Hana Slívová

Architektura mu přišla srozumitelná, a proto po ní jako mladý hoch sáhl. Na konci 60. let se přidal do smečky „čudlů“ při týmu Karla Hubáčka, autora ještědského vysílače.

„Každý den mě čeká jiná práce, dostanu se do situací, do kterých bych se jinak nedostal,“ konstatuje Milan Jaroš. Jeho fotografie už 14 let tvoří nedílnou součást Respektu.

Ida Kelarová studovala hudbu na konzervatoři, nejšťastnější ale je, když svým emocím může dát volný průchod. Z Walesu a Skandinávie přesídlila na Vysočinu.

„Životní zkušenost je pro filmaře nedocenitelný materiál, sám o sobě není zárukou kvality,“ míní Petr Slavík, jenž do filmu obtiskl manželčinu zkušenost s péčí o maminku.

Pěstuje bonsaje, hrával závodně šachy, byl trenérem fotbalu a dodnes pracuje v průmyslu. Od dvanácti si v sobě nese i touhu fotit. K přírodě přidal snímky rodného Valašska.

Od 80. let je součástí ústeckého Činoherního studia a stejně dlouho se věnuje studiu svých židovských kořenů. Odkud se jeho druhé jméno vzalo? Na to se ptal Ondřej Cihlář.

Ideální stav divadelního provozu? Pro režiséra, někdejšího kmenového autora jihočeského Malého divadla a dnes spoluvedoucího pražského Divadla NoD inscenace za rok a půl.

Za sebou má desítky realizovaných scénářů, před sebou Dcerušku – po sedmi letech novou filmovou spolupráci s kolegou Janem Hřebejkem.

„Víc než umělecký svět mě formovaly technologie. Vyrůstal jsem na sedadle spolujezdce tátovy tatrovky, byl jsem dítě fabrik,“ vzpomíná rodák z Bíliny Pavel Kopřiva.

O vztahu k novému způsobu práce se slovem a zvukem mluvil s Matějem Samcem Ondřej Cihlář.