Dotýkání v čase korony. Jak pandemie ovlivnila poslední věci člověka

28. březen 2021

Poslední věci člověka jsou tématem, které fascinuje lidstvo od nepaměti. Tajemství smrti je přitom spojováno s obavami, úzkostí a strachem, jako by konec života a odchod ze světa nebyl vlastně něčím přirozeným, ale naopak temným a zlovolným. S osudovým „přeplutím řeky Styx“ se musela vyrovnat veškerá existující náboženství a většinou to učinila nejen moudře, ale i ohleduplně. Slovo naděje skoro nikdy nechybí v úvahách kulturního lidstva o tom, co nás vlastně čeká po smrti.

Už téměř rok žijeme v situaci, která ať chceme či nechceme poněkud změnila pohled na lidské odcházení. Smrt je samozřejmě stejná, ať se dostavuje v dobách válek, moru, potop či zemětřesení, nebo jen v takzvaných obyčejných časech nepoznamenaných podobnými neštěstími. Loňský rok však vnesl do našich myslí pocit globálního ohrožení a začal klást otázky, na které jsme dosud odpovědi hledat nemuseli.

Média nás už měsíce zásobují čísly o nakažených, léčených, nevyléčených a zemřelých. Odborníci a politikové se nepřestávají dohadovat o tom, zda smrt přišla „s covidem či bez covidu“, ale to nic nemění na faktu, že bilance obětí je stále hrozivější. Čísla zevšedněla a ztratila lidský rozměr. Řada z nás získala vlastnost dříve nevídanou – okoralost srdce. Mrtví jako by přestali existovat, začala kralovat čirá statistika, příběhy zmizely.

Andrea Radomská s paní Anežkou v hospicu Strom života v Novém Jičíně

Srdcem prožité

Když jsem v lednu roku 2003 těžce onemocněl a ocitl se na onkologickém oddělení Fakultní nemocnice v Ostravě, jednoho dne mě v setmělém pokoji probudil dotek čísi ruky. Bylo to tak nečekané, že jsem se polekal. Vedle postele seděla mladá žena a tichým hlasem mi nabídla, že čas, který mi ještě zbývá, můžu strávit doma, mezi svými blízkými, a že nám pomůže.

Dojalo mě to natolik, že mi do očí vstoupily slzy. Nikdy bych nevěřil, že se v přítomnosti cizí osoby tak náhle a nečekaně rozpláču. Současně mě ale zalil zvláštní pocit jistoty, že teď už tu zlou chorobu určitě přežiji. Považuji se celkem za neznaboha, ale od toho dne vím, že zázraky se dějí.

Přišla za mnou ještě několikrát. Bylo mi skoro šedesát, jí něco přes třicet, ale věkový rozdíl jako by neexistoval. Vyprávěla o svém nedávno zemřelém tatínkovi a o malých pacientech, o které se stará na onkologickém oddělení. Cítil jsem při tom úlevu, protože jsem se nemusel zabývat svou nemocí.

Andrea Radomská ve Fakultní nemocnici Ostrava

Kdo je Andy

Pokud má pravdu zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, že dcery bývají obvykle fixovány na své otce, pak je Andrea „Andy“ Radomská pravou dcerou svého tatínka. Ne že by neměla pěkný vztah s maminkou, která jí v životě mnohokrát pomohla, nabídla laskavou náruč a dodnes je její nejlepší kamarádkou, ale uznejte, tatínek je tatínek. Silný vztah provázel otce a dceru celý život, utužil se však hlavně v posledních letech tatínkova životního putování, kdy mu lékaři sdělili, že má rakovinu.

Andrea byla zdravotní sestra a považovala za přirozené, že bude o tatínka spolu s maminkou v závěru života pečovat. Tehdy s ním prožila – ač objektivně v těžké situaci – krásné chvíle, protože to byl člověk velkého formátu. Chlapák s vousem na tváři, horolezec a vodák, náruživý sportovec, obnovitel polorozbořené valašské chalupy, zpěvák lidových písní, chovatel koz, básník života a milovník žen. Verše nejenom četl, ale také psal.

