Barva kůže o člověku nic nevypovídá

21. duben 2019

Od bratří Farrallyů jsme dosud viděli jen hulvátsky podbízivé (Blbý a blbější, Něco na té Mary je, Těžce zamilován), avšak když se rozhodl jen jeden z nich - Peter Farrelly - sám se ujmout režie, vznikla oscarová podívaná Zelená kniha, mimo jiné vyhlášená i nejlepším filmem roku.

Onou titulovou zelenou knihou se míní cestovní průvodce pro černochy, pokud by chtěli putovat po amerických „jižanských" státech -přinášel třeba seznam ubytovacích zařízení. Ačkoli se psala již šedesátá léta, v některých částech Ameriky stále přežívala rasová segregace: černochům byla zapovězena místa určená jen pro bílé. Musel se s tím vyrovnat i slavný a uctívaný klavírista Donald Shirley (1927-2013), když se právě do oněch míst vypravil na koncertní turné. Tamní pořadatelé si s ním podávali ruku a okázale jej vítali, ale přesto nesměl vstoupit do „bělošské" restaurace či koupelny, případně si v prodejně vyzkoušet oděv.

Chlapák & Suchar

Farrelly ve svém filmu zpracovává právě několik epizod z tohoto turné, kdy si Shirley (na strunné nástroje provázený Kenem Frickerem a Jurim Tahtem) najal jako řidiče i ochránce v jedné osobě potomka italských přistěhovalců Tonyho Vallelongu přezdívaného Pysk. Musíme ocenit citlivost, s jakou je postižena přeměna z obhroublého chlapa s rasistickými předsudky v člověka, jenž drží dané slovo, schopného ocenit lidskou povahu i umělecké mistrovství. Viggo Mortensen jej ztvárnil se záviděníhodným šarmem, věrohodný v rázném počínání i nedbalé, byt mimořádně výřečné až halekavé mluvě. Vyhmátl jeho zprvu snad až animální povahu, postihl chudobu i obroušenost násilnickým Bronxem, styky s italskou mafií vnímané jako běžné a prospěšné. Nenasytnému Tonymu, ustavičně polykajícímu pizzu i smažené kousky kuřete, věříme jak chlapáctví a potměšilou vychytralost, když jako vyhazovač pracuje v jednom nočním klubu, tak dojetí, když během turné pod Donaldovým vedením píše své ženě cituplné dopisy.

Donalda ztělesnil Mahershala Ali jako distingovaného, vzdělaného, byt sucharského člověka vybraně se oblékajícího, jenž si od svého okolí udržuje odstup. A jen pozvolna si zvyká na Tonyho živelnost a impulzivnost, na to, jak Tony rázně řeší všelijak zapeklité problémy, byt by je i sám zavinil -to když dobře mířenou ranou srazil urážejícího policistu. Donald si pak připadá poněkud nesvůj, když z vězení musil volat samotnému Robertu Kennedymu, tehdy ministru spravedlnosti, aby zasáhl v jejich prospěch. Zazní důležitý Donaldův povzdech, že si připadá vykořeněný: z černošské komunity se vyčlenil, protože mentálně jako by „zbělel", avšak bělošská většina v něm nadále spatřuje negra. Ani v černošském baru, kde si zjedná úctu improvizovaným vystoupením, si nepřipadá jako mezi svými. Nenápadně je akcentováno Donaldovo vědomé osamění v kontrastu s Tonyho družností, mimo jiné zosobněné i jeho rozvětvenou, hlučnou (velko)rodinou.

Bez hlásání hesel

Zelená kniha je dílem divácky velice vstřícným, místy humorným (sem patří třeba sekvence zadržení obou mužů, kdy si Donald vymůže telefonát advokátovi, z něhož se vyklube samotný Kennedy), místy zvážnělým, promyšleně nakládá s myšlenkou vzájemného porozumění jako ústředním motivem. Vyhýbá se proklamativnímu hlásání hesel, sází na polidštění, sbližování obou hrdinů, aniž by se zříkal osvědčených žánrových klišé, v nichž je zachycuje. Peter Farrelly vytvořil svůj nejen nejzdařilejší, ale také nejzávažnější film. Upřednostnil statický, napětím nabitý obraz, spoléhá na klasické vyprávění, více založené na rozmluvách nežli na konfliktním dění, uměřené ve výrazových prostředcích, vzdálené planému experimentování a plně soustředěné na sdělnost. A sdělení je prosté stejně jako v jiných obdobně zacílených oscarových legendách Útěk v řetězech nebo Řidič slečny Daisy: barva kůže o člověku nic nevypovídá, rozhodující jsou jeho smýšlení a skutky.

autor: Jan Jaroš
Spustit audio

Více o tématu