Herec Igor Bareš: Málokdo umře jako ateista
Igor Bareš patří mezi nejzkušenější, hodně obsazované i ceněné herce. Po jedenácti letech v Mahenově činohře a dalších jedenácti v Národním divadle v Praze je už šestým rokem členem Divadla na Vinohradech. Jeho hlas zní často z rádia a audioknih. Pozornost vzbudila v průběhu lockdownu jeho interpretace Deníku morového roku, literární fikce, jež nicméně realisticky popisuje morovou epidemii v Londýně roku 1665. Je až neuvěřitelné, jak aktuálně vyprávění Daniela Defoea působí.
K Deníku morového roku jsme se vaším prostřednictvím vrátili tři sta let poté, co byl poprvé vydán, a to v době jiné, tentokrát globální epidemie. S jakými pocity jste k četbě zjara tohoto roku usedal?
Byl jsem nadšen a říkal si, že rozhlasová dramaturgie v tomto případě reagovala velmi pružně. Nevím, jaké bylo pozadí zrodu četby, možná byla připravena už v době, kdy se o covidu vůbec nevědělo, ale každopádně jsem byl překvapen, že se od poloviny 17. století vlastně nic nezměnilo. Četba vznikala v čase, kdy byly uzavřeny okresy a nesmělo se cestovat. To samé se dělo před stovkami let v Londýně. Město se uzavřelo, lidé utíkali potají na venkov, aby z ohniska epidemie zmizeli co nejdál, a to se nesmělo. Stejně jako se letos nesmělo z Prahy ani do okresu Praha-západ. Jen prostředky, jak se nemoci vyhnout, byly jiné. Za Defoea nebyla dezinfekce, a tak si lidé přikládali k ústům šátky namočené v octu. A zaplaťpánbu za to, že za covidu nedocházelo k tak krajním řešením jako při moru v Londýně, kdy se zesnulí lidé rovnou házeli do hromadných hrobů, pokud se tedy mrtvoly neválely po ulicích a nebyly okrádány.
Když se ve studiu chystáte interpretovat nějaký text, pročtete si ho dopředu?
Třeba u Defoea jsem se seznámil aspoň s první částí, abych věděl, o čem celá ta patnáctidílná četba je, ale dál už jsem četl z listu. Moje metoda je nečíst text předem. Tím se nechlubím, každý interpret má svůj způsob práce. Někdo potřebuje vědět, kam děj spěje, ale já jsem rád překvapován. A myslím si, že pocit, který v daném okamžiku z textu mám, se pak odrazí na té nahrávce. Kdybych dopředu věděl, kam vítr vane, musel bych ten pocit vyrábět, a to už by pro mě byla zbytečná námaha.
Defoe líčí v Deníku morového roku kupčení s naivitou lidí. Mastičkáři tehdy zneužívali chudých a bojácných a prodávali jim preparáty se „zaručeným“ protimorovým účinkem. Po třech stech padesáti letech nejsme o nic moudřejší, v první vlně epidemie z lékáren mizely různé léky a přípravky. Proč jsme i přes nepoměrně vyšší informovanost ochotní věřit v krizových situacích šejdířům a třeba i šiřitelům poplašných zpráv?
Protože vidíme, že řada různých kroků selhává, a tak se snažíme činit další, byť se to našemu materiálnímu smýšlení vzpírá. Ale jak se říká, málokdo umře jako ateista. Já si vzpomínám, že když mě v životě čekala nějaká zásadní operace, tak jsem se uchýlil do kostela a tam jsem se chvilku usebral, ač jsem nevěřící. Když už nevíme co by, zkoušíme alternativy.
Deník morového roku přináší i detailní popis tehdejších kroků proti šíření nemoci. Opět se tu rýsuje paralela s protipandemickými opatřeními. Ta protimorová byla ovšem daleko přísnější, trestem za jejich porušení bylo začasté vězení. Měly by za pandemie postupovat příslušné orgány tvrději?
Byl jsem na jaře pozván do rozhlasového pořadu Laboratoř, jehož hostem byl i epidemiolog Petr Smejkal. Řekl tam, že přísnější varianta v přístupu k nedodržování opatření proti pandemii by byla na místě. A já si vzpomněl na verš ze Shakespearova Hamleta, kde Polonius říká „je lepší říznout hned, než otálet a čekat na zánět“. To rozvolnění mezi jarem a podzimem loňského roku nám neprospělo a různí pochybovači a popírači zvládnutí pandemie taky nepomohli. Souhlasil bych s Petrem Smejkalem, ano, volil bych i přísnější opatření.
Čtěte také
Mělo by být očkování proti koronaviru povinné?
