Co odmítám, je neřád. S Petrem Placákem (nejen) o jeho knize Škola od svatého Norberta

Ve Škole od svatého Norberta je spousta velkolepých lumpáren. Přiznám se, že jsem mnohé obdivovala, třeba opékání kradených slepic na ohníčku…

Za to můžou dobrodružné knížky. Četba mě přivedla k poučení, že autority světa, které nás obklopují, platí jen do jisté míry, a tu míru si každý určuje sám.

Líbí se mi sebeironie té knihy, vůbec sám sebe nešetříte. Jak to dokážete?

Ironie je součástí svobody a ironický pohled na sebe, své tužby i povolání, svou rodinu či společenství, ve kterém žiju, k tomu patří.

Ovlivnilo dobrodružné dětství váš další život?

Bezpochyby a podstatnou roli v tom právě hrály knížky, které jsem četl. Škola od svatého Norberta může být brána i jako hold dobrodružné literatuře a literatuře vůbec – na rozdíl od kravin, které jsme se učili ve škole.

Píšete v ní taky o lidech, kteří ve vašem životě něco znamenali. Třeba o Bondym nebo Magorovi. Zjevně si jich vážíte, ale přitom je líčíte objektivně. Co pro vás znamenal Egon Bondy?

V pubertě to byl první dospělák, který člověka bral vážně takového, jaký byl – jako mladého blbce, který nic nevěděl, což byla naopak svým způsobem přednost. Člověk byl sice blbý, ale ne zblblý jako řada dospělých. To, co většinová společnost oceňovala, on zesměšňoval a k člověku přistupoval jako k rovnoprávné osobě. To bylo v té rigidní, zamindrákované, všelijak ideologicky pokroucené společnosti osvobozující a taky osvěžující. Na druhou stranu jsem si ale nedělal iluze o jeho charakteru, což bylo koneckonců také osvobozující.

„Četba mě přivedla k poučení, že autority světa, které nás obklopují, platí jen do jisté míry, a tu míru si každý určuje sám,“ říká Petr Placák|foto:Paměť národa

Ještě otázka k Martinu Jirousovi alias Magorovi. Jak se stalo, že tak vzdělaný a kreativní člověk propadl alkoholu, a to sebezničujícím způsobem?

Já v tom rozpor nevidím. Byl to důsledek či spíše součást jeho velké citlivosti, a dokonce bych řekl i něhy ke všemu živému či stvořenému. A aby ho to nepřeválcovalo, musel se občas opít a dát někomu do držky – to byl obranný mechanismus. Podle mě k tomu přispěla i léta strávená v kriminále, kde trpěl jako zvíře – nemyslím fyzicky, ale duchovně, což je samozřejmě horší. To je vidět v Magorových labutích písních. Přes všechny eskapády a Rožmberk alkoholu, který vypil, ho to ale nezničilo, i když jeden čas měl k tomu asi blízko. Naposled jsem ho viděl pár dní před smrtí. Podívali jsme se na sebe, beze slov, bylo to jen pár vteřin, a to úžasné člověčenství v něm bylo celé.

Závěr vaší knížky už není o dětství, ale ostře a velmi kriticky se obrací k současnosti. Snad se vším, co tam je, lze souhlasit. Akorát tam není, co s tím. Jak na to, aby bylo líp.

Samozřejmě, „co s tím“ je vždycky stokrát větší problém než říkat „takhle ne“. Nicméně kriticky se k věcem vyjadřovat není destrukce, ale naopak konstrukce – musíme se neustále ptát proč, jak, co. A všechno, k čemu dojdeme, musíme taky neustále zpochybňovat. Pochybnost, kritika, schopnost sebereflexe je právě základ toho, „co s tím“ – bez toho by tahle civilizace už nebyla.

Čtěte také

Petr Placák: Fízl. Exkurze do doby, kdy byla obhajoba osobní svobody trestným činem

Nejen knížka Škola od svatého Norberta mě přivádí k otázce: je pro vás jakýkoliv systém či řád těžko přijatelný?

I když mi řada lidí nadává do anarchomonarchistů, já řád vyznávám! Nějaký cit pro řád má v sobě každý. Co odmítám, je neřád. Proti světskému řádu se musí člověk vymezovat neustále právě proto, aby z něj nebyl neřád. Řád člověka nezotročuje, ale osvobozuje. Jakmile ho začne zotročovat, je z něj neřád. To je možná ten anarchomonarchismus.

Za totality jste založil monarchistické hnutí České děti. Mnozí mu fandili. Co vás tehdy vedlo zrovna k monarchii?

