Eliška Křenková: Nebaví mě hodný holky

Eliška Křenková

Je to jen pár týdnů, co v Rudolfinu převzala Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli filmu Všechno bude. V zimní road movie slovinského absolventa FAMU Olmo Omerzua hrála nejednoznačnou postavu stopařky Báry, kterou vezme do ukradeného auta dvojice chlapců na útěku z domova. Není to poprvé, co Eliška Křenková, jež k herectví zběhla z tanečních studií, zaujala filmovou veřejnost.

Stačí připomenout její kreace v nejlepším českém seriálu posledních let Pustina nebo v Omerzuově starším snímku Rodinný film. Nejvyšší čas si tuhle devětadvacetiletou herečku představit podrobněji.

Jaké to bylo, brát Českého lva? Cítíte se nejlepší?

Rozhodně ne. Asi bych se tak necítila nikdy. Je dobrý umět se ohodnotit, ale myslím, že člověk má pořád kam stoupat, vždycky má rezervy. Takže neusínám na vavřínech. Význam pro mě ale ta cena má. Na svém hereckém projevu se snažím pracovat dlouhodobě, Lva proto neberu jen jako cenu za svůj výkon ve Všechno bude, ale jako ohodnocení mé dosavadní práce. A taky jsem měla v Rudolfinu pocit, že mi to všichni přejou, což bylo strašně hezký.

,,Když je pro to ve scénáři třeba jen lehce prostor, snažím se svoje postavy dělat komplikovanější," říká Eliška Křenková.

Profesní ocenění asi člověka zákonitě „nakopne“, zvlášť když nemá zbytnělé sebevědomí. Zapochybovala jste o sobě někdy - jako o herečce?

Byly roky, kdy jsem neměla skoro žádnou práci, což mi přišlo dost depresivní. Nastaly i chvíle, kdy jsem si říkala, že jsem se třeba spletla, že herectví je můj životní omyl. Teď jsem ráda, že jsem to překonala. Třeba jsem tou herečkou fakt měla být.

Zaznamenala jste už i nějaký efekt té ceny - poznává vás třeba na ulici víc lidí?

Nikdy jsem si toho moc nevšímala, ale musím říct, že třeba minulý týden přišel kurýr s donáškou a hned se ptal, jestli nemám fotku s podpisem. Stála jsem před ním v županu a v teplákách, vůbec jsem neměla pocit, že by mě poznal ve chvíli, kdy jsem mu otevřela. Spíš to vypadalo, že mu to seplo podle jména. Taky hodně lidí z branže, se kterými teď točím, mi gratulovalo. Ale projekty, na kterých budu dělat v tomhle roce, jsem měla rozjednaný už předtím, takže zatím asi nejde posoudit, jestli budu mít po Českém lvu víc práce.

Dalo by se s mírnou nadsázkou říct, že jste v Rudolfinu nebrala jen toho svého Českého lva, máte totiž svůj podíl i na ceně pro herce ve vedlejší roli, Jana Františka Uhera, kterého jste měla při natáčení filmu Všechno bude na starosti jako koučka. Vnímala jste jeho Lva i jako ocenění své práce?

Možná mě to potěšilo ještě víc než moje cena. Vzedmula se ve mně nějaká mateřská hrdost jak na Honzíka, tak i na Tomáše Mrvíka, nominovaného v kategorii herců v hlavní roli. On sice nevyhrál, ale měl přece jen větší konkurenci. Když mě ve foyer zastihla zpráva o ocenění pro Honzíka, obrečela jsem to. Teda já byla naměkko už před tím, ale až tohle ve mně ty emoce odstartovalo naplno.

Ve filmu Olma Omerzua Všechno bude

Jak se vlastně stalo, že jste na place koučovala představitele ústředních rolí dvou čtrnáctiletých chlapců, v civilu neherců?

S tím přišel režisér. Olmo chtěl, aby kluci před kamerou co možná nejvíc fungovali jako normální herci. A on aby se mohl věnovat jen režii.

