Baví mě dělat to, co neumím
Cesta Radka Bajgara k filmové režii se ubírala oklikami. Vystudoval lékařskou fakultu, ale lékařem byl jen krátce. ,,Když se mé dcery ptávali ve škole, čím je táta, odpovídali, že prošlý doktor. A tak to přesně je ." V roce 1990 začal na FAMU studovat obor dokumentární tvorby, který však rychle opustil. Věnoval se novinařině, stal se šéfredaktorem Reflexu a na školu už neměl čas.
Později působil v televizi Nova na různých pozicích: reportér a moderátor investigativního pořadu Na vlastní oči, dramaturg, scenárista, režisér i producent. Mimo jiné se podílel na seriálech Expozitura, Ulice, Soukromé pasti, Neviditelní nebo zcela nedávno Černé vdovy. Před třemi lety natočil svůj autorský i režijní debut v hraném filmu, snímek Teorie tygra. Letos přichází do kin druhý Bajgarův film, komediální drama Teroristka.
Léta jste pracoval jako novinář. Pomohla vám praxe publicisty ve filmové tvorbě, třeba některými podněty při hledání námětů?
Důležitější než novinařina je asi životní zkušenost, člověk jistě může jako publicista sbírat materiál, ale silnější je vždycky pocit z toho, co žije. Skutečně důležité věci potkáme tam, kde bydlíme, jaké máme vztahy, s kým se přátelíme.
Což potvrzujete i tématem filmu Teroristka, o němž jste prozradil, že podněty pro příběh jsou z místa vašeho bydliště. To, co tu líčíte, hlavně počiny negativního strůjce „lokálního zla“ Macha, jste v nějaké formě osobně zažil.
Myslím, že jsme to v různých podobách prožili úplně všichni. A na tom vlastně taky film stojí: že všichni znají podobné životní zkušenost a pocity, které tady reprezentuje Iva Janžurová v roli učitelky v důchodu. Doufám, že její postavě bude divák rozumět, chápat ji.
Nicméně - přece jen snad to v životě nebudeme řešit jako ona.
Doufám. Ta postava to jen dotáhne dál, než by to udělal kdokoli z nás. A kdyby to kohokoli napadlo, ve filmu uvidí, že to je mnohem složitější, než by se zdálo. Nejen eticky, ale i prakticky.
Paní učitelka se bouří nejen proti negativnímu protivníkovi, ale i proti své bezmoci. Už toho má dost.
Je to tak. V jedné chvíli říká: „Já jsem si celý život připadala jako kráva, a už si dál tak připadat nechci! Na smrtelné posteli si chci říct, že jsem se proti tomu vzepřela." To je podstata jejího uvažování. Ta replika nakonec při konečném sestřihu vypadla, protože z toho celého kontextu je to i tak zřejmé.
Charakterizujete film jako „westernovou pohádku“. Můžete to trochu rozvést?
Western se nabízí z definice -v tomto žánru jde většinou o to, že hrdina se vzepře nějaké moci a vezme spravedlnost do svých rukou. Tím zpravidla řeší nejen svůj, ale taky nějaký širší problém. Případně i za cenu oběti, sebezničení. A pohádka? Ta si přece žádá, aby to celé dopadlo dobře. Přitom většina podobných konfliktů v životě dobře nedopadá. Já chtěl sobě i divákům dopřát „pohádkový" pocit, že gauner bude opravdu potrestanej.
Nemohl jste ho nechat jen tak jít.
Některou z prvních verzí scénáře četl Miloš Forman a podle toho, co říkala jeho žena Martina, od půlky doufal, že tomu chlapovi někdo opravdu rozbije palici. A já to chtěl taky, nechtěl jsem udělat úkrok bokem, aby to dopadlo tak nějak nijak, elegantně se tomu vyhnout, že jako všichni přijdou k rozumu a všichni se usmíří. Pohádka stojí na tom, že všechno dopadne pokud možno dobře a zlo bude potrestáno. Přitom v životě se řešení často někde v průběhu jakoby vytratí, nebo to skončí vysloveně špatně. Ale my si mohli dovolit dotáhnout to do konce.
Film zdařile balancuje mezi tragičnem a komičnem. Jak se vám to podařilo?
Neposoudím, jak moc se to podařilo, ale snažím se, aby ten základní tragický pocit, ze kterého to všechno vychází, byl pravdivý. Aby diváci měli pocit, že to zažili, že to znají. A aby to byla zkušenost i toho herce, který to hraje. Provedení pak už můžeme řešit komicky, ale pořád tam zůstává ta pravda. Jestli jsme ten balanc udrželi, za to vděčím hlavně hercům, Ivě Janžurové i ostatním. Říká se, že komedie a humor je ve své podstatě pravda a bolest. A pokud to film nerespektuje, spíš nebude fungovat.
Pravdivost svým způsobem podporuje i rovina nadsázky, v níž se Teroristka pohybuje. Možná trochu paradoxně.
Nadsázka je tam ještě z jednoho důvodu: kdybychom náš příběh vyprávěli bez nadsázky, v žánru dramatu, film by vyzněl hrozně tíživě. A já si myslím, že lidé mají tak jako tak těžké životy. Nechci zvyšovat míru jejich deprese, spíš jim chci pomoct. Chci, aby je film pobavil a zároveň i zaktivizoval. Byl bych rád, kdyby diváci odcházeli z kina a říkali si, sakra, nic není ztracený a já pro to můžu něco udělat! Sám jako divák nemám moc rád takové ty chcípácké filmy, které končí tak, že všechno je špatně, špatně to taky bude a nedá se nic dělat.