Asi to, že jsem měl odjakživa nutkání vystupovat proti věcem, které lidi přijímají automaticky, aniž by se nad nimi zamýšleli. Už na základní škole byla jedna z prvních našich kratochvílí, že vše, co nám tam říkali, jsme převraceli. Když nám tvrdili, že Československá socialistická republika, obehnaná kolem dokola ostnatým drátem, je vrchol dosavadního dějinného vývoje, tak jsme jim ten dějinný pokrok zastavili a jeho kolo obrátili zpět. Dojít k monarchii, kterou komunisti vykládali jako překonané zřízení, bylo logické.

Byla to tedy spíš recese?

Na první pohled to vypadá, že když se věci převracejí vzhůru nohama, je to jen taková legrace. Nebyla to ale jen pouhá mechanika – převracením věcí si člověk uvědomí další souvislosti, které by si jinak neuvědomil. Dneska je ze mě stoupenec českého království coby parlamentní monarchie, podobně jako v řadě zemí západní Evropy. Ze všech možných státních zřízení je podle mne parlamentní monarchie to nejméně neslušné.

Petr Placák na demonstraci v roce 1988|foto:Paměť národa

České děti vešly do veřejného povědomí manifestem, který jste sepsal. Vyzýval občany tehdejší ČSSR k uvědomění si situace ve státě a navrhoval navrácení země a trůnu českému králi. Říkáte tam mimo jiné: „My, České děti, vyhlašujeme, že Svatováclavská koruna, české království trvá. Připravujeme se na příchod nového krále, což je náš nejvyšší cíl... Královská vláda budiž taková, jakou si zvolí lid…“ Část textu vyšla v Rudém právu. To byl fakt husarský kousek! Jak se vám to podařilo?

Bylo to začátkem roku 1989, během Palachova týdne. Povedlo se to díky „důvtipu“ StB, která měla za to, že když manifest nechá přetisknout v Rudém právu, zdiskredituje tím opozici – ukáže lidu, co je to za magory. Jenže ono to mělo opačný efekt, České děti se rázem staly populární a začaly se k nám hlásit desítky či stovky nových členů.

Pokud jde o Palachův týden, právě vy jste byl s několika přáteli první, kdo na místě upálení Jana Palacha přišel položit v den výročí jeho sebeupálení květiny.

Ano, několik nezávislých iniciativ chtělo uskutečnit v předvečer dvacátého výročí Palachovy smrti pietní akt, jenže nás fízlové sebrali, ještě než jsme na Václavské náměstí dorazili. Fízlové ovšem udělali chybu, že nás nechali pohromadě v takové velké místnosti, a my se dohodli, že když nás pustí, příští den se sejdeme na Václaváku znovu. O půlnoci nás pustili a my se opravdu příští den sešli znovu. A z toho vznikla ta řetězová demonstrace.

Mezi námi, byli jste mladí kluci, cítili jste v aktivní revoltě i kus dobrodružství, ne?

Jo, hlavně kolem těch protirežimních demonstrací to bylo docela dobrodrůžo.

Patřil jste k třetí generaci odpůrců komunismu, která přišla po „klasickém“ disentu a disidentech. Mezi nimi byl velmi aktivní i váš otec, za války partyzán, pak lékař, za normalizace mluvčí Charty 77. Jaké byly rozdíly mezi vámi a disentem? Generační nebo i názorové?

Samozřejmě že věci, které jsme viděli jinak, vycházely z toho generačního rozdílu. Ta starší disidentská generace byla příliš fixovaná na první Masarykovu republiku, což třeba mně připadlo takové omezující. Hlavně mi ale Charta přišla vůči režimu moc konstruktivní – chtít po režimu, který byl celý postavený na nezákonnosti, aby dodržoval zákony, jsem považoval za kravinu.

Petr Placák (třetí zprava) spolu s mladými disidenty Jáchymem Topolem, Vítem Kremličkou, Sašou Vondrou a dalšími|foto:Paměť národa

Ale mělo to výsledky…

Ano. Dneska si myslím, že Charta 77 byla v rámci sovětského bloku nebo historie disentu jako takového jedním z nejpropracovanějších opozičních vystoupení, které s minimálními prostředky, jen na základě osobního nasazení jednotlivců a vzájemné solidarity, udělalo opravdu velký kus práce. Myslím, že obhajoba lidských práv po vzoru Charty 77 patří k tomu nejlepšímu, co Češi kdy mohli ve svých moderních dějinách nabídnout světu. Píšu o tom teď knihu. No ještě jsem nezačal…

Jako historik se k protirežimním hnutím stále vracíte, zabýváte se jimi i v Ústavu pro studium totalitních režimů. Na jakém tématu tam pracujete?