Nemyslím, to je každého věc. Zdravý rozum mi sice velí, že očkování je varianta, která mi jedině prospěje, ale nikoho bych k tomu nenutil a taky bych neočkovaného nijak neomezoval. Začít máme vždycky u sebe. Pokud se s nenaočkovaným člověkem nebudu chtít potkat z obav o své zdraví, tak se s ním prostě nepotkám. Ale nebudu mu říkat, aby šel na injekci, ať zase můžeme být kamarádi.
Dotknul se covid nějak osobněji i vás?
Kroužil kolem mě. A docela blízko. Vzpomínám si, že jsme tak tak dotočili seriál Chataři. Závěrečný třináctý díl se odehrává u velkého táboráku, kde se sejdou všichni hrdinové, odhadem tak pětadvacet herců. Ta scéna nešla natočit, protože byl vždycky někdo nemocný. Taky jsem v Brně namlouval dvaadvacet dílů Lolity, a když jsem po jedenácti dílech natáčení přerušil a odjel do Prahy s tím, že příští víkend se vrátím a doděláme zbylých jedenáct dílů, volal mi druhý den režisér, ať nejezdím, že je pozitivní. Takže covid mi byl v patách, ale podle jedné teorie mají ti, kteří z různých důvodů podstupují takzvanou biologickou léčbu, odolnější imunitní systém, což kvůli Crohnově nemoci platí i o mně. Ale stejně si myslím, že jsem lehkou formu covidu prodělal, byť to nebylo potvrzeno testy. Dva dny jsem měl vysoké horečky, a když už jsem se považoval za zdravého, ztratil jsem na několik dnů čich. Tak mě to asi taky trochu lízlo.
Rodina to taky zvládla?
Naše desetiletá holčička byla v karanténě, protože spolužák, který s ní dokonce seděl v lavici, byl pozitivní. Takže jsme se malinko obávali, ale nic se nestalo, má rodina zůstala zdravá.
A jak vás koronavirus omezil profesně? Živíte se divadlem, kde se nehrálo, až na výjimky, rok a půl. Jak jste tu dobu přečkal?
Ukázala se jedna z výhod divadelního angažmá. Kdybych byl na volné noze, patrně jsem na tom hůř. Po celou dobu pandemických opatření jsem zkoušel. Nejdřív Baladu pro banditu, která měla premiéru na podzim, a pak Obchodníka s deštěm, toho jsme prvně uvedli 16. února. A k tomu jsem ve Viole připravoval s režisérem Radovanem Lipusem hru Scorpios na obzoru, o fiktivním setkání Winstona Churchilla a Grety Garbo. Premiéra bude v září. Těším se. Vždycky jsem si přál ve Viole vystupovat, je to divadlo zvláštní formy, úplně odlišné od toho, na čem jsem vyrostl a čím se dodneška živím.
Hodně jste se také věnoval mluvenému slovu. Nejen Deníku morového roku, o kterém jsme se už bavili.
Hned po Deníku morového roku jsem dělal v rozhlase Dylanovy Kroniky, pak přišla zmíněná Lolita v Brně. Kromě práce pro rozhlas jsem šel naproti i audioknížkám. Pro Audiotéku dělám cyklus čtení z knížek Angličana Tima Weavera, který už napsal asi deset románů, provázaných postavou detektiva specializujícího se na hledání pohřešovaných. V Anglii ročně zmizí poměrně velké množství lidí, z nejrůznějších důvodů, třeba i dobrovolně. A Weaver na základě jednotlivých případů fabuluje velmi košaté příběhy, jeho knížky mají třeba i 400 až 450 stránek.
Vím o vás, že natočení některých textů sám iniciujete. Co vás k tomu vede?
Vždycky mě udělá radost, když si přečtu něco, co bych měl už dávno znát, ale prostě knížku objevím pozdě. Nechci si zážitek nechat pro sebe, dělá mi dobře, když se můžu podělit, a nejsnazší cestou je doporučit text k audio zpracování. Tak se mi podařilo iniciovat natočení trilogie Karla Čapka Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. Hordubal dokonce vyšel na cédéčku, ty další dva tituly ne, ale třeba k tomu ještě dojde. Podobně jsem si objevil prózu Josefa Čapka Stín kapradiny nebo Koptova Hlídače č. 47. A jak jsem tak jednou seděl doma před svou knihovnou, v níž mám srovnané veškeré dílo Vladimíra Körnera, napadlo mě, že by bylo fajn to natočit. Jednak proto, že se s Vladimírem znám osobně, jednak proto, že jsem hrál ve filmech natočených podle jeho scénářů. Ale hlavně: Körner, to je literatura, která nemá obdoby, naprosto výjimečná. S jedním vydavatelem jsem se tedy domluvil na načtení novely Adelheid, což proběhlo, titul vyšel, ale z další spolupráce sešlo. Až když jsem se při natáčení jiné knížky, Peckových Motáků nezvěstnému, potkal s vydavatelem Jiřím Buřičem, začal jsem o souhrnném projektu audioknih s Körnerovým dílem znovu mluvit a on mi nabídl, že by je vydal ve svém vydavatelství Tebenas.
