Pro demokracii nebyl rok 2018 příliš dobrý, mohl být ale i mnohem horší. Myslí si to sloupkař hospodářského deníku Wall Street Journal William Galston. Jak navíc dodává, existují dobré důvody se domnívat, že demokratický systém vlády se letos globálně může dočkat posílení.
V uplynulém roce došlo k hned několika negativním jevům. Autoritářské režimy vykazovaly jen málo známek přechodu k demokratickým hodnotám. Nové a mladé demokratické státy zase pokračovaly v oslabování principů demokratické vlády. A zavedené demokracie se po celý loňský rok pokoušely vyrovnat s různými šoky z nedávné minulosti.
Nicméně ve srovnání s obdobím mezi světovými válkami to s demokracií tak špatné není, upozorňuje Galston. Například mezi demokraciemi, jež se utvořily ještě před rozpadem Sovětského svazu, dnes nevidí žádnou další Výmarskou republiku, tedy demokratický stát, jenž by mohl následovat její osud.
Komentář se následně vydává do světa. Tak třeba Vladimir Putin stále dobře hraje poker i s pro něj nepříliš příznivými kartami. V roce 2018 ruský prezident použil výnosy z prodeje nerostných surovin k upevnění své moci – peníze putovaly hlavně na sociální programy a na posilování ruské armády.
Rusko a Západ mají za to, že se svým způsobem nalézají ve válce. Je to sice jen konflikt politický, vedený prostředky diplomacie, destabilizace, ekonomiky a špionáže, pomocí memů a dezinformací, přesto je to válka. Jako taková má svou vlastní logiku nulového součtu, a proto se nabízí ta nejprostší otázka: kdo vyhrál rok 2018?
Ruský státní dluh navíc zůstává nízký. Moskvě pomohly finanční rezervy nashromážděné v minulosti do té míry, že nemusela hýbat s cenami energií.
Spojenectví s pravoslavnou církví zase Putinovi pomohlo upevnit pozice u tradičně smýšlejících Rusů, kteří žijí především v menších městech a na venkově.
Hlava ruského státu také pokročila v realizaci dlouhodobých zahraničněpolitických zájmů na Krymu a v Sýrii, aniž by to Rusko stálo příliš vysoké materiální nebo lidské oběti. Pro demokraticky smýšlející odpůrce stávající ruské moci tak nezbývá příliš věcí, o které by se mohli opřít.
Rok 2018 také zůstane v paměti kvůli dění v Číně. Jako mylná se totiž ukázala představa, že tamní hospodářský rozmach a růst střední třídy vytvoří tlak na politickou liberalizaci. Čínský prezident Si Ťin-pching drží otěže moci pevně v rukou, a to i navzdory znepokojení čínských elit kvůli asertivní obchodní a vojenské politice Pekingu.
Co nás čeká v politice příští rok? Podle amerického serveru Vox se hlavních zahraničněpolitických témat rýsuje sedm.
Zanedlouho se čínské hlavě státu možná dokonce podaří dohodnout s americkým prezidentem Donaldem Trumpem na způsobu, jak předejít další eskalaci obchodních sporů. Zároveň ale nic nenasvědčuje tomu, že by se pekingský vládce hodlal vzdát nároků v Jihočínském moři nebo své dlouhodobé strategie oslabit moc Spojených států v Asii a Pacifiku.
Pokud se strategické soupeření mezi Čínou a USA dál prohloubí, nacionalistické vzepětí v Číně zabrání v rozmachu tamním stoupencům demokratických reforem, poznamenává William Galston.
Podle něj minulý rok nepřinesl dobré zprávy z hlediska vývoje ani v zemích, které v Evropě ještě stále procházejí obnovou demokracie. Výjimku nachází v případě Polska, kde komunální volby a tlak Evropské unie dokázaly zpomalit nástup neliberálních sil.
Slovem roku se v Rakousku stalo sousloví mlčící kancléř 2. Rozhodla tak Společnost pro rakouskou variantu němčiny jen několik dní před prvním výročím začátku úřadování kancléře Sebastiana Kurze. Volbu zdůvodnila tím, že politik se během prvního roku výkonu funkce ze všech sil vyhýbal nepříjemným tématům.
Jiná situace ale pro sloupkaře Wall Street Journalu panuje v Maďarsku. Tamní premiér Viktor Orbán i nadále upevňuje svou moc na úkor svobody médií, soudnictví a občanské společnosti. Nejhorší prý je, že nové demokracie ve střední Evropě šéfa maďarské vlády považují za svého vůdce.