Tatínkova odvaha a Andreina obětavá péče prodloužila pacientovi život o řadu měsíců.

Tatínkova odvaha a Andreina obětavá péče prodloužila pacientovi život o řadu měsíců. Zemřel v roce 2000 a Andrea se díky zkušenostem, které získala, stala průkopnicí hospicového hnutí. Jako jedna z prvních zdravotních sester v naší republice si doslova vydupala povolení vykonávat domácí paliativní péči, starat se zkrátka „na plný úvazek“ o umírajícího člena rodiny. Nebylo to vůbec jednoduché. Musela kvůli tomu podstoupit řadu úředních jednání, zkoušek a pohovorů. Psychicky a fyzicky nesmírně náročný úkol ji nejen nezlomil, ale naopak posílil její zájem o nevyléčitelně nemocné lidi. A ještě před smrtí tatínkovi slíbila, že tomuto poslání zasvětí život.

Čtěte také

Jeden z hospiců, který spoluzakládala, se jmenuje Ondrášek podle sedmnáctiletého chlapce, jehož maminka si na „sestřičce Andy“ vymodlila, aby mohl zemřít doma. Andrea věnovala všechny síly, aby se tak stalo. Také s dalšími mobilními hospici v Ostravě a na Moravě a s dalším centrem hospicové péče v dobrovolnickém centru ADRA ve Frýdku-Místku měla nebo má Andrea co do činění. Své poslání bere nesmírně vážně. Rozšířila si odborné vzdělání a nyní je schopna podpořit pacienty a jejich blízké v celé šíři jejich problémů. Stala se jakousi průvodkyní na jejich posledních cestách a denně se setkává s rodinami, které potkal stejný úděl jako kdysi ji. Je přesvědčena, že společnost by měla respektovat lidi, kteří se rozhodli nedopustit, aby jejich drazí odcházeli ze světa kdesi mezi anonymními nemocničními zdmi. Domov naplněný láskou a péčí je podle jejího mínění nejdůstojnějším a nejpřirozenějším prostředím, v němž se má člověk loučit se životem.

Břidlicový lom Šífr

Díky setkání s Andreou mě hospicové téma nepřestává zajímat už skoro dvě desetiletí. Dokonce jsem o Andreině tatínkovi, poezii, horolezectví, rakovině, naději a smrti napsal knížku. Čas od času se setkáváme, ale loni na jaře moje přítelkyně kamsi zmizela. Do našich životů se vřítila pandemie a chaos s ní spojený vygumoval z mého mozku silný zážitek z temného nemocničního pokoje. Ubíhal měsíc za měsícem, lidé se začali uzavírat sami do sebe, přestávali si rozumět a své mrtvé počítali čím dál lhostejněji. Jednoho dne mi konečně došlo, co bych měl udělat: zvedl jsem telefon a vytočil Andreino číslo.

Její hlas zněl poněkud překotně. Pochopil jsem, že volám do auta, uhánějícího ven z města. Moje přítelkyně právě skončila mnohahodinovou vyčerpávající šichtu. Co že dělá? No, jede za partou otužilců do břidlicového lomu Šífr u Svobodných Heřmanic „provětrat si hlavu“. Prý to tak dělá každý týden. Říkají si „hroši jezerní“, vysekají do ledu díru, rozhrnou sněhovou tříšť, zhluboka se nadechnou a ponoří se po krk do ledové vody. Aby rozptýlila podezření, že provozuje otužování jen jako v současné době módní koníček celebrit, dodala, že to dělá hlavně proto, aby jí „v hlavě nejeblo“. Ze stejného důvodu i nadále chodí na hory po svých nebo se sveze na skialpinistických lyžích.

Život, smrt a korona

V lednu zveřejnili naši přední psychologové a psychiatři na speciální odborné konferenci fakta o zhoubném vlivu pandemie na duševní zdraví veřejnosti. Bylo prokázáno, že obecná kvalita života se kvapem zhoršuje vinou dlouhodobého stresu, nejistoty, strachu a obav z toho, co bude zítra. Do ordinací přichází stále více lidí stěžujících si na nespavost, deprese, nervozitu, úzkost a pocity beznaděje. Budoucnost se lidem jeví jako nejistá a nevypočitatelnost situace prohlubuje jejich napětí a agresivitu. Příznaky začínajících duševních poruch trpí dokonce lidé za jiných okolností odolní.

