Cesta ke králi Majálesu. Příběh Allena Ginsberga

31. květen 2021

Třetího června uplyne 95 let od narození autora, jenž se stal ikonou beat generation, a koncem března tomu bylo čtvrtstoletí od jeho posledního vystoupení u nás. „Je to básník, Allen Ginsberg, který na vlastní kůži prodělal hrůzné zkušenosti,“ napsal o něm v předmluvě k jeho opusu Kvílení jiný významný bard William Carlos Williams. jak se Ginsbergův život odráží v jeho díle?

„Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím,“ takto začíná Ginsbergova nejslavnější litanická báseň Kvílení a nutno podotknout, že sám její autor byl mentální destrukci velmi blízko až do svých téměř třiceti let. Ostatně měl k tomu rodinné dispozice. Pocházel z židovské rodiny z malebného maloměsta Paterson ve státě New Jersey. Otec Louis Ginsberg byl středoškolský učitel a básník, po němž Allen zdědil geny pro poezii. Rovněž jeho o čtyři roky starší bratr Eugene Brooks se v tomto směru potatil, živil se ovšem jako právník. Kamenem úrazu byla však jejich matka Naomi, ruská emigrantka a fanatická marxistka trpící duševní chorobou. Při záchvatech paranoidní psychózy bývala agresivní a nebezpečná nejen sobě, ale i svému okolí. A tak jednoho dne ve svých dvanácti letech byl Allen místo školní docházky nucen zůstat doma, aby hlídal svou nemocnou matku. Ta ho ale v záchvatu stihomamu donutila, aby s ní odjel autobusem do sanatoria v Lakewoodu. Domů se pak vracel chlapec sám a hluboce traumatizován. Za pár dní měl matku zpět a jejich duševně vysilující soužití pokračovalo. Několikahodinová cesta s šílenou Naomi se pro něj však stala horor tripem, z něhož se vypsal teprve po její smrti o čtvrtstoletí později ve své snad vůbec nejsilnější elegické básni Kadiš, kterou jí věnoval.

Allen Ginsberg

Kniha mučednictví

Po dokončení střední školy v Patersonu ho přijali na Kolumbijskou univerzitu v New Yorku. Bydlení na kampusu ve velkoměstě bylo pro sedmnáctiletého Allena vysvobozením a příležitostí k osamostatnění. Původně měl studovat práva po vzoru bratra, ale místo toho se věnoval anglistice. Seznámil se s o čtyři roky starším Jackem Kerouacem a o dvanáct let starším Williamem Sewardem Burroughsem i s mnoha dalšími bohémy, kteří se zajímali o literaturu, poslouchali bebopovou odnož jazzu a vžilo se pro ně označení hipsteři. Mladý Ginsberg zde také prožil své první drogové i sexuální zkušenosti. Jak vysvítá z jeho raných deníků, vydaných v roce 2006 pod názvem Kniha mučednictví a úskoku (The Book of Martyrdom and Artifice), mezi jeho milence patřili Lucien Carr, spiritus agens této skupiny přátel, i o patnáct let starší David Kammerer, od dětství blízký Burroughsův přítel a bývalý učitel.

Mezi oběma Ginsbergovými milenci Carrem a Kammererem existoval dlouhodobý, avšak pouze platonický vztah.

Mezi oběma Ginsbergovými milenci Carrem a Kammererem existoval dlouhodobý, avšak pouze platonický vztah, jenž chtěl starší z mužů proměnit v cosi většího. Bisexuálnímu Carrovi, který měl zároveň přítelkyni, se Kammererovo neustálé obtěžující chování čím dál více zajídalo. Vše vyvrcholilo večer 13. srpna 1944 v Riverside Parku, kdy po prudké hádce Carr pobodal Kammerera a zraněného vhodil do řeky Hudson, čímž jeho osud zpečetil. Poté navštívil Burroughse, sdělil mu, co udělal, a následně propil celý den s Kerouacem. Na Burroughsovu radu se pak Carr šel sám přiznat na policii. Vzhledem k tomu, že pocházel z velmi bohaté rodiny, odseděl si neplnoletý vrah pouze dva roky. Jeho obhajoba byla postavena na tvrzení, že se coby heterosexuál pouze bránil napadení agresivního homosexuála. Za „vraždu ze cti“ byla totiž výrazně nižší sazba. Tento tragický příběh byl několikrát převyprávěn různými autory. Kerouac s Burroughsem o tom v roce 1945 napsali útlý román A hroši se uvařili ve svých nádržích, o který však žádný nakladatel nestál, a tak kniha vyšla až roku 2008, kdy už byli všichni její aktéři po smrti.

