Dítě aneb Záře shůry. Knížák, Švankmajer i Kintera v DOXu
Sto šedesát let je letos jednomu z nejvýznamnějších románů anglického spisovatele Charlese Dickense Nadějné vyhlídky. Ten samý název vsadil kurátor Otto M. Urban do čela výstavního projektu, který vymezuje své operační pole v podtitulu „dítě v současném českém umění“; trvá v pražském DOXu do 24. dubna.
Vzhledem k tomu, že dítě je ve výtvarném umění doma odjakživa, dalo se čekat, že kurátor bude mít pro svou akci kde brát. Autorů nahnal do dvou pater galerie skoro čtyři desítky, od generace osmdesátníků po dvacátníky, od klasiků jako Švankmajer, Knížák, Pinkava, Nikl, Kintera, Róna, Bromová nebo Lomová po jména málo známá nebo rovnou neznámá; od malířů a kreslířů přes kolážisty a fotografy po videoartisty a autory objektů nebo instalací.
V různosti, zabírající dítě od embrya po pubertu, je ale jasný společný jmenovatel – a rozhodně jím není dětství jako „idealizovaný čas“, jak píše Urban v průvodním letáku. Drtivá většina těch prací má vyznění drtivé: spjaté spíš s krutostí, utrpením nebo rovnou zánikem než s čistotou a vitalitou, radostí a slastí; spíš mrazivý horor než rozkvetlá louka v létě, čechraná konejšivým vánkem. Dítě je tady průběžně vystavováno nejrůznějším tlakům, respektive tlakům nejrůznějších autorit: od té rodičovské přes školskou po náboženskou; leckdy v podobě poněkud aberované.
Otázkou tak je, o čem, respektive o kom tahle přehlídka vypovídá: o dítěti v současném českém umění – anebo víc o dítěti v současném českém umělci, o jeho vztahu ke své někdejší verzi, případně k pokračování vlastního rodu? Možná nejpádnější odpovědí je monumentální plátno, kde dítě, čerstvě vytažené z matčina lůna, upírá svůj vědoucí pohled do božské záře, která jej napájí shůry…