Už se něco realizovalo?
Vyšla první nahrávka se Zánikem samoty Berhof. Natočen je už i Život za podpis, novela z období těsně před vypuknutím prusko-rakouské války v roce 1866. A smlouva je podepsána i na třetí kus, Psí kůži, což je příběh vojenského zběha na konci třicetileté války. Byl bych rád, kdybychom toho z Körnerových knížek natočili co nejvíc a dotáhli to když ne do úplného konce, tak do maxima. I když taková Smrt svatého Vojtěcha už není tak epické vyprávění, tady se spíš autor zabývá filozofickým pohledem na různá témata, ať už náboženská, historická, nebo společenská. Ale jeho rané věci, Střepiny v trávě nebo Slepé rameno, to jsou knížky, u nichž nemusíte zachytit jejich přesah, ale vždy vás pobaví příběhem. A ten bývá strhující.
Jaké bylo vaše první čtenářské setkání s Vladimírem Körnerem?
Jednou zamlada jsem sáhnul po knížce Post bellum 1866. Vůbec jsem tehdy nevěděl, kdo je Vladimír Körner. Četl jsem si tu novelu a říkal si, proč ten člověk nepíše scénáře. Až pak jsem se dozvěděl, že se Körner celý život psaním scénářů živí, zastyděl jsem se, že to nevím, a začal jsem se pídit po dalších knížkách. Později jsem dostal příležitost zahrát si ve filmech Krev zmizelého a Post Bellum. A tehdy jsme se začali s Vladimírem jednou za čas stýkat.
Co od něj máte vůbec nejradši?
Zánik samoty Berhof. K téhle knížce mě vážou i osobní vazby, jsem ze severní Moravy a mám blízko k Jeseníkům, kde se děj knihy odehrává. Taky mám rád westerny a zajímá mě i ta divočejší doba po skončení druhé světové války. V neposlední řadě je tu i zážitek z filmové verze Jiřího Svobody. Když jsem viděl Samotu Berhof v kině poprvé, byl jsem fascinován, že pouze v jediném záběru svítí slunce, jinak tam pořád prší, je blátivo a nevlídno. To je právě ta körnerovská atmosféra, která mi vyhovuje.
Zmínil jste i osobní setkání s Vladimírem Körnerem. Jak na ně vzpomínáte?
Poprvé jsem ho zažil při natáčení Krve zmizelého. Autor na place, to je pro interprety vždycky svazující, navíc jsem ke Körnerovi cítil velký respekt. On je často tak ironický, že to ani nepoznáte. A taky dovede urazit. Chodil za představitelem hlavní mužské role, za mým mladým kolegou Jiráčkem, a říkal mu: „Vy hrajete Arneho? To není možný… To přece nemůžete v životě zahrát!“ Po deseti minutách za ním šel zas: „Takhle to ale opravdu nejde. To se ještě musí předělat.“ Jak ten mu dával za uši! Ale nejhezčí zážitek ze setkávání s Vladimírem Körnerem mám ze Zábřehu, kde v říjnu 2019 slavil osmdesátiny. S Milanem Cieslarem jsme byli pozváni na besedu, kde jsme vyprávěli o svých zkušenostech s Vladimírem a s jeho prací. Přespali jsme tam a následující den byl zvlášť dojemný a nezapomenutelný. Na věži místního kostela starosta zorganizoval vzpomínkovou akci, při které kostelní zvon osmdesátkrát odbil na Vladimírovu počest. On už nemohl na nohy, tak zůstal sedět dole pod kostelem. Když jsme sešli z věže, měl v ruce mobilní telefon a vysílal ty akustické signály své dceři až do Bruselu, kde žije.
Körnerovy knihy se obracejí do historie, k níž i vy velmi inklinujete. Pořád vás tak přitahuje?
Stále se radši dívám dozadu než s nadějemi dopředu, to pak bývá člověk často zklamán. Historie mě baví už od mládí, kdy jsem jezdil po hradních zříceninách a často na nich i přespával. V té době byla ještě spousta hradů volně přístupná, dneska u nich už většinou stojí pokladna. Takže si sice koupíte pohlednici nebo zmrzlinu, ale nocovat už se tam nedá.