Allen Ginsberg

Do okenního prachu

Jako první se jej ovšem pokusil ztvárnit právě Ginsberg už na podzim 1944 formou prózy Krvavá píseň (The Bloodsong). Jenže se o tom dozvěděl děkan, který měl výhrady k tomu, aby Ginsberg napsal a publikoval text, jehož hlavní hrdina je vrahem a zároveň studentem Kolumbijské univerzity. Ginsberg byl nakonec z univerzity vyloučen stejně jako Kerouac. V knize Ginsbergových přednášek ze sedmdesátých až devadesátých let pro studenty soukromé univerzity Naropa Nejlepší hlavy mé generace – Literární kronika beat generation však jako důvod svého vyloučení uvádí urážky týkající se ředitele školy, které napsal do okenního prachu. Ačkoli v celé knize zmiňuje mnohokrát Carra jako inspirátora beat generation, o vraždě Kammerera a své próze na toto téma v ní není ani slovo. Důvodem zamlčení bylo zřejmě přetrvávající Ginsbergovo přátelství s Carrem, jenž se po návratu z vězení stal vzorným manželem, otcem tří dětí a úspěšným novinářem a zemřel v požehnaném věku osmdesáti let. Přesto roku 2013 vyšla Krvavá píseň knižně, byť zatím pouze v Itálii.

Ginsberg byl nakonec z univerzity vyloučen stejně jako Kerouac.

Impulzem k vydání byl úspěch filmu Zbav se svých miláčků scenáristy a režiséra Johna Krokidase, jenž se věnoval okolnostem vraždy v Riverside. V roli Ginsberga ve filmu exceluje Daniel Radcliffe, do té doby vnímaný hlavně jako filmový představitel Harryho Pottera. Obálku italského vydání Ginsbergovy útlé prózy zdobí právě hercova podobizna v roli básníka z tohoto několika cenami ověnčeného, byť značně zromantizovaného snímku. (Ginsberg, jenž byl ve skutečnosti milencem vraha i oběti, je zde vylíčen jako zamilovaný panic a nesmělý platonik.

Čas kvílení i LSD

Kvůli své sexuální orientaci nebyl Ginsberg odveden do armády, což pro něj bylo štěstí, vzhledem k probíhající druhé světové válce. Živil se jako poslíček, umývač nádobí a chvíli byl i u obchodního loďstva. Pak se znovu vrátil na Kolumbijskou univerzitu a roku 1948 zde dosáhl titulu bakaláře. Toho roku začal mít vize vyvolané dílem Williama Blakea, ale také drogami, které užíval. Na LSD napsal dokonce oslavnou báseň Kyselina lysergová. O rok později nastoupil do Státní psychiatrické léčebny v New Yorku, kde strávil osm měsíců, aby se vyhnul policejnímu vyšetřování kradených věcí, které mu do bytu přinesl kamarád, spisovatel a hipster Herbert Huncke. V blázinci se Ginsberg seznámil s poetou Carlem Solomonem, obdivovatelem a překladatelem dadaistů a surrealistů, jemuž věnoval svůj básnický opus magnum Kvílení. Napsal jej roku 1955 a na autorském čtení v San Francisku ho přednesl natolik působivě, že si brzy našel nakladatele. Nicméně v první verzi knihy Kvílení a jiné básně, kterou vydal o rok později Lawrence Ferlinghetti ve svém nakladatelství City Lights Books, byl tento opus věnován Carrovi. Ten už však v té době vedl vzorný život napraveného hříšníka a o tento druh publicity nestál, takže v dalších vydáních je Kvílení dedikováno opět Solomonovi. Předmluvu k tomuto bestselleru napsal o generaci starší patersonský bard William Carlos Williams a celá kniha je věnována Kerouacovi, Burroughsovi a Nealu Cassadymu.

