Krále hrajou vždy poddaní, říká herec Milan Ondrík
Milan Ondrík uhranul české diváky už několikrát. V dramatu Budiž světlo hrál otce, jehož syn se zaplete s neonacisty, a dostal za to hlavní hereckou cenu na festivalu v Karlových Varech. Stejně přesvědčivý byl v televizním filmu Veterán, kde ztvárnil vojáka, který se po službě v cizinecké legii pokouší vrátit do civilního života.
„Podobných tvrďáků v české kinematografii moc nemáme,“ napsal o slovenském herci jeden z diskutérů na databázi CSFD.cz a další mu rovnou přisoudil označení „oravský Statham“. Na rozdíl od na slovo skoupého protagonisty akčních hollywoodských velkofilmů je ale Milan Ondrík dobrý herec. A taky vůbec není málomluvný.
Vaši hrdinové ve filmech Budiž světlo a Veterán mají jedno společné: jsou to chlápci drsní navenek, ale uvnitř hodně citliví. Jste takový i vy?
Vlastně ano. I když tu citlivost nemám ve scénáři, stejně si vždycky životní příběh i veškeré emoce svého filmového hrdiny musím přetavit v osobní zkušenost. V určitých filmových scénách reaguju spíš emočně, podle situace, stejně jako na divadle se snažím vycházet z toho, co mi konkrétní situace jako herci nabízí. Ta pestrost pocitů a emocí je pak o mnoho větší, než kdybych se všechno dopředu učil jako text, to bych si připadal herecky hrozně omezený. Ale musím říct, že mám natočené i roztočené filmy, kde hraju úplně jiné typy postav. Nechci, aby si mě lidi pamatovali jen z rolí silných, drsných a citlivých mužů.
Jste už deset let členem činohry Slovenského národního divadla. Tam je asi ta pestrost postav ještě daleko větší než ve filmu, ne?
Ano, v divadle hraju různé charaktery, veselé i smutné role, možná mám dokonce víc těch veselých. Býval jsem dřív považovaný za rozjařeného člověka, z toho to asi vzešlo, ale postupně jsem se přetransformoval, možná i životní zkušeností, do postav hlubších, přemýšlivějších lidí.
Na Slovensku jste velmi známý a úspěšný herec. Musíte už nějak regulovat množství nabídek, které dostáváte?
Přiznám se, že některé role už musím odmítat. Chtěl bych, aby byla moje tvář pro diváky vzácnější, neusiluju o to, být dennodenně na obrazovce jen proto, abych byl zdánlivě populárnější. Toho pocitu jsem se nabažil, když jsem byl mladší a myslel jsem si, že když mě někdo pozná na ulici, že to je úplně nejvíc. (smích) Publicitě se spíš vyhýbám, ale když mě někdo pozná a chce se mi svěřit s dojmy, které měl z nějakého mého filmu, tak si ho samozřejmě poslechnu. Jsem pokorný a nemyslím si, že by bylo herecké povolání něčím výjimečným, stavím ho na stejnou úroveň jako kterékoli jiné. Člověk si nezaslouží obdiv jen proto, že je herec. Obdivuhodný může být stejně tak lékař, právník, ale i zedník nebo truhlář.
Film Stínohra je první český film, určený pro kina, kde máte hlavní roli. Byl pro vás o to větší výzvou?
Neměl jsem v plánu dopracovat se k hlavním rolím v českých filmech. Moje slovenská filmová kariéra, která se rozběhla díky filmům s režisérem Markem Škopem, se ale v roce 2019 protla s Českem. Na festivalu v Karlových Varech jsem zažil premiéru našeho filmu Budiž světlo, se vším, co to obnáší, včetně červeného koberce a nablýskaných limuzín. Byl to pro mě trochu šok, protože v takovém prostředí se nepohybuju, a myslím, že se ani nikdy pohybovat nebudu. Ale přineslo nám to několik festivalových ocenění a já na základě toho dostal i pozvánku na casting do filmu Stínohra. Cestou z festivalu domů na Slovensko jsem si pročítal scénář a zamiloval se do něj, stejně tak do hlavní postavy. A zatoužil jsem ji hrát. Tak moc, že když jsem šel na casting, říkal jsem si radši, že ji zas tak moc nechci.
Tomu nerozumím. Tak chtěl jste tu roli, nebo ne?
Já mám vyzkoušeno, že když roli moc chcete, nikdy ji nedostanete. A naopak, když se tváříte, že o ni tolik nestojíte, častokrát vám ji svěří. Nakonec jsem konkurz zvládnul a po nějaké době se mi ozvali, že jsem to dostal. Ale úspěch není vyhrát casting, úspěch je roli zahrát tak, abyste se stal jako herec součástí filmového celku. Ve filmu i v divadle se mi osvědčilo neusilovat o to, abych byl výjimečný, ale abych herecky zapadnul mezi ostatní složky díla. Úspěch filmu nespočívá v tom, že diváci vzhlížejí k herci nebo třeba k režisérovi, ale že vzhlížejí k filmu jako takovému.
