Výstava prací Viktora Pivovarova v pražském Veletržním paláci je povedený podnik

Po všem tom hnusu, co se z Ruska valí poslední roky pod hlavičkami Vrbětice, Navalnyj, novičok a další, je tu najednou umělec, který se v Rusku narodil (14. ledna 1937), který v Rusku, konkrétně v Moskvě, prožil půlku svého dosavadního života – a který je ve svých plátnech, kresbách, objektech a dalších technikách neodbytně živý a osvěživý, produchovnělý až metafyzický, ale i provokativní, groteskní a nepřímo kritický ke všemu tomu výše vypočítanému hnusu. V té galerii je k vidění dílo, jehož poetiku nikdy neinfiltroval žádný ideologický podtext, žádné hurá-revoluce, žádný diktát mocensky formátovaného vkusu. Pokud nějaké ozvěny, pak z dějin umění, potažmo obecněji kultury a myšlení. Ale vždycky tak, aby mluvily k dnešku – a o dnešku.

Viktor Pivovarov: Moskevská gotika, 2008|foto:Národní galerie Praha

Když se člověk zhruba uprostřed galerie zastaví, uslyší dva proudy řeči: první hlas vypočítává, z čeho všeho má kdosi strach; ten druhý pak v dialogu se zvídavým ženským partem neochotně sděluje, že žije v láhvi. Podloží, z nějž dílo Viktora Pivovarova vyrostlo, je jasné. Subjekt sevřený krutě ze všech stran, napěchovaný úzkostí až po střechu. Ve dvaaosmdesátém roce malíř odjel z Ruska do Československa; pozdní normalizace sice byla děsná i běsná, bídná a nuzná doba, ale pro někoho, komu bylo v roce Stalinovy smrti šestnáct, zřejmě úleva. Úlevná je i Pivovarovova reakce na ten základní pocit: žádné hroucení do sebe nebo mlácení kolem sebe – ale barevný smích, pečlivě soustružená metafyzická groteska, snaha pestrou výrazovou škálou sklenout most odtud až k ideálu, čistotě prvního světa a jeho prvních (možná lidských, možná nelidských) obyvatel.

Viktor Pivovarov: Okno chlapce, 1995|foto:Národní galerie Praha

Viktor Pivovarov vyrostl z undergroundu. Hlavně toho ovlivněného konceptuálním uměním. A rostl dál směrem k minulému i budoucímu. Bral z tradice ruské i obecně evropské malby. V počátcích svého díla byl vysoce privátní, psal a kreslil si vlastní alba, parafráze deníků nebo skicáků; podobně privátní ráz měly výjevy na jeho plátnech, vesměs interiérové (s exteriérem za okny), a taky jeho objekty, například komorní kuchyňka s reálným kastrůlkem nebo pohled oknem na dění v bytě. Dění zajišťovaly a zajišťují u Pivovarova jak věci, tak lidé. Nahá i oblečená těla v konstelaci s citronem, láhví, kusem žvance. Těla poněkud vykloubená, nahnutá, prohnutá, protáhlá, občas s nějakou tou věcí rovnou srostlá. A někdy je na scéně jenom tušení té věci za jakýmisi buněčnými pratvary nebo základními body, liniemi, plochami. Abstraktní, fantazijní a metafyzická malba ruku v ruce. A k tomu citace z estetiky pop-artu, komiksu – anebo ze starých mistrů, malířů dramatického baroka i plošné, bezperspektivní gotiky.

Víc než konceptualista je Viktor Pivovarov postmodernista, mistr citací a výpůjček|foto:Věra Luptáková, Český rozhlas

Víc než konceptualista je Pivovarov postmodernista, mistr citací a výpůjček. Ale vždycky s jasným úběžníkem, osobním sdělením. Odjakživa rád ilustroval knížky, nejdřív ty dětské, poslední dekády pak ty navenek dětské, ale v jádře hluboce vážné, dospělé, prostě groteskní i tragické v jednom, například tituly Igora Cholina a Ivana Wernische. Ta dualita je v jeho díle věčná, jen prosakuje na povrch různými styly, v široké výrazové škále. „Pivovarov je stvořitel světů,“ píše se o něm v letáku k aktuální výstavě. Není to úplně přesné: Pivovarov stvořil svět jediný. Ten svůj. Dopřává mu ale docela často nové šaty. Respektive nové, staronové i ty z nejzapadlejšího koutu pražského second handu. Jeho dílo má přes vnějškovou různost naprosto jasno v tom, co chce sdělit. I v tom je Pivovarov opakem dnešního Ruska, té neinspirativní, nudné gubernie rozežrané fatálním pocitem méněcennosti svého lídra. Výstava Viktora Pivovarova ve Veletržním paláci (trvá do 21. listopadu) je velkým vítězstvím.