Corbusierův stroj na bydlení
Marseille je město plné protikladů - jeden den se procházíte starým přístavem či křivolakými uličkami centra plnými obchůdků a druhý den můžete vyrazit na okraj města, kde narazíte na panelákovou džungli, nám dobře známou z doby socialisticky budovatelské. Mezi paneláky však najdeme jednu ikonickou stavbu moderní architektury - Bytový dům, jemuž se říká doslovně Unité d´Habitation.
Navrhl jej slavný architekt švýcarského původu Le Corbusier, vznikl těsně po druhé světové válce a byl to tehdy první bytový dům, spojující v sobě ideu kvalitního, a přitom dosažitelného bydlení.
Le Corbusier, vlastním jménem Charles-Édouard Jeanneret, měl slavný architektonický ateliér v pařížské ulici Sévres, který vedl se svým bratrancem Pierrem. Svůj pseudonym, pro nějž se inspiroval jménem dědečka z matčiny strany, si zvolil v roce 1920 pro psaní článků o architektuře a už mu zůstal. Již počátkem dvacátých let se zabýval nejen samotnými architektonickými realizacemi, ale také urbanismem moderních měst. Le Corbusier dnes bývá označován za jednoho z největších architektů 20. století, ale jeho počátky byly poměrně skromné. Ve dvacátých letech dostával spíše menší zakázky na soukromé vily. Již jeho raná díla ale prozrazují neobyčejný cit pro prostor a ojedinělé koncepční řešení detailů jednotlivých staveb. Za zmínku stojí například dům pro bankéře Raoula La Roche v Paříži, vila pro manžele Steinovy v Garches u Paříže a přelomová vila Savoy z roku 1931, kterou najdeme v Poissy, rovněž nedaleko Paříže.
Dům plný ,,ulic"
Kromě realizovaných zakázek se architekt proslavil také utopistickými návrhy Soudobého města pro tři miliony obyvatel (1922) a ve třicátých letech navrhoval takzvaná Zářící města. Jednalo se o vysoké věžové domy na křížovém půdoryse, kde byly zastoupeny všechny zóny potřebné pro lidský život. Tato ideální města měla vytyčit nový směr moderního bydlení, ale také napomoci vyřešit bytovou krizi, jež byla aktuální po celé Evropě. Na malém prostoru umožnila poskytnout bydlení tisícům obyvatel. Projekty reagující na bytovou krizi rozpracovával Le Corbusier i za druhé světové války, kdy měl minimální možnost takovéto projekty stavět.
První opravdovou příležitost k realizaci většího obytného bloku dostal Le Corbusier právě ve válkou zničené Marseille. V roce 1946 navrhl unikátní bytový dům, který splňuje podmínky sociálního, a přitom zdravého bydlení. Jednotlivá patra jsou koncipována jako jakési ulice. Středem patra vždy vede chodba, po obou stranách jsou pak vchodové dveře do jednotlivých bytů. Celkově zde Corbusier navrhl dvacet tři různých typů bytů od nejmenších garsoniér až po prostorné byty přes dvě výškové úrovně. Zajímavostí je, že chodby vedoucí prostředkem každého patra, z nichž se vcházelo do bytů, jsou pouze sporadicky osvětlené. Po obou stranách se nacházejí barevné dveře vedoucí do bytových jednotek, nad kterými je instalováno osvětlení. Samotná chodba je tak ponořena do tlumených barevných odstínů. Le Corbusier se totiž domníval, že tlumené světlo přiměje obyvatele, aby se k sobě chovali tiše a ohleduplněji.
Beton v surovém stavu
Architekt vycházel z představy, že dům by měl být jakýmsi strojem na bydlení a člověk by v něm měl najít vše potřebné k životu. Proto ve třetím patře narazíte na obchodní „ulici“, kde se kromě obchodu s potravinami a pečivem nacházela galerie, restaurace, knihkupectví, posilovna či hotel pro návštěvníky. V nejvyšším patře fungovala dětská školka, v dalším knihovna a kinosál. Pokud jste nechtěli, dům jste nemuseli opustit klidně několik dní. Na střeše Le Corbusier navrhl terasu s odpočinkovým centrem, umělecky tvarovanými výduchy vzduchotechniky i běžeckým oválem, kam si mohli obyvatelé domu ráno či večer jít zaběhat. Přes den se na terase slunily děti ze školky, kterým bylo k dispozici i malé brouzdaliště, množství betonových hracích prvků a sprcha. Na střeše je také několik vyhlídkových plošin, ze kterých je krásný výhled na moře i nedaleké pohoří. Dům tedy zůstává v kontaktu s okolní krajinou. I proto je postaven na pilotech, aby lidé mohli procházet i pod ním a nemuseli jej složitě obcházet.
Stavba tak unikátního projektu se neobešla bez komplikací. Dům vznikal poměrně dlouho, mezi lety 1947 a 1952. Navíc byl stavěn zcela novou technologií, na kterou dělníci nebyli zvyklí - beton se vyléval do připravených dřevěných forem. Dělníci si původně mysleli, že nedokonalosti vzniklé nepořádně sestaveným bedněním nakonec zakryjí omítkou, ale přáním architekta bylo, aby beton zůstal v surovém stavu - tedy francouzsky „béton brut“. Právě odsud je odvozen název pro brutalistní architekturu, která se záhy rozšířila po celé Evropě. Dodnes na plášti objektu můžeme vidět, kde k sobě nedoléhala dřevěná prkna a beton protekl, či kde byl v lati suk. Dnes se na tuto stavbu jezdí dívat tisíce lidí ročně - kromě architektonických nadšenců a studentů architektury i zvědaví laici, kteří tudy mnohdy jen projíždějí a chtějí se přesvědčit, co je na této stavbě tak jedinečného. Dům v Marseille je prototypem, který se stal vzorem pro další podobné bytové domy. Některé z nich navrhoval sám Le Corbusier - podobný dům je v Berlíně (1958), v Paříži (1959) či ve Firmini (1967). Jiné bytové domy navrhovali Corbusierovi pokračovatelé. Ozvěny jeho práce můžeme pozorovat i na panelových stavbách v socialistickém Československu.