Ve Stínohře hrajete záchranáře, jehož žena se stane obětí zločinu. Váš hrdina Jan žije s pocitem, že smrt manželky nepřímo zavinil, protože jí nepřišel na pomoc. Jak se s tím vyrovnává Jan – a jak byste se s takovou situací pokusil srovnat vy?
Jan se viní z toho, že mohl smrti své ženy předejít, už jen tím, že by jí zvednul telefon. A snaží se to napravit. Pro mě jako Milana Ondríka je hlavní téma filmu odpuštění. Kdybychom uměli odpouštět, možná bychom se vyhnuli myšlenkám na pomstu. Často mě napadá, jak se různá nedorozumění, která později už nemůžeme zvrátit, rodí z malicherností. Když třeba odcházím z domu a předtím se pohádám s manželkou nebo s dětmi, raději se ještě vrátím a omluvím se. I když vím, že pravdu mám já. Učím se udělat ten první krok a většinou se stane, že ten, komu se omluvím, pak požádá o prominutí i mě. Se svými nejbližšími bychom se měli loučit vždy s úsměvem, protože o hodinu později může být všechno jinak a nemusíme jim už stihnout říct, že je máme rádi.
Ve filmu Veterán jste zaujal i svou kondicí. Jak jste se na tuhle roli připravoval co se týče fyzické stránky?
Sport a vůbec pohyb mi není vzdálený. Je to činnost, která mi pomáhá v psychohygieně, určitě to není tak, že bych se jako herec chtěl formovat do podoby vypracovaného svalnatce. Fyzická kondice je součást mé práce na jevišti a před kamerou. Na roli ve Veteránovi jsem se nijak zvlášť nepřipravoval, dělal jsem jen to, co normálně – takže běh a workout, což se pak objevilo i ve filmu. Natáčeli jsme v Brně a občas se stávalo, že mě někdo ze štábu zahlédl, jak se někde v parku věším po stromech. (smích) To jsem pak zopakoval i na place, jen jsem si v nadsázce vyměnil kostým. Těžší pro mě bylo vyjádřit určité tajemství titulní postavy. Inspiroval mě můj kamarád, který se stejně jako filmový hrdina po dvaceti letech vrátil ze služby ve francouzské legii. Nikdy nechtěl vyprávět o tom, co zažil, nepovažoval to za podstatné. I když určitě prožil spoustu dramatických věcí a mnohokrát se dotknul smrti, důležitější pro něj bylo, že sám sobě odpustil chyby, kterých se v minulosti dopustil.
To se podařilo i Martinovi, titulní postavě filmu Veterán. Ale současně se nedočkal odpuštění od ostatních. Proto je ten film vlastně hodně smutný.
Ano, to odpuštění mu nebylo dopřáno zvenčí, všichni ho nakonec stejně odsoudili. Já si ale myslím, že lidem se má odpustit, i když udělají něco strašného. Samozřejmě mi teď jde hlavou, co se děje ve světě, a říkám si, že asi ještě nejsem tak zralý člověk, abych uměl odpustit třeba to, co se děje na Ukrajině. Věřím tomu, že se k tomu jednou dopracuju, i když zatím vidím bohužel východisko jen v pomstě. Což je strašné, ještě před pár měsíci bych to do sebe neřekl.
Váš nejoceňovanější film Budiž světlo je příběhem o komplikovaném vztahu otce a syna. Vy sám máte dvanáctiletého Adama a ještě dvě mladší dcery. Vybavovaly se vám vaše děti, když jste ten film natáčel? Srovnával jste se nějak s filmovým otcem, kterého jste hrál?
Velmi dobrá otázka. Dneska na ten film často myslím, konkrétně na jeden motiv, který se v něm opakoval. Otec tam se synem často navazuje fyzický kontakt, podává si s ním ruku, objímá ho. A syn se od něj víc a víc odtahuje. Děti hrozně rychle dospívají a můj Adam se už taky začíná odtahovat. Tenhle poznatek jsem v době, kdy jsme film natáčeli, ještě neměl, i když jsem si to uměl představit. Takhle vás formuje vaše práce. Herec se pořád učí, nejen svou profesi, ale i to, jak být lepším člověkem. A myslím, že to funguje i opačně, že čím lepší jste člověk, tím jste i lepším hercem.
A jaký jste otec? Nebo jaký byste chtěl být?
