Helena Třeštíková: Doufám v restart. Významná dokumentaristka přichází s novým filmem

Ve vašich filmech vedle životních cest respondentů mapujete společenskou a možná trochu i politickou situaci ve státě. Vybíráte si respondenty i z tohoto hlediska, nebo spíš podle toho, jací jsou to lidé?

Spíš to druhé. Společenská situace se do mých filmů dostává tím, jak mí respondenti žijí a jak dobu reflektují. U Anny jsme začínali v roce 1996, v dokumentu se tak trošku objevuje doba divokých devadesátek – s náhlou nejistotou práce, hrozbou nezaměstnanosti, problémy s bydlením. To se tam ale dostává spíš bokem. Vždycky jde o to, aby postava byla zajímavá.

Anny si pochvaluje minulý režim právě proto, že dostala byt. Byla ale taky zavřená za příživnictví a zanedbání péče o dceru. Opravdu se jí předlistopadový režim tak líbil?

Myslím, že je to spíš lehká nostalgie po nějaké jistotě. Anny se vždycky pohybovala spíš ve spodní vrstvě společnosti, ať se dělo, co se dělo. Sympatické na ní ale bylo, že i když si stěžovala, snažila se zařídit tak, aby přežila. Živila se jako toaletářka v metru, ale když jí kamarádka po stížnostech na finanční situaci řekla, ať si jde „šlápnout“, že to nese docela dobré peníze, tak šla. Ve svých šestačtyřiceti letech se stala pouliční prostitutkou. S tím, že mohla přilepšit dětem a vnoučatům.

„Její bezprostřednost a veselý přístup k životu se ve filmu samozřejmě projevovaly,“ říká Helena Třeštíková o hrdince svého dokumentu Anny|foto:Elena Horálková, Český rozhlas

Anny ve filmu říká, že mnozí klienti mají raději prostitutky v letech, protože jsou spolehlivější. To je jeden z několika úsměvných momentů vašeho dokumentu. Zmíním ještě jeden: na toaletách myje štětkou vnitřek záchodu a pak tou samou štětkou umyje prkénko.

Její bezprostřednost a veselý přístup k životu se ve filmu samozřejmě projevovaly. Anny taky hrála divadlo ve společnosti Rozkoš bez rizika, nikdy se ničeho nebála. Myslím, že ji bavilo i být prostitutkou, ráda si povídala s klienty. Pro některé muže byla možná i tak trochu zpovědnicí.

Během natáčení vystřídá Anny několik chodníků. Film se tak může brát i jako místopis poskytování sexuálních služeb v  Praze…

Začínali jsme v  době, kdy byla hlavním místem Perlová ulice, ta tím byla vyhlášená. Pak se to posunulo do Myslíkovy ulice, na nábřeží, na nádraží… Místa se měnila. Myslím, že v dnešní době se už tato živnost přesouvá spíš do privátů a klubů, na ulici už tolik žen nepostává.

Čtěte také

I Anny ze dna společnosti má svou důstojnost. Je obdivuhodná, jak se pere se životem, říká Helena Třeštíková k novému filmu

Jak hluboce se vžíváte do příběhů svých filmových respondentů?

Setkávám se s příběhy a situacemi, ke kterým bych se jinak nedostala. Moji rodiče si přáli, abych se stala výtvarnicí, a taky jsem vystudovala střední výtvarnou školu. Jsem moc ráda, že jsem nepodlehla, šla na FAMU a dělám dokument. Potkávám zajímavé lidi, situace, dostávám se do unikátních prostředí. Mám spoustu někdy až neuvěřitelných zkušeností s nejrůznějšími lidskými příběhy, občas i smutnými. V případě Anny to byla nemoc jejího vnoučka, duševní problémy dcery a vnučky a nakonec i to, že Anny zemřela. Je pravda, že to člověka zasáhne. Svoji profesi ale vykonávám dobrovolně a musím nést všechny následky, které přináší. Zatím to snad zvládám.

Na čem pracujete teď?

Dokončujeme pokračování osudu Reného, se kterým jsme už jeden film udělali. René je zajímavá postava intelektuála-asociála. Točili jsme spolu třináct let. Generuje zajímavé situace i ženy, ale víc prozrazovat nebudu.

Mají René a Anny něco společného?

Oba jsou autentičtí, což je pro mě důležité. Když něco vyprávějí, věříte, že se nestylizují, ale jsou upřímní. Jsou to lidé z okraje společnosti a oba prožívají zajímavé situace, které jsme se snažili zachytit.

Záběr z dokumentárního filmu Heleny Třeštíkové Anny|foto:Česká televize

Některé z vašich starších filmů spoluprodukovala vaše dcera Hana. Sledujete její současné počínání ve funkci radní pro kulturu pražského magistrátu?

Jasně. Ona je produkčně, organizačně a lidsky velmi schopná a z toho mám radost. V  době pandemie se stala tak trochu i krizovým manažerem. Kulturní instituce byly ve své činnosti hodně omezené a ona se snažila jednak zajišťovat finanční prostředky, jednak vymýšlet určité alternativy. Velmi se mi líbí třeba projekt Brejlando. Je to experiment, kdy některá divadla natáčejí inscenace ve 3D podobě a diváci je mohou zhlédnout skrz speciální brýle. Jednu hru jsem sama viděla a musím říct, že je to úžasný zážitek. Máte pocit, že jste přímo v  centru dění, je to zcela jiný svět. Doufám, že se teď rozjedou další projekty a magistrát je podpoří. Hanka v tom je, myslím si, opravdu dobrá. Jsem na ni hrdá.

Co jste si z covidové doby vzala vy?

Byla bych ráda, abychom ji nepovažovali jenom za negativní zkušenost. Měli bychom vidět i pozitiva, najít impulz k přemýšlení o tom, jak žijeme, jak chceme žít dál a jaké máme hodnoty. Pravda, zní to velmi obecně, ale řešíme to všichni. Já se vždycky snažím vidět věci pozitivně, takže doufám v restart a novou naději v našich životech.