. Když se totiž odbyla první část gratulací, syn Martin začal promítat film, na němž byla natočena gratulace nejen samotného rektora akademie, ale také jednotlivých studentů, které jsem učila, a to mně udělalo velkou radost.
Na co se těšíte v nejbližší době?
Že mně přijedou o prázdninách oba synové, že budu mít čtvrté pravnouče a že poletím v srpnu domů do Osla. Strávila jsem totiž uplynulé dva roky převážně ve Vráži. Jinak si ale myslím, že Pán Bůh pro mě udělal už tolik, že nemám, co bych si přála.
Můžete prozradit své životní motto?
Když bych měla říct, které slovo považuji ve svém životě za nejdůležitější, byl by to respekt.
Související
-
Neexistuje na scéně nadechnutí, aniž bychom já nebo diváci věděli proč, říká herečka Saša Myšková
Poslechněte si Osudy herečky Alexandry Myškové. Někdejší členka Městských divadel pražských od roku 1969 působí a žije v Norsku.