Vždycky jsem se snažil být dobrým otcem, ale to se nedá naučit. Jsem hravý člověk, někdo říká, že působím jako čtvrté dítě mé manželky Zuzky. Ale mění se to. Čím dál víc musím přijímat zodpovědnost a být i přísným rodičem, který umí bouchnout do stolu. Protože mám pocit, že otec by měl mít pevnou ruku. Je jasné, že děti nebiju, jen je třeba někdy plácnu po zadku, ale zato křičím. A protože jsem zvyklý na velké jeviště Slovenského národního divadla, tak křičet umím velmi dobře. (smích) Chci být dobrý a spravedlivý otec, ale taky udělám chybu. Stejně jako ji někdy udělají děti. A jsme zase u toho odpuštění jako východiska z těžkých situací.
Jak jako milující táta vnímáte to, co se právě teď děje kousek od slovenských hranic?
Při vědomí té hrůzy se snažím uvědomovat si to štěstí, které s dětmi zažíváme a zatím pořád zažívat můžeme. Raduju se z úplných maličkostí, z toho, že jsme spolu a hrajeme si nebo že si vyjdeme na kofolu a na zmrzlinu. Když si svoje štěstí uvědomíte, víc si ho užíváte. Všechno se dneska může v sekundě změnit a život může vypadat úplně jinak než předevčírem.
Film Budiž světlo zpracovává i téma xenofobie a fašizace společnosti. Přijdou vám slovenské filmy tematicky odvážnější než české?
Možná, ale to je taky tím, že hrozba nacionalismu je u nás reálnější. Když dneska vidíme důsledky toho, jak jsme se vůbec nepoučili z naší nedávné historie, říkám si, že takových filmů, jako je Budiž světlo, je asi pořád málo. A uvědomuju si, že jsme nebezpečí ztráty naší svobody asi ve všech těch filmech nereflektovali dost účinně. Nejspíš i to přispívá k tomu, že jako společnost opakujeme ty samé chyby.
Prý se vám ve filmu Veterán nechtělo mluvit česky. Z jakého důvodu?
Řešili jsme to i v souvislosti s filmem Stínohra. Myslím, že jsem češtinu zvládnul velmi dobře. Dokonce i jazyková koučka mě chválila, prý by nepoznala, že nejsem Čech. Ale já když se slyším mluvit česky, tak mám pocit, že nejsem dost pravdivý. Poprosil jsem tedy producenty i Beba (režisér Peter Bebjak, pozn. autora), aby se jako ve Veteránovi už ve scénáři přiznalo, že moje postava je Slovák, který nějakou dobu žije v Čechách. Takže ve Stínohře je moje první věta slovensky, i když pak už mluvím česky, aby bylo jasné, že jsem odjinud. Je to pro mě velká úleva. Ale jinak je váš jazyk samozřejmě velmi krásný a řekl bych – libozvučný.
Ve filmu Stínohra se ocitáte v boxerském ringu, ve filmu Veterán v kleci s bojovníky MMA. Máte zkušenosti s bojovým uměním a s boxem?
Ve Veteránovi měla bojové scény na starost kaskadérská firma Petra Drozdy, to jsou velcí profíci. Já se jen naučil choreografii soubojů. Když ve filmu jedním úderem někoho složím, tak to opravdu neznamená, že umím bojové sporty líp než kaskadéři. Ale ono to tak bývá, že krále vždycky hrají poddaní. No a ve Stínohře jsem zužitkoval přípravu s mým osobním trenérem Patrikem Matejkou. Box jsem si zamiloval a chodím pravidelně tak třikrát týdně na sparringy. V Česku a na Slovensku se herci, kteří točí film, kde se boxuje, učí hlavně vázat bandáž, protože vědí, že to bude v záběru. (smích) Chtěl jsem, aby můj box ve filmu vypadal důvěryhodněji.
Co vás na tom sportu baví?
Paradoxně to, že mě neučí agresivitě, ale naopak sebeovládání a pokoře. Než se s někým rovnou poprat, měl bych se spíš se snažit s dotyčným dohodnout a konfliktu předejít. Ale to neznamená, že box je jen nějaká diplomacie. Zrovna včera jsem byl na tréninku a mám oteklé předloktí. Bojím se, že to je zlomené, ale mám před premiérou a k doktorovi se mi moc nechce. (smích) Naštěstí je to jen ruka, vždycky říkám trenérovi a sparring partnerovi, že mě můžou dobít a doškrábat, že můžu být celý opuchlý, to všechno se dá spravit, ale hlavně ať mi nezlomí nos. Už takhle ho mám trochu nakřivo. (smích)
Ve Stínohře jste si musel jako boxer docela notovat s Hynkem Čermákem, který ten sport taky dělal. Jak jste si sedli?
S Hynkem se máme rádi a v tom filmu je to podle mě vidět. Měli jsme si vždycky co říct, ale zvláštní bylo, že když jsme čekali na záběr, uměli jsme být spolu i zticha. Neměli jsme vůbec potřebu nebo nutkání něco plácat, jen aby nebylo to v uvozovkách trapné ticho. Umění s někým mlčet beru jako vyšší level kamarádství.
Celý rozhovor s Milanem Ondríkem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