Poslední velká práce, která mi dala docela zabrat, a strávil jsem kvůli ní měsíce v archivech, se jmenuje Křesťanský zápas o českou věc. Pojednává o Opusu Bonu, laické katolické exilové organizaci vedené břevnovským opatem Anastázem Opaskem. Zaujala mě naprostá otevřenost této organizace k dialogu, což je podle mne základ společnosti a jejího zdravého vývoje a fungování. Po všech těch hrozných událostech 20. století, poté, co sám strávil jedenáct let v komunistických lágrech, Opasek udělal to, co nikdo před ním: nabídl Opus Bonum jako platformu k rozhovoru lidem napříč všemi ideovými, názorovými, sociálními či kulturními proudy, kteří spolu do té doby nemluvili a mnozí se nenáviděli. Na diskusních fórech pořádaných organizací Opus Bonum nad kontroverzními tématy moderních českých a evropských dějin se setkávali lidé odleva doprava, odshora dolů, od knížat po underground, od exkomunistů po konzervativce, od sudetských Němců po slovenské Hlinkovy luďáky, od kterých dávali všichni ruce pryč, protože se báli, aby to komunisté v Praze proti exilu propagandisticky nezneužili.

Je Opaskův odkaz stále aktuální?

Ať jsi, kdo chceš, ať máš za sebou cokoli, máš-li co říct, mluv! To Opasek viděl jako základ všeho. Ač duchovní, nebo naopak právě proto, ukázal se jako opravdový politický myslitel, dokonce bych řekl společenský reformátor. Společenské nivó, jak jej pěstovalo a kultivovalo Opaskovo Opus Bonum, bychom dnes potřebovali jako prase drbání, zejména poté, co všichni jančili s covidem, laická i odborná společnost se rozdělila do nevražících skupin a stará přátelství vzala za své.

Petr Placák: „Ironie je součástí svobody a ironický pohled na sebe, své tužby i povolání, svou rodinu či společenství, ve kterém žiju, k tomu patří.“|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Bohužel, současné tristní události, jako je ruská agrese na Ukrajině, dialogu vůbec nepřejí. Překvapila vás invaze? Jak se bude podle vašeho názoru situace do budoucna vyvíjet?

Překvapila. Vždyť takováto přímá agrese proti celé zemi, v tomto případě Ukrajině, je i proti všem zásadám KGB. Činnost KGB spočívá v subverzi – vedení kybernetické války, budování vlivové agentury, rozeštvávání společnosti pomocí sociálních sítí, v podpoře politického extremismu. Tak to Kreml po léta vůči naivnímu nebo jen chamtivému Západu úspěšně provozoval, a přitom mu odtamtud plynuly ohromné zisky. To je teď všechno pryč. Rusko přichází o exkluzivní kontrakty, ruské banky a společnosti jsou odříznuty od světového obchodu, západní svět bude celkově derusifikován. Z užitečných idiotů Kremlu, jako jsou Zeman, Klaus, Orbán či Schröder, zbydou šaškové – tedy to, čím byli vždycky. Putin sjednotil rozdělený Západ, dotvořil ukrajinský národ a zpochybnil existenci Ruska. Agrese proti Ukrajině bude mít katastrofální dopad na ekonomiku Ruska a z izolované země se stane ekonomický a politický přívěsek Číny. Koneckonců Rusko si asijskou nadvládu už vyzkoušelo se Zlatou hordou. Zbyde jen zcela nesmyslné utrpení milionů lidí této zcela nesmyslné války vyvolané jedním zakomplexovaným kágébáckým spratkem, který dopadne podobně jako Hitler: zalezlý v bunkru prožene si hlavu kulí, nebo se spíš otráví.

Podařilo se vám dostat před soud estébáky, kteří vás měli „na starosti“. To nedokázal zdaleka každý, koho trápili. Jak se vám to povedlo? 

Chce to trochu trpělivosti. Když člověk nedá léta pokoj, časem se to zlomí. Trvalo to bezmála čtvrt století, než byli odsouzeni, což jsem jim i přál – kdyby se zbaběle nevykrucovali, mohli to mít dávno za sebou. Takhle byli přes dvacet let v nejistotě.

Jaký trest jim vyměřili?

Šéf té estébácké mlátící partičky Antonín Prchal mladší dostal osmnáct měsíců natvrdo, což docela jde, další dostal rok, jeden mezitím natáhl brka a ten poslední, co dělal řidiče, podmínku.

Vídáte se s přáteli z Českých dětí?

Jistě, dodnes podnikáme různé akce, monarchistické pochody, poutě, bály, koncerty, jezdíme na výlety, čundry, vandry, děláme vysokohorské túry, včetně expedic za polární kruh.

Ve své knížce máte zmínku, že se chystáte objet svět. Kdy to bude?

Píšu tam, že až moje děti budou plnoleté. Nejmladšímu k tomu chybí ještě pět let. Jestli budu v té době ještě trochu při síle, tak vyrazím.