Modulur místo člověka
Kapacita marseillského bytového domu byla odhadována až na 1600 obyvatel, kteří bydleli ve třech stech třiceti sedmi bytech. Nejvíce zastoupené byly dvojúrovňové byty. Ke každému bytu také náležel minimálně jeden balkon. Jednotlivé byty nemají příliš vysoké stropy, mají poměrně skromné koupelny i kuchyně, a přesto svým obyvatelům poskytovaly všechno potřebné vybavení a komfort. Kromě vestavěných skříní s posuvnými dvířky jsou součástí bytů i dřevěné police zahloubené do hmoty zdiva. S vybavením Le Corbusierovi pomáhali designéři Jean Prouvé a Charlotte Perriandová, která je také autorkou návrhu kuchyní.
Vše mělo být v dosahu, čemuž odpovídaly i proporce celého prostoru. Le Corbusier je odvozoval od svého modelu Modulora, který najdete několikrát vyobrazeného i na exteriéru stavby v Marseille. Jedná se o lidskou figuru se zvednutou rukou, od které architekt odvozoval jednotlivé poměry a proporce. Sám Le Corbusier systém Modulor charakterizoval jako „soubor harmonických proporcí vhodných pro lidské měřítko, univerzálně aplikovatelný pro architekturu a mechaniku“. Modulor posloužil jako měřítko i u jiných projektů - například u indického města Čándígarhu, které Le Corbusier navrhl počátkem padesátých let.
Podlahy z beden na náboje
Vraťme se ale do Marseille. Zpočátku byli obyvatelé tohoto zvláštního domu jednotlivými bytovými jednotkami i celým konceptem zaskočeni. Někteří ho označovali za příliš strohý až kasárenský. Samotné materiály použité na stavbě skutečně nejsou nikterak luxusní. Aby byl betonový objekt lidem bližší, jsou jednotlivá plastická pole vystupující z fasády pojednána barevně -modře, zeleně, červeně a žlutě.
Tím se podařilo do betonového monobloku vnést lidský rozměr. V interiéru jednotlivých bytů hojně figuruje také dřevo - ať už na policích, dveřích, či kuchyňských skříňkách. V kuchyni se nacházel hliníkový dřez a speciální držák na mýdlo nad dřezem z téhož materiálu. Podlahy z drobných dřevěných parket byly získávány rozřezáním amerických beden na náboje, které se používaly za války a v některých bytových jednotkách jsou k vidění dodnes - stejně tak jako dřevěná vzdušná schodiště propojující jednotlivé etáže bytů. Dalším spojujícím prvkem je sklo a skleněné tvarovky. Le Corbusierovi nebylo blízké plýtvání či přílišná okázalost, zvlášť při stavbě domu pro sociálně slabší obyvatele, což ale neznamenalo, že nepřicházel s inovativními nápady. Jedním z nich bylo umístění školních tabulí na posuvné dveře či vestavěné skříně bytů, aby si děti mohly hravě procvičovat domácí úkoly, kreslit si, či aby si dospělí mohli nechávat vzkazy.
Když budete procházet jednotlivými patry či ulicemi, možná si budete lámat hlavu, k čemu sloužily barevné „budky“ před každými vchodovými dveřmi. Odpověď je jednoduchá - každé ráno si obyvatelé bytů mohli objednat nákup ze zdejšího obchodu, který jim byl doručen do „budky“ v požadovaný čas. Po příchodu z práce se tak mohli pustit rovnou do vaření a nemuseli se zdržovat nakupováním.
Joga či piknik na terase
I přes počáteční nedůvěru obyvatel se postupně marseillský bytový dům stal vyhledávaným bydlením, což platí dodnes. Každý den v domě probíhá čilý ruch. Obyvatelé, kteří se navzájem znají a zdraví se, se ve výtahu i na chodbách mísí s přílivem dychtivých návštěvníků, kteří chtějí prozkoumat celý dům, co nejvíce proniknout do myšlenek autora a nakonec si užít střešní terasu. Na střeše se nachází i dokumentační centrum, které pro návštěvníky pořádá prohlídkový okruh, v rámci něhož je zpřístupněn i jeden původní bytový interiér. Pokud by vám exkurze nestačila, můžete se ubytovat ve zdejším hotelu s názvem (jak jinak než) Le Corbusier a zažít zdejší bydlení na vlastní kůži. Nebo si alespoň dopřát skleničku či opulentní oběd v Gourmet restaurantu ve třetím patře.
Ten funguje po celý den, a když si sednete k oknu, můžete se kochat okolní krajinou. Přijedete-li se podívat na Unité d'Habitation v sobotu ráno, můžete si na střeše dokonce zacvičit - konají se zde pravidelné lekce sportovního tance i jógy.
Dodnes funguje také knihkupectví a designové obchody ve třetím patře. Páté patro domu je mezi obyvateli vyhlášeno jako patro umělců, grafiků, designérů a kulturně činných lidí. Střecha je sice návštěvníkům přístupná jen do šesté hodiny večerní, ale obyvatelé zde mohou pobývat i dlouho do noci. Občas se zde konají večírky či pikniky se sklenkou vína. Jak jednoduché - stačí si vzít sklenky a pohoštění do ruky a vyjet pár pater výtahem. Západy slunce nad členitou střechou jsou prostě okouzlující.