Mít na starosti dva kluky v pubertě není lehké pro nikoho, natož pro ženu, která od nich není až tak věkově vzdálena. Máte nějakou pedagogickou zkušenost, nebo třeba mladšího sourozence, něco, od čeho jste se odpíchla?

To bylo asi nejtěžší, najít si tu cestu. Žádnou pedagogickou zkušenost nemám, koučovala jsem poprvé. Jen jsem jednou připravovala Elišku Hanušovou na přijímačky na DAMU. Ani nikdo z rodiny není učitel. Mladšího bráchu sice mám, ale o jedenáct let, takže to už je spíš jedináček. Čerpala jsem z osobních zkušeností z taneční konzervatoře a z DAMU, ale vůbec jsem nevěděla, jestli ten koučink dělám správně. Všechno jsem průběžně konzultovala s Olmem, vlastně jsem ty kluky nikdy nevedla směrem, který bych s Olmem předem neprobrala. A jedinej můj feedback, jestli jsem úplně neulítla, byl zase on.

Neherci jsou specialitou české kinematografie, většinou ale bývali obsazováni do komediálních rolí, kde bodovali svou autenticitou. V čem ale mohou být za jistých okolností cennější než vy, profesionální herci, v rolích dramatických?

O tu autenticitu jde především. Hodně herců si ji v průběhu své kariéry neudrží. Jsou semletí divadlem, ale filmové a divadelní herectví je úplně jiný. U neherců je fajn, že jsou to neokoukané tváře. Zároveň jejich obsazení nese i to, že se na ně scénář musí malinko našroubovat, na jejich charakter.

Režisér Omerzu s vámi pracoval už na svém předposledním snímku Rodinný film a spolu s Martinem Pechlátem vás uvádí jako herce, s nimiž hodlá spolupracovat i do budoucna a se kterými se neustále posouvá. Kdybyste ho měla doplnit - v čem je ten posun, v čem se vaše spolupráce prohlubuje?

V tom kouzlu, co mezi námi je. Olmo už mě zná, zná mý pohodlný polohy i moje neduhy, a všeho toho mě zbavuje. Vzal mi všechny herecký berličky. Měla jsem být třeba před kamerou naštvaná a on: „Proč to pořád děláš, to s tím nosem?“ A já mu říkám, že to dělám vždycky, když jsem naštvaná. „Tak to nedělej!“ povídá... Najednou jsem se ocitla v situaci, kdy jsem vůbec nevěděla, co mám dělat, jak hrát. Chvíli jsem se v tom plácala, ale pak jsem zjistila, že mě to hodně posunulo. Režisérů, kteří z vás vytáhnou i to, o čem vůbec nevíte, že ve vás je, není moc. A právě tohle na spolupráci s Olmem zbožňuju. Za to bych platila zlatem. Při natáčení s ním jako kdyby hrálo něco ze mě, zevnitř.

Myslíte, že to funguje na obě strany, že i vy zpětně inspirujete režisérský styl Olma Omerzua?

Doufám, že ano. V každé práci usilujete o to, obklopit se lidmi, se kterými si máte co dát. Je to jako s jakýmkoli mezilidským vztahem, i milostným, výměna energií prostě musí fungovat. A takhle to máme s Olmem.

Může být ta zvýšená míra citlivosti daná i tím, že Olmo není Čech?

To si nemyslím. On studoval v Praze na FAMU a sám říká, že jeho tvůrčím jazykem je čeština. Je odchovanej Chytilovou a českou kinematografii zná dopodrobna.

Řekla jste, že máte jako herečka ráda autenticitu, která se na velkém jevišti vytrácí. A že je to i důvod, proč divadlo příliš nevyhledáváte. Jak jste tedy zvládla hru Amerikánka na obrovské scéně Jatek78, která vlastně ani není primárně určena pro činohru?