V Turecku zase dokázal prezident Recep Tayyip Erdoğan proměnit svou těsnou vládní většinu v kvazi diktátorský politický systém. Při budování moci se turecký vládce opírá o konzervativně smýšlející obyvatele menších měst a zemědělských oblastí. Nemilosrdně vytěžil také dlouhodobý spor s kurdskou menšinou. Erdoğan sám sebe postavil do čela národoveckého hnutí, tvrdí Galston.
V Brazílii pak korupční skandály a hospodářská neschopnost levicových vlád umetly cestu k moci pravicově populistickému nacionalistovi Jairu Bolsonarovi. Nový prezident se nijak netají nostalgií po období vojenské diktatury.
Politická nejistota a potíže všeho druhu se ale v loňském roce týkaly také zavedených demokracií. Vnitropolitický souboj o brexit tak zcela paralyzoval Velkou Británii. A popularita francouzského prezidenta Emmanuela Macrona se i v důsledku pouličních protestů propadla na historické minimum.
V Bruselu jednají vrcholní zástupci členských států Evropské unie o aktuálních problémech, mimo jiné o dlouhodobém unijním rozpočtu. Aktuální summit se koná ve stínu protestů, které už skoro měsíc paralyzují Francii a prezidenta Emmanuela Macrona donutily k částečnému ústupu od plánovaných reforem. Oslabí francouzské dění celou Evropskou unii?
V Německu volební výsledky přiměly kancléřku Angelu Merkelovou oznámit termín konce její politické kariéry. Přitom nic nenasvědčuje tomu, že by její partajní kolegové nebo sociální demokraté našli recept, jak oslabit politické síly, které ohrožují dominanci tradičních stran v německé politice.
Populistické italské vládě se pro změnu na poslední chvíli podařilo odvrátit střet s Evropskou komisí kvůli schodku veřejných financí a fiskální politice. Vláda v Římě ale podle komentáře hospodářského deníku očividně nemá žádný plán, jak se vypořádat s vysokou nezaměstnaností a obnovit ekonomický růst. Obojí přitom ohrožuje budoucnost Itálie na domácí i zahraničněpolitické půdě.
Ve Spojených státech zase neoblomné odhodlání prezidenta Trumpa vybudovat zeď na hranicích s Mexikem vedlo k ochromení provozu státní správy. Zároveň jsou nyní v USA mizivé vyhlídky na jakékoliv důležité legislativní změny – alespoň do dalších prezidentských voleb v roce 2020.
Takto popsaný vývoj roku 2018 se pro vládu demokracie zdá být značně nepříznivý. William Galston nicméně kontruje s tím, že ani ve vyjmenovaných zemích, a ani v těch ostatních, kde jsou demokratické principy pevně zakotvené, se nezdá, že by byla ohrožena demokracie jako taková. Momentální problémy nedosahují úrovně, která by zažehla systémovou krizi.
Jaké dopady na současnou politiku a společnost má globální finanční krize z roku 2008? Odpovědi hledá komentátor deníku Financial Times Philip Stephens. Píše, že dědictvím ekonomických turbulencí se mohla stát žádoucí změna způsobu, jak uvažujeme o nastavení hospodářských poměrů.
Sloupkař označuje za znepokojivý nízký ekonomický růst. Ale ani ten prý nedosahuje rozměru velké hospodářské krize 30. let dvacátého století, která ohrozila demokratické principy a instituce. A politický dopad masového přistěhovalectví a migrace se po vrcholu z roku 2015 rovněž snižuje.
Ve Spojených státech stále žijí a prosperují svobodná média, ačkoliv čelí neustálým útokům na svou podstatu a svobodu. I soudnictví si udržuje svou nezávislost. A americká občanská společnost je jako vždy rozmanitá a rozsáhlá.
Před listopadovými volbami do Kongresu také zafungovaly klasické nástroje pro mobilizaci voličů, kterých dorazilo k urnám velké množství. Výsledkem je snížení moci prezidenta i Republikánské strany.
Demokracie je ale stále v defenzivě, myslí si komentátor, podle něhož bude letošek dobou zkoušky, jež určí budoucnost demokracie v celém světě. V roce 2019 existuje reálná naděje, že demokracie přestane ustupovat a nabere nový dech.