Z audioknih, které jste v poslední době připravil, jsme vynechali ještě Motáky nezvěstnému, román Karla Pecky odehrávající se za komunismu v lágru na Jáchymovsku. Když se zabýváte textem, který je i obžalobou režimu, který tu čtyřicet let panoval, dokážete se nad ten kontext povznést, brát to v uvozovkách jen jako literaturu, jen jako příběh, který máte ztvárnit?
Je pravda – a teď to řeknu obecně –, že když čtu něco, co se mě opravdu hluboce dotýká, občas se stane, že to nezvládnu a nemůžu číst dál. Ale vždycky si v takové situaci vzpomenu, jak jsem s režisérem brněnského rozhlasu Zdeňkem Kozákem natáčel příběh, v němž mladý člověk vypráví o tom, jak mu umírá otec. Na název už si nevzpomenu, ale vím, že u mikrofonu mě to téma dostávalo, těžko jsem se ovládal. A pan režisér, který zrovna prodělával ataku těžké nemoci a měl asi patnáctkrát víc důvodů být dojatý, mě z režie okřikl: „Nedojímej se jak stará děvka. Posluchač ať je dojatý, ty to musíš ustát!“ Od té doby vím, že v emotivních okamžicích musím hrát spíš technicky. Ostatně říká se, že hercovy slzy se rodí v mozku. A je to tak.
Spoustu let už žijete v hlavním městě, ale vaše kořeny jsou na Moravě. Myslíte, že z vás někdy bude Pražák?
To se nikdy nestane. Člověk je vždycky nejšťastnější tam, kde se narodil. V Olomouci mám pořád domek po rodičích, sice je prázdný, ale já ho nehodlám pronajímat ani prodávat. Taky proto, že z Olomouce pořád ještě přicházejí pracovní nabídky. Dřív jsem tam jezdíval častěji, ale od té doby, co mám rodinu, trávím volno přece jen radši s ní. Máme chalupu na Českolipsku, kousek od Zahrádek. Takže zase Sudety. Na tamním hřbitově, kousek od té naší polosamoty, leží Němci vedle Čechů, duch toho místa je velmi působivý. Mimochodem, hřbitovy jsou další moje oblíbená destinace. Jak píše Körner, chcete-li poznat živé lidi, zajděte na hřbitov.
Mluvil jste o své rodině a dvou malých dětech. A děti většinou chtějí zvířátka. Nehrozí zvlášť teď, když jste načetl pro rozhlas dojemné vyprávění o psu Egonovi, že budou chtít domů taky nějaké to psisko?
Nehrozí. Máme totiž dvě kočičky, taky andulky, morčata… Pes už by se k nám nevešel. Ale víte co, já se tvářím jako přísný otec, ale stejně dětem většinou podlehnu. Jako jsem nedávno podlehnul naléhání dcery a dal svolení k těm morčatům. Na druhou stranu nezapomenu, jaké štěstí se v té dětské tváři odehrálo, když tatínek řekl ano. To za to stojí…
A jaký je váš vztah k nejlepšímu příteli člověka a zvířatům vůbec – chtěl jste být přece jako kluk chovatelem v zoo?
Ano, tuhle lásku ve mně vypěstoval děda. Dokonce jsem vystudoval střední zemědělku, ale hned po maturitě jsem se dostal na JAMU, takže jsem se jako zootechnik nebo chovatel nikdy neživil. Ale kdybych nepoznal herectví, asi bych byl šťastný někde v hájovně. No a co se týče psů, nějaké jsem v životě vychoval, ale teď jsem vůči nim spíš ostražitý, protože mě jich už pár pokousalo.
Knížka Egon: Děsná psina je trochu jiná káva než texty, které většinou načítáte. Bylo to pro vás zpestření?
Vyprávění o Egonovi je humoristická literatura, ale ne na první dobrou, má v sobě taky jistou hodnotu. Audioknihu jsem zatím slyšel jen jednou, a to v autě, když jsme jeli na zmíněnou chalupu. Poslouchaly ji se mnou i děti a byly nadšené. Takže děti, to je asi ta Egonova cílová skupina.
Celý rozhovor s Igorem Barešem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Olomouc je překrásné město, prohlásil v Blízkých setkání herec Igor Bareš
Už téměř dvě desítky pracuje v Praze, na Moravu se ale pořád velmi rád vrací. Aby taky ne, když je tamním rodákem. Co podle Igora Bareše dělá Olomouc tak nádherným městem?