Allen Ginsberg jako král pražského majálesu v roce 1965

Králem Majálesu

V roce, kdy vyšlo Kvílení, zemřela v blázinci Allenova matka. Třicetiletý Ginsberg se tak konečně osvobodil od hrůz svého mládí. V té době už dva roky tvořil stabilní pár s básníkem Peterem Orlovským. Kvílení bylo sice prohlášeno za obscénní, před soudem však skončil jen jeho nakladatel. Ginsberg totiž tou dobou navštívil v marockém Tangeru na opiátech závislého Burroughse, jenž tam napsal svůj průlomový román Nahý oběd. Z Afriky pak Ginsberg pokračoval s Orlovským a Gregory Corsem do Evropy, kde začal psát Kadiš, vydaný o čtyři roky později. Soudnímu procesu knihy Kvílení, který básníci nakonec vyhráli, se věnuje stejnojmenný film z roku 2010 režisérů Roba Epsteina a Jeffreyho Friedmana. Po tomto vítězství se kniha stala druhou vůbec nejprodávanější sbírkou poezie ve Spojených státech (na prvním místě je stále Ferlinghettiho Lunapark v hlavě) a Ginsberg nejpřekládanějším mladým americkým básníkem, takže už nemusel hledat jinou práci. Místo toho v dalších letech procestoval velkou část světa včetně Indie a Japonska, kde se zdržel o něco déle, neboť se stal buddhistou. Setkal se s dalajlámou a buddhistickými mantrami obohatil svou poezii.

Allen Ginsberg a Philip Glass v březnu 1996 v pražském Divadle Archa

V komunistickém Československu, kde jeho básně vycházely časopisecky v překladech Jana Zábrany, strávil část jara roku 1965 a byl v Praze zvolen rozjařenými studenty za krále Majálesu. Vzápětí ho však zadržela tajná policie a vyhostila jej z republiky. Přitom mu zabavila sešitek básní a poznámek, který byl pravděpodobně skartován. Vrátit se k nám mohl až po sametové revoluci, kdy zde také konečně začaly vycházet jeho knihy. Naposledy tu byl na jaře roku 1996. V březnu toho roku se objevil v Divadle Archa coby libretista opery Philipa Glasse Hydrogen Jukebox, v níž měl roli vypravěče. Na stejném místě pak 27. března zarecitoval své básně, přičemž autor tohoto článku měl tu čest být u toho.

Ginsberg diváky oblažil přednesem svých vrcholných básní jako Kvílení, Kadiš, Král Majáles a dalších.

Tehdejší večer moderoval a z angličtiny tlumočil překladatel a odborník na beatnickou literaturu Josef Rauvolf. Ginsberg diváky oblažil přednesem svých vrcholných básní jako Kvílení, Kadiš, Král Majáles a dalších. Nezapomněl přitom ani na vyprávění o svém pobytu u nás v šedesátých letech a následném vyhoštění. Za zmínku stojí síla a intenzita jeho hlasového projevu, jimiž připomínal hřímajícího starozákonního proroka. K tomu ještě zazpíval a na malé misionářské harmonium zahrál kvarteto svých původních písní za hudebního doprovodu členů The Plastic People of the Universe Josefa Janíčka a Ivana Bierhanzla – tyto skladby spolu s dalšími vyšly roku 2001 na CD Beatnici v Praze. Ginsberg se dočkal zasloužených ovací a musel třikrát přidávat.

Jakožto jeho skalní fanoušek jsem si s asi třiceti dalšími na básníka počkal u východu divadla, kde záhy došlo k improvizované autogramiádě a krátkým rozhovorům. Podepsané sbírky poezie Kvílení a Vylízanej mozek jsou ozdobou mé knihovny a spolu se vzpomínkou na ten poetický večer je střežím jako oko v hlavě. Tehdy jsem netušil, že to bude bohužel poslední básníkova návštěva u nás. O rok později 5. dubna 1997 Allen Ginsberg, nejlepší básnická hlava své generace, ve svých nedožitých jednasedmdesáti letech zemřel. Nikoli však jeho poezie.

autor: Viktor Pípal
Spustit audio

Související