To byla velká výzva... Myslím, že jsem si před premiérou sáhla na svý herecký dno. Můj mozek nedokázal zpracovat, že i když budu hrát víc, intenzivněji, může to pořád vypadat přirozeně. Na Jatkách musí člověk mluvit hodně nahlas. Je to veliký prostor, 380 lidí v hledišti, blbá akustika. Ale myslím, že jak je celý ten ansámbl, který Amerikánku dělal, víc složen z filmařů než z divadelníků, tak se tu autenticitu podařilo zachovat. Mám v hlavě takovej alarm, co mi začne blikat ve chvíli, kdy autentická nejsem. A to při Amerikánce nenastalo.

Co je pro vás klíčové při posuzování nabídky role v divadle, ve filmu, v seriálu?

Asi ta klasická kritéria: kdo to režíruje, jestli si s režisérem sednete. Hodně důležitý je scénář, jestli se vám dobře čte. Je to jak s knížkou. Když se v ní ztrácíte, usínáte u ní, prostě vás nebaví, tak to asi není ono.

V Amerikánce hrajete s Terezou Voříškovou dvě polohy jediné postavy, což je pikantní, protože jste dlouholeté kamarádky. Kdybyste i v osobním životě měly poskládat dohromady jedinou osobnost, co by měla z vás a co z Terezy?

To je zajímavá otázka. V něčem jsme si určitě podobný, v něčem zase ne. Kdybychom měly vytvořit společnou postavu, tak bych asi chtěla, aby měla Terčinu lásku a dobrotu, protože ona je člověk, který je schopnej se pro bližní rozdat. A určitě by měla mít ta postava její velkej humor, ten je u ní zásadní. A taky její ztřeštěnost.

A co by ta postava měla z vás? V čem jste jiná než Tereza?

V něčem jsem asi rozvážnější. Možná by naše společná postava měla mít mou paměť, ne paměť Terezy. Všechny historky, co jsme spolu zažily, totiž vypráví Terka úplně jinak, což mě vždycky rozčiluje. A co by ještě mohla mít ze mě. Možná nějakou vnitřní sílu, ale tu má v sobě i Tereza.

Před kamerou jste spolu stály už v teenagerovském filmu Raftáci. Tehdy jste ale mířila na taneční konzervatoř Duncan Centre. Přispělo natáčení k tomu, že jste se nestala tanečnicí, ale dala se na herectví?

Natáčení Rafťáků byl pro mě opravdu zásadní životní zlom. Bylo mi patnáct a myslela jsem si, že budu ne tanečnicí, ale spíš choreografkou. Konzervatoř Duncan Centre vůbec nevnímám jako chybu, jsem šťastná, že jsem tam šla a nakonec ji vystudovala. Ale tím, že jsem točila Rafťáky, jsem přičichla k hraní a zjistila jsem, že mě to fakt baví. Při natáčení jsme se seznámila s Terkou, o které jsem věděla, že míří na hereckou konzervatoř. Myslela jsem si, že když budu mít střední taneční školu, na DAMU se už nedostanu. Ale Tereza mě časem přesvědčila, že na DAMU naopak berou spíš lidi, kteří hereckou konzervatoř nemají a nejsou hraním poznamenaní. A tak jsem ve čtvrťáku na Duncanu zkusila přijímačky a dostala jsem se na Katedru alternativního divadla.

Taneční kariéry vám líto nebylo?

Tím, že jsem se dostala na tu alternativní katedru, tak se to moje tancování s herectvím hezky skloubilo. Navíc herečce se dlouholetá pohybová průprava hodně hodí.

V čem?

Každý člověk se hýbe jinak, to platí i pro každou postavu, kterou hrajete. Hodně si všímám řeči těla a hodně mi to jako herečce pomáhá. Jsou to podprahový věci, které postavu dokreslujou. Například postava Báry ve filmu Všechno bude chodila jinak, než chodím já, třeba víc kroutila zadkem. Divák si toho asi nevšimne, ale pro mě je to důležitý. Já jdu vždycky na postavu, kterou mám hrát, hodně přes tělo.

Eliška Křenková

Takže jste vlastně ten taneční obor tak úplně neopustila.