Děj filmu je pozoruhodný taky tím, že od individua - jedné staré paní „teroristky“ - míří k jakémusi týmovému, kolektivnímu závěru. To vše přitom v komediální nadsázce. Lze to chápat i tak, že paní učitelka naučila ostatní, jak nemlčet, jak se bránit?
Když zlo necháme vyrůst, pak už je obrana proti němu těžká. Ale když se utne rovnou v zárodku, třeba nějakou společnou akcí, je šance, že se zlo nerozroste a nebude třeba udělat něco tak šíleného, jako dělá naše hrdinka.
Neměl jste potíže s prosazením poněkud provokativního názvu filmu?
Název je samozřejmě ironická zkratka. Používal jsem ho jen pracovně, ale když jsem ho chtěl potom změnit, postavili se proti tomu úplně všichni, distributor, producent i paní Janžurová. Komické bylo, jak nám ten název nechtěli zaregistrovat, nemohli jsme si na to jméno založit účet v bance, nemluvě o tom, že nás pochopitelně odmítli obchodní partneři, sponzoři, nedostali jsme product placement, prostě nula. Příští film bude mít raději jméno, ve kterém budou slova jako štěstí, slunce, láska a tak.
Martin Hofmann ztvárnil mafiánského zlouna úžasně!
Protože dokázal být zábavný. V jeho podání Mach není jednorozměrný hajzlík, ale člověk, který má charisma, osobní kouzlo a je chytrý, chytřejší než celé jeho okolí. Takoví lidé jsou nejnebezpečnější, protože nás zároveň baví. Dnes už není doba, kdy nás ohrožují holohlaví gangsteři s řetězem na tlustém krku, ale lidé, kteří jsou elegantní, vtipní, společensky obratní, orientují se v umění. To je zlo, které na první pohled nepoznáme.
Kde jste Martina Hofmanna objevili?
Z divadla znám Martina dlouho. Ostatně měl jsem ho už v Ulici před patnácti lety. Je geniální, jen to vědělo málo lidí. Chtěl jsem ho obsadit už dřív, ale producenti i televize ho odmítali, že ho nikdo nezná. No a pak ho Honza Prušinovský obsadil do Trpaslíka a pak do Mostu! a bylo to. Z Martina je megastar, pronásleduje ho bulvár, lidi na něho chodí do divadla i na kusy, kterým nerozumějí a nelíbí se jim. To je daň za popularitu.
Nazval byste snímek Teroristka moralitou? To slovo leckdo pojímá skoro hanlivě, jiní se za ně stydí...
Jo, klidně bych to moralitou nazval. Je to tak myšleno. Chtěl jsem, aby morální vykřičník z filmu nezmizel, proto jsme například zvolili v hudbě verzi, která je vážnější, možná i patetičtější, dali jsme jí přednost před hudebním doprovodem podporujícím komickou linku. Dokonce jsme obětovali i několik žertů a humorných situací, abychom příliš neshazovali, co jsme chtěli říct. Za tu moralitu mě asi kdekdo napadne, ale já to tak prostě chtěl.
Asi znáte film Agnieszky Hollandové Přes kosti mrtvých, jehož příběh je podobný Teroristce. Na rozdíl od ní jde ovšem o drsné drama.
Ano, je to trochu podobné. Já mám hlavně rád knihu Olgy Tokarczukové Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, tam to není tak přepjaté jako ve filmu, hrdinka není tak hysterická. Proto jsem chtěl tu naši postavu, kterou hraje Iva, ve svém filmu už na začátku ukázat jako člověka, který se snaží řešit problémy úplně normálními prostředky.
Podobnosti vašeho příběhu s polským svědčí o tom, že život přináší tady i tam stejná témata a problémy. Určitě jsou i v jiných zemích.
Vždyť všude řešíme pořád dokola stejné problémy. A jediný způsob, jak naše civilizace zůstane v pořádku, je, že normální lidé se budou bránit proti aroganci moci. Občas někdo možná půjde i nad hranici možností. Ale když budeme jen čekat, co nám mocní udělají a jak s námi naloží, nedočkáme se ničeho dobrého.
Než jste si přes publicistiku a televizi proklestil cestu k režii hraného filmu, trvalo to dost dlouho. Proč?
Měl jsem k režii filmu veliký respekt, když jsem to nevystudoval. Já sice dělal vždycky to, co jsem nestudoval, protože mě baví dělat věci, které neumím, ale k režii jsem měl respekt. Vím, jak je snadné, aby to dopadlo blbě. Je přece spousta režisérů, kteří svoji práci umějí, do nějakého projektu poctivě dali, co mohli, a on přitom selhal. Je tolik věcí, co mohou neklapnout. Technicky to takový problém není -řídit štáb, dát film dohromady, to se naučíte. Ale aby správně fungovala intuice, aby všichni pracovali a hráli jaksi souladně, na to jsou potřeba zkušenosti. A ty nezískáte jinak než prací a chybami. No prostě šel jsem do toho až v padesáti. Teď musím žít a jíst zdravě, abych měl při troše štěstí čas ty zkušenosti ještě nabrat.
Váš filmový debut Teorie tygra byl velmi úspěšný. Publikum bez rozdílu pohlaví ho přijalo dobře. Ženy i muži, přitom je vlastně zaujatý proti ženám.
Není! Na první pohled tak možná trochu vypadá, to je pravda, ale vůbec to tak nebylo myšleno. Problém svobody ve vztazích považuju za genderově neutrální. Jeden z partnerů by rád větší svobodu, druhý má potřebu ho svazovat. Tak to prostě často je. Někdy se cítí svobodnější žena, jindy muž. Dřív ty role byly hodně formalizované, dneska vycházejí z pocitů, a tam to je statisticky půl na půl.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