Nejkrutější úděl mají stovky a tisíce těch, kteří se ocitli na nemocničních lůžkách.

Sebeochotnější zdravotnický personál, často zcela vyčerpaný, se jen s obtížemi vyrovnává s pocity izolace, odloučení, samoty, opuštěnosti a vytrženosti z domácího prostředí, kterými jsou pacienti s covidem-19 během léčby ohroženi.

Také pro Andreu je to velký problém. Přesto nesložila v koronavirovém čase ruce do klína. Když jsme se nedávno konečně setkali tváří v tvář, ani zdaleka nejevila známky poraženectví. Trpělivě pomáhá rodinám vyjednat výjimky, aby se se svými umírajícími mohli rozloučit, a také spolu s nimi organizuje netradiční pohřby a rozloučení. A tak jsme si stejně jako kdysi v onkologickém pokoji začali povídat (bez předsudků a obav) nejen o tíživosti smrti, ale hlavně o naději.

Otázky a odpovědi

Problém sociální izolace pacientů s covidem-19 má i úřední rozměr. Ministerstvo zdravotnictví České republiky a Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče se touto palčivou otázkou zabývaly velmi odpovědně. Bylo vydáno doporučení, které přijali s úlevou všichni hospicoví opatrovníci. Podle něho má být kontakt pacientů s nejbližšími příbuznými (za určitých podmínek) umožněn ve všech zdravotních a sociálních zařízeních, jež mají v péči nevyléčitelně nemocné a umírající.

Jen díky lidskosti zřízence pohřební služby směla dcera na krátký okamžik nahlédnout do pootevřeného obalu.

Ne vždy se to respektuje a takových případů slyšíme mnoho. Naposledy zaznamenala Andrea příběh šedesátiletého pacienta z Beskyd, který procházel standardní léčbou a během kontroly se v nemocnici nakazil covidem-19. Jeho stav se výrazně zhoršil a musel být okamžitě hospitalizován. Z nemocnice se již nevrátil. Po celou dobu léčení mu nebyl umožněn styk s rodinou. O tom, že je jeho situace kritická, se dcera dozvěděla telefonicky pouhých dvacet minut před úmrtím, když shodou okolností čekala ve frontě na testování.

Nebylo jí ani umožněno rozloučit se s tátovými ostatky. Tělo uložili do zapečetěného obalu a odvezla ho pohřební služba. Dcera si nutně položila otázku, zda byl do vaku opravdu uložen její drahý, jestli nedošlo k záměně nebo zda táta vůbec zemřel. Jen díky lidskosti zřízence pohřební služby směla dcera na krátký okamžik nahlédnout do pootevřeného obalu. Plná zoufalství přivolala nešťastná žena k rozloučení svou hospicovou pomocnici. Andrea už věděla, jak se zachovat. Požádala zřízence za sklem, aby na dceřino přání položil na igelit ještě před konečným zapečetěním alespoň jeho oblečení, hrst rodinných fotek, několik řádek na rozloučenou a krabičku cigaret.

Každý den naději

Příběh ukazuje, že i v takřka neřešitelných situacích lze projevit lidskou účast a zachovat důstojnost loučení. Současná situace ukázala, že lidé jsou při organizování posledních rozloučení kreativnější a snaží se vymyslet takovou formu, aby se neporušila vládní nařízení, ale zároveň se mohl rozloučit širší okruh blízkých. Veřejnost by tedy neměla podléhat falešnému dojmu, že pandemie má tak zhoubnou sílu, že ničí nejen ty, kdo byli nevyléčitelně nakaženi, ale i nás, kteří zůstáváme. Dějiny dávají za pravdu lidem, kteří věří, že každý temný mrak má zlatou obrubu. A smrt? Vlastně na ní není mnoho tragického, říkají někteří, to jen ztrácíme fyzickou možnost navzájem se dotýkat. Milovat však můžeme navždy.

Spustit audio