To ne, je pořád mou součástí. Předloni jsem se k němu po osmi letech dokonce vrátila i aktivně. Vytvořili jsme pro La Fabriku taneční představení O medvědovi, který plul na kře. Chceme ho po okurkové sezoně zase zařadit do programu. On je ten můj vztah k tanci komplikovanej. Dělala jsem ho od šesti let, ale tím, že to pak na konzervatoři bylo jako by povinné, tak jsem se proti tanci vzpříčila, začal mě trochu štvát. Byla jsem pak na DAMU vlastně moc ráda, že už tancovat nemusím. A myslím, že i na základě toho se ze mě stal malinko línej člověk.

Jste herečka z generace, v níž panuje hodně silná konkurence. Plus minus stejný ročník jako vy jsou nejen Tereza Voříšková, ale i Eva Josefíková, Tereza Dočkalová, Berenika Kohoutová, Jenovéfa Boková. Je to něco, co vás vede k většímu vyhranění? Musí být herečka v tomhle sevření osobností pracovitější - a třeba mít i ostřejší lokty?

Nevím, jestli jsem vyhraněná. Ostřejší lokty ale každopádně nemám, nejsem loktařka, nemám to v povaze. Spíš mě fascinujou holky, které to tak mají, mně jsou vlastně strašně nesympatický. Myslím si ale, že k větší pečlivosti a zodpovědnosti mě asi ta konkurence podvědomě žene.

Nevyhýbáte se ani práci pro internetové televize, hrála jste v seriálech Přijela pouť nebo nejnověji v sérii Všechno je jinak pro Mall.tv. V čem jsou pro vás tyhle nemainstreamové zkušenosti zajímavé?

Konkrétně co se týče seriálu Všechno je jinak se to seběhlo tak, že mi zavolal Honza Prušinovský, se kterým jsem už dlouho chtěla točit. Takže pro mě jasná volba. Líbilo se mi i obsazení. Tyhle krátký seroše na internet jsou trošku víc sranda než normální natáčení. Někdo prohlásil, že jsou to seriály do mobilu, když s ním jdete ráno na záchod... Ale pokud se sejde příjemná parta, tak si při tom i trošku odpočinu.

Svět reklamních agentur, v němž se seriál Všechno je jinak odehrává, je pro spoustu vašich kolegů důvěrně známý. Co by se muselo stát, abyste přijala roli v reklamě? A přes co byste naopak nešla?

Záleží na tom, jestli by ta reklama byla zahraniční, nebo česká, a taky, na jaký by to bylo produkt. Nešla bych do něčeho, co by mě dehonestovalo, asi bych si nikdy nestříkala pičifuk do podpaždí... Je pravda, že reklamy moc nedělám, když nemám nouzi, tak se jim snažím vyhnout. Jiná věc by samozřejmě byla, kdybych tu nouzi měla. Takže nechci nikoho soudit, to absolutně ne. Ale abych vzala velkou reklamu, kdy bych poskytovala určitému produktu exkluzivitu, tak to by mi muselo jít o opravdu velkou hypotéku.

Jednou z vašich nejvýraznějších rolí je Klára v minisérii Pustina. Hrála jste dívku, jejíž mladší sestra záhadně zmizí v nehostinném prostředí severočeské vesnice. Promítla se do vás nějak ta tíživost místa, kde se točilo?

Zhruba v polovině příběhu, kdy se děly ty nejhorší věci, to bylo pro celý štáb dost náročný. Dlouho jsem si říkala, jak se mi to daří hrát odosobněně, že se mě příběh vlastně moc nedotýká. Ale když jsem se vrátila z natáčení, tak jsem se doma zničehonic rozbrečela a nemohla jsem snad hodinu přestat. Šly jsme zrovna s Terkou do kina, měla jsem hodinu na to, abych se doma převlíkla a osprchovala, jenže jsem se ani nemohla nalíčit, protože mi to hned všechno stejkalo dolů.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.