Filozof Adorno s matkou v nevěstinci
Sny se táhnou s člověkem z dávných dějin. Pracoval s nimi kdekdo, nejčastěji v literatuře a ve výtvarném umění. Od Eposu o Gilgamešovi přes bibli a Homérovu Iliadu po romantismus, symbolismus nebo dekadenci. Surrealisté sny zkraje dvacátých let zpopularizovali natolik, že kdo si nezapsal ráno ten svůj, jako by nebyl. Teď vyšla v nakladatelství Pulchra kniha Protokoly snů od autora, u nějž by takový soustavný zájem čekal nejspíš málokdo: Theodora Wiesengrunda-Adorna.
Jeho jméno si člověk spojuje hlavně s kritickou teorií takzvané frankfurtské školy, s myšlenkovým mixem Marxe a Freuda, namířeným obecně proti nadvládě rozumu a účelnosti, v rovině společenské pak proti neomaleným praktikám kapitalismu, který odlidšťuje, zestádňuje a mrzačí nebo rovnou likviduje individuální imaginaci. Adorno rezonoval nejvíc v osmašedesátém, kdy se vybranými evropskými státy přehnala vlna studentské revolty. Zapsané sny by tak mohly jít po rubu Adornova myšlení, po odvrácené straně jeho života. A mohly by motivicky korespondovat s jeho vydaným dílem, psaným na hraně filozofie, psychologie, sociologie a teorie masových médií. V reálu je to tak, ale i trochu jinak.
Cepínem do hlavy
Adorno (1903–1969) své sny protokoloval od půle třicátých let do své předčasné smrti, v knize je jich na sto dvacet stránek. Některé stručné, ve formátu vtipu nebo aforismu, jiné rozsáhlejší, sledující jistou dějovou linku v příběhovém rámci, bohaté na iracionálně konstruované i pospojované obrazy. V zápisech se míhají jména jeho nejbližších spolupracovníků a přátel (Max Horkheimer, Arnold Schönberg nebo Alban Berg, manželka Gretel), rezonují tu kulisy dramatické doby (vize Hitlerova pádu a poprava zajatých nacistů cepínem do hlavy) i autorova práce na univerzitě (strach o místo). To jsou ale motivy posbírané ve skutečnosti, zbytky všedního dne, které se propsaly z vědomí do podvědomí. Důležitější je opačný směr: z podvědomí na světlo.
Hotové sousto
Je udivující, jak často se v Adornových snech opakuje vlastní i cizí smrt a umírání, častokrát zpestřované mučením. Ukřižování na stanici tramvaje, týrání dítěte na mučidlech, gilotinování, uvaření zaživa prodlužované ochlazováním vroucí vody – a jako definitivní pojistka kosmický žár, který znovu spálí všechny zemřelé. V protisměru jdou pak motivy spojené s libidem, uvolněnou sexualitou: v jednom obraze „svatý Karel Boromejský se pokusil vlézt ukřižovanému do řiti“, v jiném se autor v doprovodu vlastní matky ocitá v hampejzu, situovaném netradičně v šedesátém patře výškové budovy, kde bordelmamá doporučuje k četbě Heideggerovy texty; nevěstince a nevěstky jsou vůbec oblíbeným motivem Adornova zapsaného snění.
Otázkou zůstává, proč myslitel své sny protokoloval a proč je připravil k vydání. V jednom případě zmiňuje, že jde o „hotové sousto pro analytika“, v jiném pak zvažuje, že by zorganizoval tažení na psychoterapeuta s cílem utlouci jej k smrti. Zájem o snění v něm mohl probudit Sigmund Freud, z nějž Adorno ve svých všetečných myšlenkových světech vydatně čerpal. Ovšem sám své sny nekomentuje, žádná explikace se u něj nekoná. Můžeme zdůraznit jasné motivické souvislosti napříč jednotlivými texty anebo zmínit Bretonův koncept „spojitých nádob“, tedy ideu provázanosti bdělého a snového života, ale bez autorova jasného pokynu zůstává smysl jeho „protokolování“ v mlze.
A možná to má být právě tak. Jak zmíněno úvodem, Theodor Wiesengrund-Adorno byl, pokud jde o samospásnost rozumu, dost velkým skeptikem…
Související
-
Theodor W. Adorno: Minima Moralia. Reflexe z porušeného života
Theodor W. Adorno (1903–1969) studoval na frankfurtské univerzitě filosofii, sociologii, psychologii a hudební vědu. Roku 1924 promoval prací o Edmundu Husserlovi.
